Čtvrtého srpna 1888 se v Čáslavi narodil Jan Blahoslav Kozák, dnes zapomínaný, ale kdysi významný myslitel, vysokoškolský pedagog a také politik doby mezi oběma velkými válkami. Vyrůstal na faře, absolvoval teologii, ale zároveň i filozofii; doktorát získává na filozofické fakultě už na počátku války (1915), učí na obchodní akademii v Kolíně a v Praze.
Brzo po válce předkládá pozoruhodnou habilitační práci o možné aplikaci teorie tzv. ekonomizace organických aktivit v biologii na některé základní problémy filozofické logiky; inspirací mu byla průkopnická Jenningsova kniha o „chování nižších organismů“ (1906). Dnes se tento myšlenkový podnik může leckomu zdát naprostou chybou, neboť po Husserlově vyvrácení psychologismu v logice se biologizace problému musí jevit jako ještě nemožnější. Důkladnější přečtení Kozákovy (velmi špatně dostupné, protože jen časopisecky publikované) práce však ukazuje, že autorovi šlo o mnohem dalekosáhlejší a důsažnější plán, k němuž se pak v různých obměnách vracel po celý život. Některé analogie s pozdějším Husserlem však bijí do očí; vždyť sám Husserl bedlivě sledoval von Uexküllovu školu, když pracoval na své koncepci „přirozeného světa“ (a později „žitého světa“, nebo - jak Patočka překládal -„světa našeho života“).
V 30. letech se Kozák s Husserlem i myšlenkově setkával častěji; to, jak si svůj vlastní koncept rozvrhoval již před mnoha lety, mu cestu k porozumění na jedné straně usnadnilo, ale na druhé straně také ztížilo, a v něčem jej přimělo i k distanci a kritice. V nemalé míře v tom sehrál významnou úlohu i Jan Patočka, Kozákův student a habilitand, jemuž však Kozákova jaksi malá myšlenková preciznost a vytrvalost v domýšlení šla dost proti mysli (Patočkovi šel ovšem na nervy i Rádl, kterého jinak jako jediného považoval za respektabilního meziválečného českého filozofa; jednou dokonce na dotaz, proč v přednášce o naší meziválečné filozofii - jak znělo zadání - mluvil jen o Masarykovi a o Rádlovi, prohlásil, že „není o čem mluvit“).
Přednášel, psal. Doma i v exilu Česká filozofie z doby mezi válkami (ostatně ani v dřívější době, ještě za Rakouska) nemá žádného velkého systematika, a tak se pochopitelně nemůže v tom ohledu měřit se světovými velikány. Ale to by byl jen povrchní pohled a velmi jednostranné hodnocení. Hlavním úkolem a cílem filozofie není budování velkolepých myšlenkových staveb, ale oslovování co největšího počtu lidí, a to ve věci kultivace jejich nejen myšlenkového, ale celoživotního zaměření. Právě v tom byl Kozák vpravdě českým myslitelem, protože se neváhal vyslovovat k naléhavým otázkám veřejným a politickým, a stal se dokonce aktivním politikem (byl senátorem za národní socialisty, pracoval v zahraničním výboru).
Přednášel i v malých městech, psal články i brožurky, neváhal vyslovovat kritické soudy nejen pokud jde o náboženství a stav církví, ale rozebíral pozitiva i negativa demokracie a demokratismu, vyjadřoval se jasně k postavení žen, zvláště pak také žen intelektuálek, měl řadu hlubokých postřehů i podnětů v záležitostech obecné mravnosti a etiky, zejména pokud jde o mravní výchovu mládeže, napsal naši nejlepší meziválečnou knihu o stavu současné etiky, atd. Neváhal se zabývat ani problémy naší nezdravé národnostní politiky v novém státě (i když, jak říká, „nešel tak daleko jako profesor Emanuel Rádl“), ale volil jasná slova nejen vůči fašizujícím a pak vysloveně fašistickým tendencím v blízkém zahraničí, ale i vůči projevům nedůslednosti a slabosti demokracií v zemích našich tehdejších západních spojenců (předvídal pád Francie). Ve Spojených státech potom Kozák přednášel a psal dál. Nepatřil k nejužšímu kruhu kolem zahraniční vlády, protože, jak říká, „v Oberlinu byl vzdálen politických center našeho odboje“ (přijal tam totiž profesuru na nižší univerzitě - College - ve státě Ohio), ale veřejnými záležitostmi našimi i mezinárodními se zabýval stále.
Stydět se za „své“ Někdy formuloval věty, po nichž se soudný Čech, resp. Čechoslovák, musí ještě dnes zachvět a hluboce zastydět za sebe a za „své“, jako když Kozák v dubnu 1942, na začátku Heydrichova řádění, ve výhledu na situaci Němců po válce (samozřejmě prohrané, jak byl neochvějně přesvědčen), žádá na každém Němci, který bude chtít být uznán za demokratického, „aby se styděl“. Kozák v té souvislosti říká: „Kdyby československý národ ukrutnosti a vraždy prováděl, místo co by je trpěl, kdyby měl božského diktátora a gestapo, kdyby přepadal a vylupoval okolní národy atd., atd., pak bych byl ve vyhnanství zrovna tak jako jsem nyní.“
Jak to potom ve skutečnosti dopadlo, víme: český (tehdy ještě československý) národ mlčel, když české zrůdy (omezím se jen na ně) masakrovaly Němce v „divokém odsunu“ a když potom menší zrůdy a zrůdičky loupily nejen v pohraničí, ale i ve vnitrozemí a ve městech, a to ještě bez „komunistického diktátora“ a bez ještě nezkonsolidované komunistické Státní bezpečnosti, a když tímto odporným, ale autenticky domácím gestapismem byly všechny teprve přicházející hrůzy předznamenány a připravovány. Žádný Hus (ani Palach) se nevyskytl; nevím, že by se někdo byl tehdy kvůli těmto pogromům rozhodl k emigraci; několik hlasů, pojmenovávajících a kritizujících „český gestapismus“ (vzpomínám Mareše a Hasterlíka, m.j.), bylo marginalizováno a brzo umlčeno. Vydání životního díla v nedohlednu Po Mnichově se Kozákovi podařilo s manželkou (dokonce již z protektorátu) emigrovat, ale musel doma nechat všechny své byť již dospělé děti (Němci se jich dost natrápili). Po válce a návratu manželů se s jistou obměnou něco z toho opakovalo: Kozák se dostal pod velký tlak, když se jeden z jeho synů stal rukojmím nového režimu. Při velkém vyhazování učitelů i studentů byl „ušetřen“ (už to ho dostalo trochu do izolace), do důchodu odešel v roce 1958.
V době Pražského jara začal Kozák se svou druhou ženou (komenioložkou Vlastou Miškovskou-Kozákovou) rychleji dokončovat práce na svém velkém, životním díle o tzv. kontextualismu (česky i anglicky). V té době také ještě připravil na výzvu MF pro Váhy revidovanou edici tří svých starších logických spisů, ale svazek už nemohl vyjít. Nový pokus o jeho vydání po listopadu se nezdařil pro spor rodin o dispoziční práva. Vydání nejen tohoto sborníčku, ale hlavně Kozákova životního díla se tak zřejmě oddálí nejméně o dalších 16 let.
Kdekdo chce dnes uvažovat o tom, co že „my“ budeme mít z té sjednocené Evropy. A co takhle uvažovat o tom, co tu už jako dědictví máme a na co zapomínáme? A co musíme přebrat, abychom to cenné mohli Evropě také sami nabídnout?
O autorovi| Ladislav Hejdánek, filozof
