Ať už po lávce jdete, běžíte, či jedete na kole v jakoukoliv denní nebo noční hodinu, pohybují se po ní desítky lidí. V osm ráno tu křižují Vltavu do práce, v deset večer se po ní s doprovodem důmyslného osvětlení vracejí domů. Pražské čtvrti Karlín a Holešovice, stejně jako do té doby špatně přístupný ostrov Štvanice, si nikdy nebyly tak blízko.
Člověku při procházce po Štvanické lávce nezbývá než přemýšlet, jak to všichni jeho souputníci dělali do té doby. Jezdili nedalekým a dnes už nefungujícím přívozem? Brali si tramvaj? Vozili se metrem? Nebo šli nepříliš přívětivou cestou přes rušný a dopravou zahuštěný Hlávkův most? Anebo se do protější části města raději nevydali vůbec?
Všechny tyhle úvahy jsou dnes minulostí. I když se lávka veřejnosti otevřela teprve 28. července, už se nadobro stala plnohodnotnou součástí města. Zdá se, že sem patřila vždy. Zdá se, že po jejích prefabrikovaných betonových modulech si Pražané přáli chodit už dlouho.
V den, kdy se setkávám s jejími autory, architektem a mostním inženýrem Petrem Tejem, architektem Markem Blankem, mostním inženýrem Janem Mourkem a jedním ze dvou zapojených sochařů, Alešem Hvízdalem, po lávce doslova proudí davy a lidé musí sem tam rychle uskočit projíždějícímu cyklistovi nebo běžci.
„Otevření bylo fantastické. Je až neuvěřitelné, kolik lidí po lávce chodí a jak si její prostor užívají. V den zpřístupnění veřejnosti se tu hrálo na trubku, tancovalo se. Vypadalo to tu trochu jako na Karlově mostě,“ líčí Petr Tej, který vytvořil například lávku v Lužci nad Vltavou, oceňovanou lávku přes Dřetovický potok v Kladně (realizace získala v roce 2019 Českou cenu za architekturu) či lávku přes řeku Lubinu v Příboře.
Na české bábovky se ve Skotsku stojí fronta. Kávu si můžete vychutnat spolu s jeleny, říká Češka |
„S projektem jsme strávili šest let a v podstatě to pro nás bylo jako doprovodit dítě do školy. Věnovali jsme se mu opravdu dlouho. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že cítím pocit úlevy a těším se, až se budeme moci vrhnout na něco nového,“ směje se Jan Mourek. Ona úleva s otevřením padla nejen na autory bílé lávky, stavby využívající minimalistického sochařského tvarosloví, ale také na obyvatele Prahy.
O jejím zhotovení se totiž přemýšlelo už několik let. Nejblíže tomu hlavní město bylo v roce 1999, kdy se vyhlásila soutěž na dvě lávky spojující právě čtvrti Karlín a Holešovice. Proběhla v roce 2000 a zvítězil tehdy projekt architektů Lukáše Ehla, Tomáše Koumara a Aleny Šrámkové. Jenže. Kvůli povodním v roce 2002 bylo od záměru, který měl obsahovat i celkovou revitalizaci ostrova Štvanice, upuštěno. Důvod? Vítězný návrh byl z důvodu změny protipovodňových opatření nerealizovatelný.
První na světě
Naděje svitla v roce 2013, kdy měla lávka navázat na proměnu Rohanského ostrova. Plány ale opět ztroskotaly. Skok do dubna 2017: pražský Institut plánování a rozvoje (IPR) vypisuje mezinárodní architektonickou soutěž na novou podobu lávky. Z celkem 48 podaných návrhů vítězí v prosinci téhož roku právě tým architektů a inženýrů Petra Teje, Marka Blanka a Jana Mourka.
Autor Štvanické lávky Petr Tej
Vyhráno? Nikoli. Na začátku prosince 2017 spadla v pražské Troji, jen několik kilometrů od dnešní Štvanické lávky, lávka Trojská. Veřejnost se tak k podobné stavbě otáčí zády. „Bylo z toho samozřejmě velké téma, museli jsme investorovi prokázat, že je naše konstrukce opravdu stabilní. Po soutěži se proti nám navíc postavila Česká komora certifikovaných inženýrů a my je museli objíždět, abychom je přesvědčili o naší unikátní technologii,“ vzpomíná Marek Blank, do jehož portfolia patří kromě lávek v Lužci nad Vltavou a Příboře také návrh územního plánu Mariánských Lázní.
Jisté skepsi se není co divit. Zhotovitel Skanska a tým autorů Štvanické lávky, pro niž se vžilo pojmenování HolKa podle městských částí, které spojuje, si totiž pro její stavbu vybrali materiál, který v té době ještě neexistoval: bílý beton s tajemnou zkratkou UHPC (ultra-high performance concrete).
