„Neposílala jste mi náhodou esemesku? Pokud ano a já neodpověděl, moc se omlouvám. Stává se mi, že mi někdo pošle zprávu, a přijde až za tři dny. Víte, my tady nemáme signál,“ vítá nás pasíř Vítězslav Plešingr na rodinném pozemku, kde má dílnu. Omluvně se rozhlíží po okolí a nemožnost spojit se s ním po telefonu jako by vysvětloval poklidnou podzimně se zbarvující přírodou.
Ten den je teplo, silné paprsky nás sem, do malé vesnice jen několik kilometrů od České Kamenice, doprovázely už z Prahy. „Kdokoliv sem přijede, říká, že by tu nejraději zůstal. Možná i kvůli tomu signálu,“ dodává Vítězslav Plešingr, když nás vede do svého malého pasířského království. Ve dvou místnostech, ve kterých se rozkládá, najdeme dvě rozdělaná svítidla.
Jedno, zavěšené na velkém háku uprostřed větší z dílenských prostor, je mosazný historický lustr, zatím bez skleněných komponent nebo žárovek. Druhé je modernější svítidlo vyrobené z mosazi v matné úpravě s několika skleněnými prvky na nosné části stropního světla. Právě tyto komponenty – vyrobené primárně z mosaz i a mědi – vznikají v dílně Vítězslava Plešingra, držitele známky kvality Crystal Valley.
Vítězslav Plešingr se chtěl původně vyučit malířem skla, nakonec ale vyhrálo pasířství. Obor absolvoval v Jablonci nad Nisou (studoval společně s oborem kovové bižuterie), po studiu nastoupil do národního podniku Lustry, n. p. v Kamenickém Šenově.
Nejsou to však jen svítidla. Jak tenhle vyučený řemeslník vysvětluje, pasířství v sobě ukrývá široké spektrum činností a produktů: od lustrů, které mají na výšku klidně i ke 20 metrům, až po okrasná zábradlí, garnýže na záclony, poličky a další interiérové doplňky. „Na rozdíl od kovářů, kteří pracují výhradně se železem, se my pasíři věnujeme zpracování mosazi, mědi a tombaku. V posledních letech nám pak do portfolia přibyla nerez, která se hodí do modernějších prostor, a je proto velmi žádaná,“ vysvětluje.
Počátky pasířského řemesla sahají až do 13. a 14. století, kdy se postupně od kovářů vyčlenily další, více specializované profese: vedle brnířů vyrábějících brnění to byli helmaři, mečíři, štítaři nebo platnéři, kteří odpovídali za výrobu tvarovaných, celoplátových zbrojí. V neposlední řadě to pak byli právě pasíři, kteří vyráběli pásy, na něž se zavěšovaly meče a další nezbytnosti pro všechny napříč stavy.
Od těchto měděných, mosazných, cínových, stříbrných nebo zlatých pásů, které nahrazovaly absentující kapsy, je pak odvozen název řemesla. Že se bez něj dlouho nedalo obejít, napovídají například ulice v Praze. Pasíři se tu usazovali kolem dnešní Myslíkovy ulice (dříve proto pojmenované Pasířská) a také ulice Palackého a Vodičkovy.
Napřed sláva, pak zapomnění. Zakladatelka kosmetické značky Buly o tom, co pomohlo brandu zpátky na vrchol |
Zpátky na sever
Jedno z hlavních pasířských center ale bylo i díky sklářské tradici na severu Čech. Zasloužil se o to průmyslník Elias Palme, jehož firma Elias Palme & Co., založená v polovině 19. století, se brzy stala lídrem ve výrobě honosných lustrů a kopií historických originálů, například podle svítidel ze zámku ve Versailles.
Sídlila v Kamenickém Šenově a ve Smržovce avdobě své největší slávy, kdy se stala předním dodavatelem luxusních svítidel pro nejrůznější paláce, slavnostní haly nebo kostely po celém světě, měla na tisíc zaměstnanců. V tovární budově se nacházela nejen brusírna, kulírna, slévárna, soustružna či lakovna, ale také pasírna. Výrobky z této pečlivě zorganizované produkce se vyvážely do hotelů a divadel v New Yorku, do La Scaly v Miláně nebo třeba do opery v Římě.
