* Ředitel Národního divadla vyhlásil na vaše místo výběrové řízení a po konzultaci s komisí, kterou sestavil, oslovil devět režisérů včetně vás. Všichni se odmítli o post ucházet, vy jste nakonec po váhaní souhlasil. Jaká je teď situace?
Předložím do konce února řediteli, respektive Radě Národního divadla, což je jeho poradní orgán, svoji koncepci na další čtyři roky a ředitel ji prostě buď přijme, nebo nepřijme.
* Zní to logicky, ale vyhlášením konkurzu ředitel signalizoval, že vás už nejspíš nechce. Co jste si z toho pro sebe vyvodil?
Pečlivě jsem zvážil, jestli v Národním divadle chci pokračovat. A to jsem udělal ve chvíli, kdy věci byly v pohybu, takže nebylo nic jisté. Jak se to potom vyvinulo, je druhá věc. To jsem nemohl předpokládat, samotného mě to překvapilo.
* Co vás překvapilo?
Nepředpokládal jsem, že z oslovených režisérů se do konkurzu nikdo nepřihlásí. Druhá věc je, že tu není povinnost vypsat konkurz, kterou by ukládal zákon, je to na rozhodnutí ředitele.
* Naznačil vám ředitel, že by nejraději chtěl nového šéfa?
Ne, ale on má pravomoc jmenovat šéfy. Může to udělat, protože se mu zdál věštecký sen nebo mu to poradili jeho rádcové. Ale je to jeho rozhodnutí, vždycky tam bude jeho podpis.
* Nepřipadá vám, že ředitel nechce nést zodpovědnost za své rozhodnutí, že by ji rád delegoval na jiné?
Finální odpovědnost leží v každém případě na řediteli, to už jsem řekl. Ale pocit, že se hledá nový šéf, jsem měl. Tím spíš, že je tu analogický příklad šéfa baletu Petra Zusky, který je ve funkci stejně dlouho a na jehož místo konkurz vypsaný nebyl. Jiný dojem než ten, že nejste žádoucí, ani v takové situaci nemůžete mít.
* Ti, kteří odmítli, vesměs tvrdili, že by si vám netroufli konkurovat. To je sice lichotivé, ale trochu falešné, konkurence je přece normální. Kde vidíte důvody, proč osm lidí nestojí o post šéfa činohry?
Těch důvodů je přesně osm, stejně jako oslovených. Zmíněné výroky bych nenadhodnocoval, kdo ví, jak to bylo. Pro média bude vždycky lákavý titul, že o Národní divadlo nikdo nestojí. Ale důležité je si uvědomit, že byli oslovení lidé, kteří jsou v konkrétních pozicích a často jsou vázáni na určitá divadla či projekty. Mají něco za sebou a mají i k někomu odpovědnost a půjdou do soutěže, v níž sedm z nich prohraje? Proč by to dělali, proč by se vystavovali takovému riziku?
* Nesehrálo tu svou roli, že ti, kteří se přihlásí, naznačují těm, s nimiž momentálně pracují, že jim to úplně nevyhovuje a chtěli někam jinam?
Samozřejmě. To je přesně podle mě model manžela, který si ověřuje svou lásku někde jinde. Mě oslovili na post šéfa dvakrát a poprvé jsem to s díky odmítl. Tehdy jsem byl v Divadle Komedie a měl jsem pocit, že konkurz je zamýšlený jinak. Když mně řekli podruhé a já přijal, bylo mi jasné, že se do Komedie nemůžu vrátit.
* Pro vás ale nebylo jednoduché z Komedie odejít a taky vám to mnozí zazlívali, jestli se nepletu.
Zazlívají mně to dodneška. Měl jsem skutečně nezanedbatelné vnitřní důvody, které mě k takovému rozhodnutí dovedly. Stáli jsme před transformací, o které jsem nebyl přesvědčený a pořád nejsem. Jakmile jsem odešel, to divadlo se rozpadlo. Aspoň v té podobě, v jaké bylo: stále vyprodané a na vrcholu. Jak říkám, někteří kolegové mi to pořád vyčítají. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, jak jsou takové věci vzácné, neopakovatelné. Něco skončí a už to není a nebude. Tenkrát jsem tenhle existenciální pocit tak silný neměl a díval se dopředu. Navíc Honza Nebeský řekl, že končí, a to pro mě byl důležitý impuls a začal jsem o všem přemýšlet znovu a znovu jsem dostal nabídku účastnit se konkurzu na šéfa ND, tu jsem přijal a v konkurzu uspěl. Pokud jde o Komedii – mne vůbec nelákalo, že bych se měl stát podnikatelem, předsedou nebo ředitelem obecně prospěšného sdružení. Pořizovat si živnostenský list? Bůh ví, jak by pokračovalo dál, kdybych zůstal. Ale zase vzniklo něco nového, což je dobře.
