„Potkala jsem se s člověkem, který pracuje jako mikrofinanční bankéř. V Latinské Americe vyhledává vhodné investice, tedy kandidáty pro miniaturní startovní úvěry určené k tomu, aby mohli lidé z nejchudších oblastí začít nějaký druh podnikání. Je to bohulibá, ale kupodivu i slušně vynášející investice. Zvlášť pokud je cílena na ženy, které bývají daleko zodpovědnější a pracovitější než jejich mužští partneři. Zrovna nedávno psal světový tisk o indiánce, která získala před pár lety stodolarový mikroúvěr na prodej lízátek a dneska vlastní kliniku.“
Byl to právě finančník Tomáš Hes, který Helen vysvětlil, že pomáhat se dá nejen penězi, ale třeba i učením angličtiny. Protože když dáte někomu angličtinu, dáváte mu tím vstupenku do lepšího světa.
„U nás se dobrovolnictví zatím moc nevžilo, ale ve vyspělých zemích je běžné, že mladí lidé jedou po studiích pomoci třeba na rok do míst, kde lidé neměli stejné štěstí jako oni a nenarodili se do dostatku,“ vysvětluje Helen, proč se pustila do projektu výuky angličtiny pro mexické indiány.
Ne, že by se v mexických školách angličtina neučila, ale jsou oblasti, kde je její znalost nulová nebo skoro nulová. Přitom by tam mohl fungovat ekoturismus, který by přinesl peníze cizinců, toužících po něčem autentičtějším, než jsou betonové hotely u mořských pláží.
Komunikovat s turisty ovšem předpokládá domluvit se anglicky. Projekt výuky, do něhož se Helen pustila, nese jméno Community Inspiration. „Posíláme dobrovolníky, kteří jsou schopni angličtinu učit a přitom mluví i španělsky.“
Aby mohli vyjet, stačí, když se najde dvacet lidí, kteří jsou ochotni platit 200 korun měsíčně. To pokryje letenky, pojištění a vakcinaci. Mexická strana zajišťuje ubytování a jídlo. Každý dobrovolník je přitom povinen psát dvakrát týdně blog, aby měla česká podpůrná komunita přehled a mohla sdílet zážitky.
Ty nejsou nezajímavé. „Učíme v džungli, kde chodí indiáni ještě tradičně oblékaní. Žijeme s nimi a zúčastňujeme se jejich aktivit. Teď působíme ve čtyřech komunitách, každý z učitelů má na starosti od 40 do 55 žáků.“
A jak jde indiánům učení? „Musíme procvičovat tak dvakrát víc než v Česku. To není tím, že by indiáni byli hloupější, ale nejsou zvyklí se učit. Nemají potřebné návyky. Problémy jsou taky s docházkou. Čas pro ně není důležitý. Mně se až po třech měsících podařilo přimět své žáky, aby chodili na lekce včas, ale nakonec se to podařilo. Kromě toho jsme my, učitelé, učinili stejnou zkušenost jako mikrofinančníci: daleko usilovnější než muži jsou ženy, zejména ty mladé.“
Letos v dubnu by měla za mexickými indiány vyjet další skupina dobrovolníků. Zájemci najdou bližší podrobnosti na www.communityinspiration. com.