„Elias Palme se zasloužil o rozvoj řemesla u nás,“ myslí si Vítězslav Plešingr. K podniku, který byl po válce znárodněn, má pasíř blízko: dlouhá léta v něm pracoval jeho tatínek, který se věnoval stejné profesi. „Víte, jak vypadá lustr v Národním divadle? Tak na tom dělal můj táta,“ říká pyšně, „nebo mi to tak alespoň vždycky tvrdil.“
Pasíř Vítězslav Plešingr dělal i svítidla pro pařížský hotel Ritz.
Řemeslo na něj prý trochu zbylo. Vítězslav Plešingr se chtěl původně vyučit malířem skla, nakonec ale vyhrálo pasířství. Obor absolvoval v Jablonci nad Nisou (studoval společně s oborem kovové bižuterie), po studiu nastoupil do národního podniku Lustry, n. p. v Kamenickém Šenově.
Jeho první pasířská práce? „To snad nemůžu ani říkat.“ Šlo o mosazné kroužky, které se vyvážely do Ruska. „Za to, že nás v uvozovkách osvobodili,“ kroutí hlavou nad svou vůbec první velkou zakázkou, v rámci níž vytvořil několik stovek mosazných kruhů. Slouží jako základ pro závěsná svítidla nebo lustry.
Jak se takové mosazné kroužky vyrábějí, nám předvádí i ve své dílně. Do ruky bere nařezaný mosazný pás, který má uložený v jedné ze skříněk s vybavením, vkládá ho do ručního stáčecího stroje a z rovného, opilovaného pásu pomocí páky vytváří kruh. „Pak už stačí konce spojit a máte krásný základ svítidla,“ říkáarukama do vzduchu maluje, jak by takový mosazný lustr mohl vypadat.
Mezi posledními projekty, na kterých Vítězslav Plešingr pracoval, je interiér butikového beauty showroomu Byssine v pražském Karlíně. K tvorbě mosazných prvků, jako jsou poličky nebo trubková mosazná brána, ho přizvala set dekoratérka a filmová výtvarnice Nora Sopková, která na projektu pracovala s architekty Martinem Petříkem a Tomášem Kotrčem.
Představivost je mimochodem pro dobrého pasíře klíčová. „Měl by také umět kreslit. Důležitá pak je i schopnost rozvážné, pomalé práce. Pasíř musí být trpělivý a opatrný,“ dodává. Připomíná, že jakmile se v dílně pracuje zbrkle, ničí se drahý materiál. Jen pro představu: tabule plechu–měděného či mosazného – nebo trubky se stejného kovu, které se podle potřeby pomocí železných pomůcek ohýbají, stojí i desítky tisíc korun.
Možná i proto není v Česku pasířů mnoho. I když se řemeslo u nás na středních odborných školách stále vyučuje (nejčastěji v kombinaci se zámečnictvím a uměleckým kovářstvím), není tu podle Vítězslava Plešingra velká konkurence. „Jsou u nás sklářské firmy, které pasíře zaměstnávají. Mnohdy to ale jsou rekvalifikanti, kteří se jen rozhodli pro změnu oboru. Když se pak podíváte na to, jak to dělají oni a jak to dělá ten, kdo se o řemeslo opravdu zajímá, je to velký rozdíl. Škoda že tu není pasířství více zakořeněné,“ říká.
Sám na sebe pracuje Vítězslav Plešingr už dvacet let a za tu dobu si vybudoval síť klientů, kteří se na něj obracejí s nejrůznějšími typy zakázek. „Jako mladý jsem byl z pasířství nešťastný, ale teď jsem za něj neskutečně rád. Žádná zakázka není stejná a to mě neuvěřitelně naplňuje.“
Mnoho svítidel z jeho dílny míří do Dubaje, velký lustr s jeho pasířskými zásahy visí ale například ivlobby slavného hotelu Beverly WilshirevLos Angeles, kde se točil film Pretty Woman.
V Česku se pereme o příliš malý rybníček, říká designér David Valner. Jeho sklo slaví úspěchy hlavně za hranicemi |
Národní muzeum i hotel Ritz
Mezi posledními projekty, na kterých Vítězslav Plešingr pracoval, je interiér butikového beauty showroomu Byssine v pražském Karlíně. K tvorbě mosazných prvků, jako jsou poličky nebo trubková mosazná brána, ho přizvala set dekoratérka a filmová výtvarnice Nora Sopková, která na projektu pracovala s architekty Martinem Petříkem a Tomášem Kotrčem.
