Od výstavy Kafkaesque (Kafkovské) rozhodně nečekejte nudný historický přehled a doslovné ilustrace. Jde na ní především o to, jaké pocity ve třiatřiceti výtvarnících z celého světa vzbuzuje třeba Proces, Proměna nebo Zámek.
Jejich malby, kresby, sochy, fotografie nebo audiovizuální instalace mají vytvořit místo, v němž si každý návštěvník může na Kafku udělat vlastní názor, nic mu nevnucuje, jen navrhuje. Každé dílo je důležité, nejdůležitější je ale celek.
Malba – portrét Franze Kafky – výtvarníka Siegfrieda Herze
„Termín Kafkovský se pokouší postihnout podstatné rysy Kafkových textů: všudypřítomné působení neznámých autorit a aparátů moci a marné úsilí těch, kteří jsou v labyrintech jejich zvůle lapeni. Nesrozumitelnost, bizarnost a nelogičnost situací, ve kterých se protagonisté ocitají,“ říká spolukurátorka výstavy a umělecká ředitelka Centra současného umění DOX Michaela Šilpochová.
„Slovy Hannah Arendtové je to ‚tyranie bez tyrana‘ s nejasnými zákony, matoucími postupy, absurdní logikou, ale i humorem. To vše pojato mimo konkrétní čas a prostor.“
Malba Jana Van Oosta
Německý filozof Theodor W. Adorno přitom výstižně podotknul: „Některé z nejdůležitějších částí Kafkových děl se čtou, jako by to byly doslovné popisy expresionistických obrazů, které by se měly opravdu namalovat.“
Při prohlídce kurátoři doporučují pozorně zhlédnout nejen samotná díla, ale také věnovat pozornost textům, jež je doprovázejí. Napsali je sami výtvarníci a ozřejmují jimi, jak o Kafkově světě přemýšlí, jak je ovlivnil a proč z něj čerpají inspiraci.
Franz Kafka to prostě nemá lehké. Půvabná jednohubka na Zábradlí potěší dětského i dospělého diváka |
Výstava je letos příhodná nejen proto, že to v červnu bude sto let od literátova úmrtí, ale i tím, že „kafkovská“ témata v dnešní době doslova visí ve vzduchu.
Neschopnost kvalitní komunikace i přes všemožné digitální sociální platformy, uzavírání se do vlastních vesmírů a odcizení, které ústí do epidemie osamělosti, o níž často hovoří psychologové.
To všechno vytváří atmosféru ne nepodobnou té v Kafkových příbězích. Výstava tak ucelená a takového rozsahu se přitom v Česku koná vůbec poprvé.
Agresivní jelen
Mezi vystavenými se objevují jména jako Jan Švankmajer, Jaroslav Róna, Viktor Pivovarov, Magdalena Jetelová nebo David Lynch.
Slavný americký režisér vystavuje poprvé v Česku své obrazy, ze kterých čiší bezútěšnost; celý život je zapáleným příznivcem Kafky a mnohokrát se nechal slyšet, že by rád zfilmoval Proměnu. Nakonec to ale vzdal s vysvětlením, že by ve filmu nebyl schopný kouzlo povídky zachytit tak, jak by chtěl.
Franz Kafka si mimochodem nepřál, aby Proměna byla ilustrovaná obrázky hmyzu – i dnes je na čtenáři, jak si příběh nebohého Řehoře Samsy vysvětlí a v čem opravdu tkví jeho proměna. Ani na výstavě Kafkaesque nenajdete „brouky“.
Je tady ale třeba animatronická kovová kostra jelena od britského umělce Mata Collishawa. Poukazuje na Kafku mnohem sofistikovaněji. V podstavci, na kterém jelen stojí, se skrývá mechanismus, jenž je napojený na počítač a pomocí algoritmů zachycuje negativní příspěvky na síti X. Čím více nenávistných komentářů se na sociální síti objeví, tím agresivněji se jelen hýbe – podklouzává, podklesává, dupe...
Insilico od Mata Collishawa
Podle kurátorského týmu zosobňuje nebezpečí a úzkost, které nás dnes obklopují v mediálním prostoru. „Kdyby Franz Kafka žil dnes, na sociální sítě by se zřejmě díval jako na spletité bludiště, které je projevem odcizení a existenciální úzkosti, jež jsou leitmotivem jeho děl. Tyto platformy by mohl vnímat jako novodobou Proměnu, která mění uživatele v digitální avatary a často vede ke ztrátě autentických vztahů,“ říká o svém díle umělec Mat Collishaw.