* Vzpomenete si na svoji první šéfovskou inscenaci v Národním divadle – na Cyrana a na své pocity, když jste sem přišel?
Jistěže si vzpomínám, ta inscenace se pořád hraje a má 169 repríz, už jsem uvažoval, že až bude dvoustá, stáhneme ji. Sto repríz v historické budově je velký výkon, protože tam činohra má tak deset dvanáct hracích dní měsíčně. Je to tisíc míst a vy se podíváte nahoru, na galerii, a lidi tam stojí a to je úžasnej pocit. Začátky? Nejsou těžký. Je to sice hrozná darda, najednou jste v třísouborovém divadle, které operuje na třech, nyní na čtyřech scénách. Je tu jinej rytmus, jiný rozměry, jako když přesednete z motokola do ferrari, máte sice řidičák, ale to je tak všechno. Přišel jsem a hned režíroval Cyrana, protože jsem nechtěl čekat až na konec sezony. Nazkoušel jsem ho za osm neděl, to dnes nechápu. Asi jsem byl vážně hrozně nadopovaný. Měl jsem adrenalin a motivaci. Všechno se kumuluje do toho, že teď musíte zabrat, že by vám ani tepenný krvácení nevadilo. A to nějakou dobu trvá. Obtížné je, když problémy přetrvávají, investujete energii, roztopíte kotel – a ono je to pořád stejné. Ale to není přesné, lepší je přirovnat to k jízdě na šlapacím kolu. Jedete, a když přestanete šlapat, tak se to přestane hejbat. Takže čím déle jedete, tím jste utahanější
* Byla nějaká doba, kdy jste přestal šlapat a spadla vám hlava přes řídítka?
Byla. Během té doby jsem se rozvedl. Měl jsem dva vztahy, které se nějak překrývaly, takže, jak říkal Eric Clapton, o části svého života nevím vůbec nic. Ale on byl na heroinu, já jsem používal běžnější drogy.
* Nastala únava materiálu?
Nevím, prostě prožíváte osobní turbulence a pak se snižuje možnost soustředění, ale to není až tak podstatný. Podstatný je, že pořád chcete dělat svoji práci naplno, někdy máte složitou osobní situaci a daří se vám, jindy se vám žije jako v bavlnce a nejde to. I když strašně chcete, musíte mít i štěstí.
* Máte kolem sebe lidi, kteří vám to ulehčují?
Tady je výborný tým v kancelářích, který jsem z větší části zdědil. Nevím, co bych si počal bez paní Hoškové, vedoucí umělecké správy. David Prachař má dokonce scénku, jak paní Hoškové volá smrt, že už někdo nebude hrát, a ona jí to zakáže. Národní je ohromná velryba, která má všechny neblahý sklony k nesmyslnému zpomalování, ale servis je tu pořád na vysoké úrovni.
* Na začátku jste si z Komedie přivedl čtveřici svých herců. Měl jste obavu ze souboru první činohry?
Bylo pro mě důležité mít svou oporu i v souboru. Zvenčí se Národní jeví jako nepřátelské území, kde každého přišlíka rozcupují.
* Napadá mě, že po Cyranovi toužil Boris Rösner – vy jste obsadil svého Davida Prachaře. To asi nebylo úplně jednoduché, že?
No asi ne. Ale já jsem to tak nevnímal. Byl jsem o něčem přesvědčený, obsadil jsem pana Rösnera jako de Guiche, který bývá vnímán jako velká a dobrá role, ale hrajte de Giuche, když nehrajete Cyrana, a chtěl jste.
* On si ho pak šel zahrát na Palmovku.
Já vím, měl jsem to možná udělat, teď myslím, že z lidského hlediska jsem se měl takhle rozhodnout. Teď, když je po smrti, je mi strašně líto, že tu už není, a je to pro mě pořád zející rána. Tak si teď tak sentimentálně, říkám, že kdybych to věděl, aspoň bych mu ke konci života tím Cyranem udělal radost. Určitě by to hrál krásně, to nepochybuju, ale tenkrát jsem to tak vůbec nevnímal. A navíc jsem byl přesvědčenej, že tady bude hrát Leara a podobné role. Říkám to s vědomím toho, co následovalo. Kdyby člověk věděl, jak věci dopadnou, tak by se asi věnoval sázení loterie a vyhrával všechny první ceny. Boris Rösner měl v sobě velký kus romantika, a přestože po Cyranovi toužil, nedal mi to ani stínem najevo, choval se noblesně. Ale pak jsme spolu udělali ještě Harpagona v Lakomci, dostal za to všechny ceny, tak snad měl i trochu radost…
* Jakou část vaší práce tvoří šéfování, je to velká otrava?
