V jeho světě není nic nemožné. Otevřel si restauraci, staví hotel, měl doky, dováží vozy Alfa Romeo a motorky Ducati, založil HUDYsport, největší síť outdoorových prodejen v Česku a na Slovensku s ročním obratem deset miliard korun. A to jsem ještě nevyjmenoval všechno. Dost práce pro deset podnikatelů, ale pro Jindřicha Hudečka (45) na prvním místě ani náhodou není byznys.
Tento bývalý člen československého horolezeckého reprezentačního týmu, svého času druhý ve světovém poháru, dál zdolává vrcholy po celém světě (a z některých také skáče), dál běžkuje a jezdí na kole jako o závod. A do práce chodí tak na hodinu denně. Alespoň to říká.
V jeho světě se všechno řeší raz dva. "Až budete chtít udělat ten rozhovor, tak prostě přijeďte, příští týden jsem v republice," hlásil mi do telefonu z jakési kavárny, kde si objednával v italštině. Žádné termíny, žádné velké domlouvání. A když jsem mu pak z nádraží v Děčíně volal, kam mám přijít, reagoval opět z voleje. "Já teď zrovna obědvám, takže byste musel čekat. Víte co? Počkejte pět minut, přijede pro vás kamarád v zelené alfě." A za pět minut jsem opravdu nasedal do auta jeho "kamaráda", jak Hudeček nazývá své bližší zaměstnance. Během našeho rozhovoru mu neustále vyzváněl telefon, řešilo se něco evidentně důležitého: běžky, na které chtěl pan Hudeček jít s partou za slabé dvě hodiny. Můj čas tak byl beze slov jasně vymezený.
Poznáte na ulici mezi lidmi horolezce?
Před dvaceti lety to šlo. Dneska už se člověk kolikrát splete, protože lidi, ač horolezci nejsou, tak si věci, které prodáváme, kupují i na chození do města. Horolezce poznám spíš podle odřených rukou nebo podle evidentně otrhaného baťohu, který byl ve stěnách.
Co by si na sebe horolezec nikdy nevzal?
Dnes jsou lidi celkově divně rozsortovaní. Člověk je horolezec, ale ještě k tomu třeba jezdí na snowboardu, k němuž patří oblečení, které bych řekl, že si horolezec nikdy neoblékne. Lidé mají více volného času a ty jejich koníčky se prolínají.
Poznáte lidi, kteří lezou po skalách, třeba i podle podání ruky?
Ruka je od silovějšího sportu pevnější, když vám ji podá nesportovec, tak cítíte, že není taková chlapská.
Adrenalin ze sportu má určitě vliv na to, jak je člověk rozhodný nebo výbušný. Jak to máte vy?
Lidé, kteří mají rádi adrenalinové sporty, se naučí řešit problémy pod velkým tlakem. Já osobně tedy moc neváhám. Naštěstí za těch dvacet let se mi většinou podařilo rozhodnout se správně, i když samozřejmě se to kouzlo občas nepovede. A konfliktní nejsem. Za těch dvacet let jsem se pohádal snad tak třikrát. Opravdu hrozně málo. Ale to nemluvím o tom, že je člověk sám na sebe naštvaný.
Nejslavnějším horolezcem u nás se loni stal pokořitel Everestu Pavel Bém. Potkal jste ho na skále?
Pavla Béma znám už deset patnáct let a už jsme se viděli i ve skalách. On to dělá rekreačně a výstup na Everest s kyslíkem je spíš turistická záležitost. Nechci to snižovat, ale ročně tam vyjde dvě stě tři sta lidí. Je to spíš vysokohorská turistika než opravdické horolezectví. Pro amatérského horolezce je to ale slušný výkon. Pro úspěšného horolezce-sportovce to však není výkon, vylézt tímto způsobem na Everest.
Celý článek si přečtěte v nejnovějším vydání magazínu Esprit Lidových novin