„Kafka by se nejspíš kriticky vyjadřoval k tomu, jak sociální sítě, obdobně jako absurdní byrokratická mašinérie v Procesu, zatahují jedince do bludného kruhu (sebe)potvrzování a úzkosti, a přitom jej zbavují pravé identity, kterou nahrazuje přizpůsobená, často klamavá internetová persona,“ dodává.
Rónův soused ze hřbitova
Lákadlem výstavy je mimo jiné i jméno Jaroslava Róny, který je autorem známého Kafkova pomníku na Starém Městě. Se spisovatelem se cítí být spřízněný celý život. Poznal jej, když mu bylo osmnáct coby zakázaného autora (Kafka byl na seznamu zakázaných autorů, s krátkou výjimkou šedesátých let, po celou komunistickou éru).
Ve svých čtyřiatřiceti, v roce 1994, se Jaroslav Róna stal tvůrcem výtvarného řešení Michálkova filmu Amerika. A věří, že když v roce 2000 vyhrál soutěž o vytvoření již zmíněného pomníku, bylo to i díky pomoci samotného spisovatele.
Nerafinovaný a polopatický Kafka mezi cirkusáky. Jaké je nové představení od La Putyky? |
„Mám ateliér na Novém židovském hřbitově, kde je Kafka pohřben, a byli jsme tím pádem od roku 1980 sousedi. Od té doby vlastně jeho texty čtu neustále – i když pouze nahodile podle nálady, když se potřebuji odfiltrovat z reálného světa do světa podivnosti, dalo by se říci do jiné, bizarní reality,“ říká výtvarník s tím, že se Kafka stal tak trochu součástí jeho samotného díky tomu, že se mu občas zjevuje v kresbách a malbách.
Fantastické obrazy jsou i od zatím méně známých izraelských umělkyň, dvojčat Nil a Karin Romanových. Nedostatek proporcí a pokřivená klamavá rozměrnost jejich děl zanechávají dojem bezvýchodnosti, jako když jsou Kafkovy postavy vržené do labyrintu nepochopení a otázek, na které nenachází odpovědi.
Plastika Jana Švankmajera
Polský umělec Maciej Toporowicz má pro Kafku obdiv jako pro hrdinu, který přijal neštěstí a osamění jako dar a trest zároveň. „Ti z nás, kteří se v umělecké tvorbě vydali cestou, kterou před nimi prošel Kafka, důvěrně znají různou intenzitu posedlosti, úzkosti a osamění. Kafku obdivuji – obětoval svůj osobní život a vztahy, aby naplnil svůj umělecký osud,“ vysvětluje.
Galerie se snažila Kafkovské najít v dílech umělců, která byla vytvořena třeba i dávno před právě probíhající výstavou, někteří ale svůj příspěvek zhotovili přímo pro ni – například mladý sochař Matouš Háša, jenž vytesal sochu z mramoru, nebo známý výtvarník Josef Bolf.
Malba sester Nil a Karin Romano
Kafkaesque je jistě jedním z nejzajímavějších kulturních příspěvků k letošní oslavě Kafkova výročí. Za zmínku ale stojí třeba i chystaný film polské režisérky Agnieszky Hollandové. Právě Kafkovy knihy v ní prý kdysi zažehly celoživotní lásku k Praze a České republice.
Snímek s lapidárním názvem Kafka, který se natáčel v Česku a Německu by do kin měl dorazit v dubnu. Rozhodně nepůjde o klasický autobiografický snímek, autorka svůj nový film charakterizuje jako „zvláštní dokumentární drama, ve kterém není nic nemožné“.
Kafka, jeho literatura i život se také stali námětem pro neobvyklou videohru, která byla vyvinutá herním studiem Charles Games ve spolupráci s pražským Goethe-Institutem. Celá verze hry, která čerpá inspiraci zejména z novely Proces, z Dopisu otci a Zámku by měla být vydaná v květnu.
