Spáchal-li ve vězení sebevraždu nevinný, pak se něco podobného může stát komukoli
Z příběhu mrtvé školačky mrazí a možná podvědomě bychom si všichni přáli, aby se na těle zavražděné dívky skutečně našly stopy DNA usvědčující jejího vraha, který však mezitím spáchá v pankrácké věznici sebevraždu. My věřící bychom si potom možná řekli, že Boží mlýny melou pomalu, a někdy třeba i rychleji, a my nevěřící bychom si stejně tak řekli, že kdesi nad námi jakási spravedlnost přece jen existuje. Přes bolest překračující fantazii běžného člověka bychom snad mohli mít aspoň náznak zadostiučinění. Policie by měla svého zločince amy ostatní pocit, že někde k jakémusi vyrovnání přece jen došlo, byť by se nejednalo o proces se soudci v talárech, a že smrt byla potrestána smrtí.
Jenomže plamínek nejistoty stále trvá. Co když se žádné stopy DNA nenajdou a co když sebevraždu spáchal člověk alespoň v této věci nevinný? Zkušenosti všech vězeňských kaplanů a kurátorů, nejenom z pankrácké věznice (náhodou některé znám), potvrzují, že pedofily čeká ve zdech kriminálu peklo. Ale co když jsme byli právě svědky kauzy, která se kdykoli může stát komukoli z nás? Co když se zkrátka jen někdy ocitneme v nesprávnou dobu na nesprávném místě a co když i na nás někdy někdo ukáže prstem a nespravedlivě nás obviní? A co když nikdy nikdo neuvěří našemu neobratnému ujišťování, že jsme nevinní? A co když nejméně ze všech nám neuvěří ostatní vězni a naše životnost v kriminálu se bude počítat spíše na dny než na měsíce?
Všichni jsme četli příběh hraběte Monte Christa a většina z nás možná viděla Shawshank Redemption nebo jiné příběhy, ve kterých nevinně odsouzení nakonec docházejí zadostiučinění. Jenomže možná právě jen pohádky a románové příběhy mají dobrý konec, reálný život takový není. Plamínek nejistoty, že jsme možná právě byli našimi médii den po dni informováni o tom, jak je před našima očima v jakési šílené reality show člověk – alespoň v této věci nevinný – obviněn a okolnostmi dohnán k sebevraždě, není příliš příjemné rozdmýchávat.
Ekologické katastrofy minulých měsíců, vybuchlá sopka na Islandu a posun desek zemské kůry u Japonska připomínají křehkost našich civilizačních jistot, jakousi nesnesitelnou křehkost bytí. Ve světě, ve kterém se dnes cítíme bezpečni a doma, může být zítra všechno jinak. Pokud by ve vězení spáchal sebevraždu nevinný, nebo alespoň v této věci nevinný, pak by se jednalo o jakousi českou verzi katastrofy a něco podobného by se mohlo stát kdykoli komukoli z nás a pak by i pro nás platilo, že svět, ve kterém jsme dnes zabydleni a jako doma, se zítra ráno může stát noční můrou. Kohokoli z nás by mohla zítra ráno spláchnout vlna tsunami z našeho každodenního poklidného fungování až do propasti a všechno, co jsme kdy v životě dobrého udělali, by bylo navždy kontaminováno nikdy neprokázaným obviněním. Možná proto bychom snad podvědomě všichni přáli policejním expertům, aby se stopy DNA prokazující vinu skutečně našly, neboť bychom si tím snad zachovali představu světa, ve kterém ještě jakási spravedlnost snad někde ještě existuje. Ale co když ne? Co když se zítra ráno i u mého lůžka objeví dva neznámí vyšetřovatelé jako na začátku slavného Kafkova Procesu? Proč se to vše muselo stát?
Představu světa, ve kterém vládne spravedlnost, nalezneme i ve starých textech bible. Dobrému se má dařit dobře, zlému špatně. Starý zákon tak vnímá nemoc či neplodnost typicky jako trest za hříchy a dobrý člověk je Bohem požehnán majetkem i početnou rodinou, neboť Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a každý dostane, co mu po právu náleží.
Jenomže do tohoto idylického světa vtrhne jako uragán kniha Job, která všechny jistoty postaví na hlavu. Dobrému člověku se daří nejprve zle a potom velmi zle, to vše aniž by k tomu dal jakoukoli záminku. Job nejprve přijde v rychlém sledu o všechen majetek a potom i o zdraví. A aby toho nebylo málo, přijdou za ním jeho přátelé, kteří se mu budou snažit vše vysvětlit a včlenit jeho příběh do příběhu harmonického vesmíru, ve kterém nade vším vládne spravedlivý Bůh. Job zprvu doufá, že Bůh je spravedlivý, ale postupem času zjišťuje, že Bůh takový není, nebo alespoň není v našem konvenčním chápání spravedlnosti. Na konci knihy sice Job bude mít novou rodinu a znovu nabude majetek, jenomže důvod, proč se to vše muselo stát, zůstává nedopovězený. A tak se čtenář ptá znovu, je zde na Zemi spravedlnost?
Jsou věci, které jsou mimo moji fantazii. Mám neobyčejné štěstí v tom, že se celý život pohybuji ve společnosti dobrých, inteligentních a laskavých lidí. Neumím si ve své naivitě představit, že se stalo, co se stalo, a není mi dobře při pomyšlení, že ve stejném městě, ve kterém žiji, se vraždí děti. Jsou opravdu věci přesahující moji fantazii. A moc bych si podvědomě přál, abych žil ve společnosti, ve které na konci příběhu, až se zaklapnou poslední policejní desky se spisy, nebyli místo jednoho dva nevinní mrtví.
***
Možná bychom snad podvědomě všichni přáli policejním expertům, aby se stopy DNA prokazující vinu skutečně našly, neboť bychom si tím snad zachovali představu světa, ve kterém ještě jakási spravedlnost snad někde ještě existuje
O autorovi| MAREK VÁCHA, přednosta Ústavu etiky, 3. lékařská fakulta UK e-mail: orko@post.cz