Ne, šéfování otrava není. Šéfování je neustálá komunikace s lidmi, pořád se s někým musíte bavit, dohadovat, vyjednávat, tlačit, prosit, nadávat, vyhrožovat. Pak samozřejmě děláte koncepční práci, kdy přemýšlíte o tom, koho pozvat, koho angažovat, jaké tituly hrát. Ale skutečná každodenní práce je hlavně komunikace.
* Odepisujete na dopisy?
Ano, jen když nestíhám, poprosím dramaturgy. A jedna divačka mně napsala, že by se měl zakázat Kupec benátský pro šíření rasové nenávisti. Odepsal jsem jí, že za Shakespeara nemůžeme a že bychom byli rádi, aby nás dala k soudu, udělalo by nám to dobrou reklamu. Dost dopisů je i pochvalných, teď zrovna jedna paní psala o Revizorovi a hodně takových jsem dostal na téma Mikve, ale výhradně od žen. Těch si ale já velice považuji, protože ženy rozhodují, na co se půjde do divadla.
* Činohra právě vstoupila na Novou scénu. Ministerstvo si pochvaluje, jak Národní dokázalo snížit náklady na budovu tím, že ji pronajímá. Mně ale připadá, že se jen pražská divadelní nabídka rozšířila o dalšího kočkopsa.
Já bych ten prostor nejraději viděl jenom jako experimentální scénu ND, ale je to otázka peněz. Od počátku jsem i projektem Boudy deklaroval svou touhu znovu Novou scénu zapojit. Jsme tam sotva měsíc a už se ukázalo, jak živá záležitost to je. Jsem rád, že ten prostor máme, i když není ideální. Kdybych měl Novou scénu před rokem, tak tam uvedu například Drábkovu hru Náměstí bratří Mašínů, doufám tedy, že tam bude jeho nová hra napsaná přímo pro nás. A Petr Zelenka tam zrežíruje svou novou hru, kterou právě píše. To je přesně to, co potřebujeme. Mohli bychom uvést novou Zelenkovu hru ve Stavovském divadle, ale současní autoři nepíšou pro tenhle typ divadelního domu. Nová scéna nám tudíž rozvazuje ruce, protože naší povinností je pečovat o původní české drama. Já se nedomnívám, že bychom neměli ve Stavovském nebo v Národním hrát současné texty, ale Nová scéna je velká příležitost a rozšíření dramaturgických možností. Je taky dnes už úplně jinak vnímaná mladou generací, je to sice socialistický brutalismus, ale pro ně je to zábavné retro. A ono se to potvrzuje, živě se to vyvíjí, vždyť máme na Godota vyprodáno. S tím jsem vůbec nepočítal, spíš naopak. Uvidíme, co bude dál, ale vypadá to nadějně.
* Ale vaši předchůdci v 60. letech – Radok, Krejča – ve „zlatých portálech“ uváděli současné autory a nestěžovali si, že nemají, kde dělat moderní divadlo. Ty dvě historické budovy, to je danost ND. Proč s tím pořád je problém?
Nikdy jsem neřekl, že mám problém s portály, ať už jsou z jakéhokoli materiálu, a moderní divadlo není totéž co současné drama, snažím se říct, že Nová scéna rozšiřuje možnosti – inscenační a dramaturgické. A to je myslím dobře, taky myslím, že je dobře, že se vlastně v Praze otevřelo nové divadlo pro tuzemské návštěvníky a že to divadlo má v úmyslu uvádět netuctovou dramatiku a zvát zajímavé hosty.
* Stal jste se šéfem jako dost mladý. Máte představu, kam se může posunout režisér, který osm let vedl první činohru v zemi?
Je jedna zajímavá cesta, kterou šel Miroslav Krobot – z Národního do Dejvického divadla, které si sám založil. Čili z velkého divadla do malého, flexibilního, ne tak svazujícího. A třeba zase zpět. To ale bylo v polovině 90. let. Dneska je to jinak, už to není jen na vašem rozhodnutí. Nikdo vám dnes žádné divadlo nedá. A pak na to všechno potřebujete manažera nebo produkčního. Já na to nejsem. Jak se říká, kupte si střelce, ne zbraně.
* A může se český divadelní režisér uplatnit v zahraničí?
Určitě. Sem tam máme možnost podívat se ven. Jsme hodně pod vlivem německé jazykové oblasti a pohybujeme se na hranici s ní, ale moc se nesnažíme za ni dostat. Česká režijní špička nezaostává za tou evropskou, jen nám chybí vehemence k sebeprosazení, která třeba nechybí těm z východní Evropy.
* Když se na sebe podíváte zpětně, změnilo vás oněch osm let v Národním?