Nebyl to jejich první společný projekt: Nora Sopková s pasířem ze severu Čech běžně spolupracuje na filmových setech, například na neo-noirfantasy seriálu Carnival Rows Orlandem Bloomem a Carou Delevingne v hlavních rolích. Mezi další pasířské zakázky poslední doby patří vybavení reprezentativního sálu pivovaru Bernard v Humpolci, svítidla pro zámek v Děčíně nebo lampy pro v roce 2018 znovu otevřené Národní muzeum.
Pro zrekonstruovaný interiér Vítězslav Plešingr vytvořil šest dvoumetrových lamp podle historické předlohy. „Dělal jsem na nich asi rok a půl a musím říct, že jsem si na nich podruhé udělal výuční list,“ směje se. Lampy se neodlévaly, což většinou řemeslník dělá v Kamenickém Šenově nebo díky ochotnému kooperačnímu týmu také v Preciose, ale tvořily se od základů z mosazných plechů. A to představuje pro pasíře náročnější práci.
Pasířství je úzce spjato se sklářstvím. Vítězslav Plešingr pracuje na svítidlech, i když do jeho oboru patří celá řada dalších produktů – od garnýží přes poličky po okrasná zábradlí.
„Odlitek se dělá jednodušeji. To uděláte model, zaformujete ho, vytvoříte jaderník ze speciálního písku, který se po odlití rozpadne, aby byl vnitřek lampy dutý, roztavíte mosaz na 1600 °C a máte to. A já jsem tohle všechno musel dělat jen za pomocí ohýbání, kovotlačení, tvarování a letování plechu,“ vzpomíná na dobu, kdy dostaly jeho pilníky, nůžky na plech a kružítka, tedy základní pasířské nářadí, zabrat.
Pro ilustraci, jak se komponenty pro takové historické lampy vyrábějí, vytahuje kovové kovotlačitelské futro (vysoustružený železný díl) a jeho mosazný výtlaček. „Tyto železné díly, které reprezentují části lamp nebo lustrů, si nakreslím a sám na soustruhu vyrobím. Mosaz se pak na ně ručně natlačuje,“ popisuje. Stejně tomu bylo ivpřípadě výroby 17 metrů vysokého a 11 metrů širokého lustru, který Vítězslav Plešingrtvořil pro prominentní dubajskou rodinu.
Špička velkého lustru mu tehdy visela v dílně, zbytky svítidla měl řemeslník rozmístěné v nedaleké bývalé samoobsluze a na každém volném místě v obci. S obdobně monumentálními svítidly pracoval při zakázce pro pařížský hotel Ritz (ve spolupráci s firmou Lasvit MB). Pro něj repasoval, opravovalatvořil desítky zcela nových světel. Ta, která byla potřeba pasířskými zásahy oživit, přijela do Česka jedenácti kamiony v očíslovaných krabicích, pasíř ze severu každý měsíc dostal seznam toho, co má být na jeho konci hotové.
I když se řemeslo u nás na středních odborných školách stále vyučuje (nejčastěji v kombinaci se zámečnictvím a uměleckým kovářstvím), není tu podle Vítězslava Plešingra velká konkurence.
Na zakázce v celkové hodnotě několika desítek milionů korun pracoval čtyři roky. Ve své provozovně trávil klidně i 12 hodin denně. „Jestli jsem se byl v Ritzu na svoje svítidla podívat?“ opakuje mou otázku, „upřímně to ani nepotřebuju, jsem tady v dílně spokojený.“
Dnes vyhlíží zakázku, která se rýsuje v nedávno znovu otevřených Císařských lázních v Karlových Varech, a další filmové projekty. „Mám pocit, že svůj odkaz už jsem vytvořil,“ říká s připomínkou lamp v Národním muzeu v Praze, které denně míjejí tisíce návštěvníků. Mezi řádky se dá ale číst, že by Vítězslavu Plešingrovi nevadilo, kdyby se o jeho řemeslu více mluvilo.
Jak připomíná, je to přece jenom klíčová profese české sklářské tradice, jíž se u nás rádi pyšně oháníme. „Když dnes řeknu, že jsem pasíř, většina lidí neví, co dělám. Často si to pletou s pastýřem a ptají se mě, kde že mám ty své ovce. Takže ano, chápete správně, kdyby měli lidé o profesi trochu větší ponětí, určitě by mi to udělalo radost.“
