V prózách Stanislava Struhara (1964) se od počátku pomalého, zdržovaného vyprávění podivuhodně stupňuje napětí. Zdroj tenze přitom není zřejmý: rozhodně nepramení z ústředního, chronologicky vedeného příběhu, který je spíš podivný.
To vypadá pozoruhodně, jen si nejsem, není-li to více zásluhou Daniely než recenzované knihy, jak to někdy bývá...