To je iluzorní, představovat si, že člověk dokáže nahlédnout sám sebe, pokud ještě v takové situaci je, a já ještě pořád v Národním jsem. Až budu třeba rok odsud, tak bych to třeba dokázal. Jestli si myslím, že mě něco změnilo, tak je to narození dítěte. Po čtyřicítce je to ještě větší změna, než jsem si uměl představit. A pak – jsem v podstatě introvert a tady pořád předstírám a praktikuju pravý opak.
* Přemýšlel jste o někdy o tom, že nastane chvíle, kdy už vám nepůjde režírování, kdy dojde invence?
No a co o tom chcete vykoumat? Viagru na to zatím nevymysleli.
* A jde to poznat nebo aspoň pocítit?
Můžete se tím trápit, ale moc se s tím asi dělat nedá. Nikdy nemůžete vědět, jestli už nejste za tím bodem. Režie – na rozdíl od herectví – je naneštěstí profese dost limitovaná věkem. Jen ti největší ji mohou dělat na úrovni celý profesní život.
* Otomar Krejča režíroval v osmdesáti...
Já vím. Ale Krejča byl geniální. A jistě režíruje i leckdo jiný v pokročilém věku a geniální není.
* A někdo režíruje v mladém věku a taky není geniální. Takových je!
No a co? Režírování není operace očí, a tak ztráty a úrazy z téhle promichal fese jsou poměrně snesitelné. Co chcete – jsme interpretační umělci.
* S tím nesouhlasím, režie je názor na svět.
Mělo by to tak být, ale zároveň máte velkou oporu v textu. Text je základna režijní práce, pokud se nevydáte mimo drama, do sféry čisté teatrálnosti. Když jsem si v sobě rovnal, jestli chci dál tady pokračovat, moje první rozhodnutí bylo, že skončím. A už jsem byl vlastně pevně rozhodnutý. A pak jsem s úžasem zjistil, že jsem ze svého rozhodnutí nešťastný. A řekl jsem si, že bych byl úplně pošetilý, kdybych se nepokusil v Národním divadle existovat dál. Vždyť tu režíruju hry, které si sám zadám, a když nejsem spokojený, můžu nadávat jenom sám sobě. Pracuju v nejlépe dotovaném divadle v republice, s herci, jichž si úhrnem vážím. Vždyť o podobě ansamblu jsem skoro ze třiceti procent už rozhodoval já. Angažoval jsem téměř dvacet lidí. Moje akvizice jsou mezi jinými Prachař, Rašilov, Dolanský, Matásek, Špalková, Bareš, Borová, Hájek, Krajčo, Dyk, Beretová a další. A to neznamená, že ti, kteří tady už byli, nejsou dobří, naopak, těch si zvlášť vážím. To všechno je naprosto skvělé. Chodím sem úplně svobodně a nemám žádné žaludeční vředy. Stresové situace byly na začátku, ale teď jich prožívám čím dál tím míň.
* Říká se, že matematik je na vrcholu ve čtyřiceti letech. Myslíte, že existuje takový věk pro režiséra?
Já jsem na vrcholu teď. Měl jsem dobrou fázi v Komedii, ale je to za mnou, bylo to hodně ornamentální, vizualizované. Před deseti lety bych se asi vytahoval, jak skvěle jsem udělal Sen noci svatojánské, ale dnes mi je ta inscenace vzdálená. Jsem hrdý na svou poslední premiéru, na Čekání na Godota, a jsem spokojený i s loňskou sezonou – Mikve a Srpen v zemi indiánů mě těší. Dělám to rád, baví mě, co zkouším, a těším se na to, co zkoušet budu. Na příští sezonu jsem si zadal Racka a jsem z toho šťastnej.
* Nesouvisí to s tím, že jste zjevně šťastný v osobním životě?
Jo. Jsem šťastný, že mám dítě. A vůbec to není jednoduchý. Všechno se přeskupuje, strašně dlouho jsem byl zvyklý, že všechen čas, který mám, je můj, používal jsem ho jenom pro divadlo. Teď je to úplně jinak, zvlášť když jeho matka chce žít taky svůj profesní život. Pro mě je to pozoruhodná zkušenost. V té Bondově hře Spaseni, kterou teď zkouším, říká jedna postava, kterou hraje pan Mrkvička: „Ty jsi nikdy v životě nikoho nezabil a to je tvoje neštěstí. Od té chvíle vidíš všechno jinak.“ Dát život taky všechno změní, člověk vidí jinak. Ale ke štěstí je třeba okolností, souhry, člověk to nemůže tak úplně sám ovlivnit. Aspoň já to nedokážu, nejsem takový buldozer.
***
Zvenčí se Národní jeví jako nepřátelské území, kde každého přišlíka rozcupují Režírování není operace očí, a tak ztráty a úrazy z téhle profese jsou poměrně snesitelné. Co chcete – jsme interpretační umělci.
O autorovi| Jana machalická, redaktorka ln jana.machalicka@lidovky.cz
