Výjimečné horažďovické stavby jsou spojeny se jménem dlouholetého starosty Václava Trčky. Ten také roku 1997 vypsal architektonickou soutěž na návrh bytového domu s malometrážními byty na vnějším okraji historického jádra. To místo má jistý handicap – jde o protáhlou lichoběžníkovou parcelu v sousedství frekventované silniční komunikace, vzhled navíc silně ovlivňuje nedaleko stojící betonové silo monumentálních rozměrů.
Vítězem soutěže se stal ateliér Josefa Pleskota, jehož východiskem byla pečlivá analýza stavebních forem v okolí. Za typické označil střídání krátkých a dlouhých forem, a tedy orientaci k hlavním přístupovým cestám čelem i bokem zároveň. Pleskot tuto charakteristiku promítl do podoby čtyřpodlažního domu s předsazenou pavlačí, který sousedí s dlouhou nízkou dvoupodlažní hmotou. Ta je od silnice zcela oddělena šedě omítnutou zdí bez jediného otvoru, jež kryje skladovací plochy obchodu v přízemí a zázemí bytového domu.
Umístění domu na pozemku je vždy rozhodující
Dům stojí ve středu pozemku, na jeho podélné ose. Tím vytváří dva rovnocenné, i když zcela odlišné prostory. Západní stranu zabírá vydlážděný hospodářský dvůr, který v zadní části přechází v mlat, kde parkují obyvatelé domu. V jeho přední části je pak místo určené pro zásobování obchodu a hlavní vstup do domu, zvýrazněný zalomenou betonovou zídkou orientovanou kolmo k lineární hmotě domu.
Prostor na druhé straně domu naopak tvoří travou zarostlý intimní dvorek, vklíněný mezi novostavbu a převýšenou slepou štítovou zeď sousedního objektu, dnes porostlou psím vínem. Jeho intimní ráz podporují čtyři jednopodlažní objekty „vybíhající“ z dlouhé hmoty domu. V nich jsou dole ložnice přízemních bytů a venkovní dřevěná patia, o podlaží výš velkorysé terasy horních bytů. Zároveň vytvářejí zálivy mini zahrádek, které si však později majitelé oddělili ploty. Je to škoda, i když chápu praktické výhody tohoto kroku. Například v Holandsku by ale podobnou potřebu jasně vymezit a uzavřít svůj soukromý prostor pravděpodobně nikdo neměl.
Vystrčené hmoty ložnic připomínají monumentální řešení Louise Kahna v jeho slavné realizaci Salk Institute v kalifornské La Jolle. Na rozdíl od zbytku domu jsou bíle omítnuté, stejně jako zdi oddělující byty od pavlačí. Dům sám je šedý, výjimku tvoří jen prostory s menším přístupem přirozeného světla. Jediný další barevný akcent představuje dřevo použité na všech oknech – mimochodem důsledně umístěných do líce fasády, tedy zarovnaných s její vnější hranou –, a na zevním krytí pavlačí.
Dům, který inspiroval renesanci pavlačí
Po typologické stránce se jedná o pavlačový dům – pavlače jsou jak ze severní strany (vyšší, kratší hmota), tak ze strany západní (nižší, delší). Dnes už jsou pavlačové domy opět přijímány nejen mezi architekty jako cosi samozřejmého, v devadesátých letech tomu tak ale nebylo.
Sám Josef Pleskot realizoval dva obdobné domy o pár let později v Litomyšli, i v této rubrice jsme se věnovali dalším čtyřem. Ve všech těchto případech jde o bytový dům s otevřenou pavlačí, vystavenou povětrnostním vlivům. Všechny tyto domy se ale zároveň pavlač snaží přeci jen nějakým způsobem chránit a částečně oddělit od okolí.
FAKTAAutor: Josef Pleskot, AP ATELIER Spolupráce: Radek Lampa, Zdeněk Rudolf, Filip Tittelbach Investor: Město Horažďovice Kapacita: 27 bytů Soutěž: 1997 Realizace: 1998–1999
|
Dá se říci, že jejich předobrazem je právě Pleskotův horažďovický bytový dům. Pavlač totiž tvoří jeho skutečné jádro. Význam pavlače podtrhuje i to, že je mírně předimenzovaná, vedou na ni z každého bytu hned tři okna (včetně nadsvětlíku vstupních dveří), a navíc je osazená vykonzolovanými dřevěnými lavicemi, které z pavlače dělají něco více než jen prostor pro míjení a výměnu pár slov.
Krycí konstrukce (treláž) složená z dřevěných latí hlavně ze západní strany podlouhlé části stavby vytváří hru světel a stínů, která oživuje prostor, i když je prázdný. Zde je přítomnost dřeva ještě dále posílena – konzola střechy je je jím zespoda obložena.
Po konstrukční stránce je dům maximálně jednoduchý, vyzděný z tvárnic, s plochým krovem ze sbíjených dřevěných vazníků a s železobetonovými stropy. Tedy řešení odpovídající standardu malometrážních bytů. Také vnitřní členění je maximálně úsporné a tvoří je dvojice zrcadlových bytů se sdruženými vstupy a koupelnami na vnitřní dělící zdi.
Pokud bych měl z návrhu přeci jen něco podrobit kritice, bylo by to napojení vyšší hmoty na sousední historický objekt Husova sboru se zdobným atikovým štítem. Přestože se tak děje pomocí logických rozhodnutí – umístění jednoho ze tří schodišť bytového domu na boční štítovou zeď, uskočení posledního patra a nedotažení treláže až ke konzolovitě vysunuté střeše, takže treláž opticky navazuje na římsu sousedního domu –, nejsem si jist, že se toto napojení úplně podařilo.
Samozřejmé spojení historických objektů s novostavbami je ale jedna z nejtěžších architektonických disciplín vůbec. Také mě mrzí grafické pojetí fasády obchodu v přízemí, které jsem viděl během několika svých návštěv a jež s architekturou domu nemá vůbec nic společného. To je ale bohužel jev u českých obchodníků zcela běžný.
Dům stárne, dřevěná treláž šedne a přirozeně splývá s okolím. Josefu Pleskotovi a jeho ateliéru se podařilo najít adekvátní odpověď – a to jak architektonicky a konstrukčně, tak i finančně – na zadání. Navíc je obohatil o přidanou hodnotu vnějších polosoukromých a poloveřejných prostor, které bytům s malými vnitřními dimenzemi výrazně pomáhají.
Je velká škoda, že domů tohoto typu nejsou v českých městech stovky. Přitom by to nemuselo být nijak složité. Stojí za to znovu zopakovat okolnost, kterou v této rubrice stále připomínám a po níž stále volám: na začátku hledání vhodného autora stála architektonická soutěž. Její uspořádání si jistě vyžádalo nějaké úsilí, ale výsledná Pleskotova stavba dokazuje, že se vyplatilo.