Chceme ukázat Kafku očima současného umění Otto M. Urban, spolukurátor výstavy a hlavní kurátor Centra současného umění DOX Výstavu jste uvedli s tím, že jejím cílem není stavět nové pomníky opakující stará klišé. Jaká jsou ta nejobvyklejší výtvarná klišé okolo Franze Kafky? Jeden z podtitulů výstavy je „každý máme svého Kafku“. A myslím si, že každá generace má určitou potřebu se k tomu nějakým způsobem postavit. Na výstavě ale můžeme vidět i spisovatelovy portréty – jeho tvář se objevuje například na obrazech Volkera Märze nebo Siegfrieda Herze, od Stefana Milkova máte Kafkovu bustu. Je všude, stejně jako třeba Alfons Mucha nebo v Rakousku Gustav Klimt a Egon Schiele. Ale to z nich přece nedělá menší umělce. Podle jakého klíče jste výtvarníky vybírali? Od začátku jsme chtěli určitou konfrontaci a ukázat, že Kafka není lokální téma, ale téma, které má globální charakter. Proto je tady exilová Číňanka Liou Sia nebo izraelské výtvarnice, sestry Nil a Karin Romanovy, které jsou zatím na mezinárodní scéně málo známé. A vedle nich jsou hvězdy typu David Lynch. Zrovna tohle jméno určitě naláká spoustu návštěvníků. Překvapilo vás něco, když jste začali výstavu připravovat? Když jsem si dal do Googlu „Franz Kafka contemporary art“, tak jsem tam našel brouky a pak Kafku v rovině „vyhublý utrápený chudáček“. To jsou věci vesměs až amatérské. Anebo dělané čistě s účelem, že to bude na těch tričkách. To pro nás bylo nepoužitelné. Kafkovy novely i povídky jsou místy vtipné, ostatně sám spisovatel se prý hlasitě smál, když je předčítal svým přátelům. Snažili jste se zohlednit i tuhle rovinu? V posledních letech jsem Kafku znovu četl a uvědomil si jeho humor, ironii a bizarnost. André Breton uváděl Kafku ve své antologii černého humoru. Když jsme uvažovali o rovině principielní estetiky, chytla nás vizualita některých scén filmu Orsona Wellese Proces z roku 1962. Všichni tři jsme se shodli na tom, že to je zázemí, ze kterého můžeme vystupovat a jít dál. Na výstavě jsou zastoupeny všechny odstíny – vážné i popové, pop-artové. Zdařilých filmových adaptací Kafkových děl není moc. Jednou z nich je krátký snímek Metamorphosis, který před více než deseti lety natočili bratři Quayové. Na výstavě nakonec ale běží jejich jiný film. Proč? Takže jsme vybrali Ulici krokodýlů. Je to kultovní film animovaného surrealismu a vznikl na základě knihy polského spisovatele Bruno Schulze, ve které autor vzpomíná na své dětství. Bratři Quayové, inspirování poetikou Jana Švankmajera, se chopili tématu po svém a vytvořili temný, atmosférický a zneklidňující příběh, který se řadí k jejich vrcholným dílům a byl nominovaný na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Kafka je oblíbený spisovatel, taková literární pop-ikona, a to i přesto, že je jeho tvorba obecně vnímaná jako těžší, intelektuálnější čtivo. Čím si to vysvětlujete? Pak jsou deníky lidí, kteří zase vzpomínají na to, jak s ním byli; je to nepřeberné množství informací. Nejspíš díky tomu, že lidé dobře znají jeho osud, je pro ně i jeho dílo pochopitelnější nebo přijatelnější. Jak dlouho vlastně projekt Kafkaesque vznikal? Vznikla některá z děl přímo pro výstavu? Třeba Jakub Špaňhel tady má obraz starý víc než deset let a dva obrazy z loňského roku. Takže ty cesty byly obojí, ale v případě žádného autora to nebylo tak, že by vznikalo něco na zakázku, aniž by nebyl důvod ho oslovit kvůli jeho předchozímu dílu. Jsou tady autoři, kteří s tématem pracovali vědomě jako Jaroslav Róna, ale pak jsou tu také ti, kdo netvořili s tím, že jde o jejich referenci Kafky. Až po našem dotazu si po letech najednou uvědomili, že v době vzniku díla bylo jeho téma velmi kafkovské. Ten termín má označovat ne primárně Kafku jako takového, ale co on reprezentuje nebo může reprezentovat. Který autor přinesl na výstavu nejvíc kafkovské dílo? Překvapilo mě, že mezi umělci není někdo z Japonska, Japonci Kafku milují. Nenašli jste takové, kteří by se vám trefili do vkusu? Ke Kafkaesque se pojí i bohatý doprovodný program, včetně programu pro děti. Mají děti pro temné věci pochopení? Některá vystavená díla působí až hororově... Když je výstava o smrti a umírání (Vanitas v roce 2020 – pozn. red.), je to pro ně výzva, ale oni umí pracovat se sofistikovaným materiálem, zpřítomnit ji dětem, řada dětí zažila smrt někoho blízkého. Když jsme v roce 2021 měli výstavu Nadějné vyhlídky o dítěti a zobrazení dítěte, říkali dospělí, že je to hororové, ale dětem se to líbilo víc než jim. Dospělí si do dětství projektují své představy o tom, jak dítě vnímá, kdežto děti to berou, jak to je, dívají se na výstavy spontánně. |