„Kdybychom zůstali v Praze, budeme víc ve stresu a já budu pořád v hospodě.“ Co táhne mladé páry pryč z města |
Ano, víme, beton není příliš sexy téma, zkuste mu ale dát šanci. Ultravysokohodnotný beton, z nějž je nová lávka postavena, je trvanlivý materiál, do nějž díky jeho kondenzované struktuře neproniká voda. „Když se tento beton odlévá, vypadá jako med. Je hustý a na rozdíl od běžného betonu se v něm netvoří bubliny a díry. Proto je na stavbu lávky nejvhodnější,“ vysvětluje jeho specifika Petr Tej.
Autor Štvanické lávky Jan Mourek
Jenže! Ještě donedávna existoval jen v šedé barvě, a pro stavbu Štvanické lávky se tak musel vytvořit nový, tentokrát v bílém provedení. Do hry se zapojil Kloknerův ústav, samostatné pracoviště Českého vysokého učení technického. Jeho pracovníci se pustili do tříletého vývoje, barevného vzorkování, zkoušek pevnosti materiálu a ověřování povrchových vlastností. A proč všechno to úsilí?
UHPC totiž spotřebujete o dvě třetiny méně než běžného betonu. Navíc je lehčí, takže se ušetří i za dopravu. „Je s ním spojena spousta benefitů,“ myslí si mostní inženýr Jan Mourek a připomíná, že Štvanická lávka byla vůbec prvním rozsáhlejším projektem na světě, kde se s materiálem pracovalo. „Jestli to odstartuje nějaký trend? To bychom byli rádi, na tento typ staveb byste opravdu těžko hledali něco lepšího,“ myslí si Petr Tej.
Bílá linka nad Prahou
Kritika mu dává za pravdu. Bez bílého lehkého betonu by autoři Štvanické lávky nebyli schopni vytvořit onu chválenou minimalistickou siluetu, jejímž hlavním posláním je nezasahovat do panoramatu města a nestrhávat na sebe velkou pozornost. „Zvolili jsme konstrukci, která nejde příliš do výšky, protože jsme nechtěli bránit výhledům na město. I proto ten zvedací mechanismus v případě povodně,“ říká za autorský tým Petr Tej.
Namísto vyššího položení lávky tak zvolili parapetní nosník, tedy neprůhledné boky lávky, které slouží nejen coby pohodlné místo k opření při rozjímání nad krásnou Prahou, ale hlavně jako nosné konstrukce. „Kdybychom zvolili průhledné, tyčkové zábradlí, museli bychom lávku zvednout ještě o metr a půl nahoru. A pak bychom zase nemohli udělat bezbariérové spády,“ říká k originálnímu řešení Jan Mourek.
Autor Štvanické lávky Marek Blank
Ostatní architektonická studia nebo kolektivy, které se přihlásily do soutěže, k projektu přistoupily jinak: na březích měly většinou vysoké konstrukce, na nichž byla lávka zavěšená. Výsledkem tak sice bylo průhledné zábradlí, po kterém mnozí volají, celkové vyznění ale v důsledku mohutnější a vyšší stavby působilo o dost těžkopádněji. Tato vizuální lehkost, jednoduchá bílá linka táhnoucí se centrem Prahy, je ovšem vykoupená technickou náročností.
Během rozhovoru s autory projektu prosakuje na povrch, že čím minimalističtější a jednodušší konstrukce, tím složitější je její řešení. Marek Blank přirovnává stavbu lávky k hlavolamu i proto, že je její podobu nutné koordinovat nejen se dvěma městskými částmi, ale zejména vyhovět množství přísných regulací. Jan Mourek se nebojí jít v analogii ještě dál a říká, že projekt na první pohled obyčejného říčního přemostění je stejně složitý jako stavba jaderné elektrárny.
„Měřítko kreslení je ve finální fázi 1:2, podrobnost je až neuvěřitelná. Co si lidé možná neuvědomují, je fakt, že v nosné konstrukci je schované vše od elektriky až po online sledovatelné tenzometry. Všechno tak do sebe musí zapadat opravdu na milimetry, od prutu výztuže po poslední šroubek. Musíte si to hold odsedět u počítače,“ říká Jan Mourek, muž, který v průběhu let lávku překresloval hned několikrát. „Chtěli jsme lávku minimalistickou, což znamená, že všechno bylo o dost složitější,“ dodává jeho kolega Marek Blank.
Se zvířecí tváří
Minimalismus doplňují sochařské prvky. Za nimi stojí Jan Hendrych, autor sochy na ostrově Štvanice. „Může to být personifikace vody, řeky Vltavy, lidské bytosti, světice... Záměrně ale nebude prezentován žádný výklad, ten ať si každý dosadí podle svého,“ popisuje Jan Hendrych svou sochu ženské postavy v životní velikosti.
Autor Štvanické lávky Aleš Hvízdal
O další „sochařinu“ se postaral jeho profesně mladší kolega Aleš Hvízdal, jehož podpis najdeme například pod nepřehlédnutelnou dřevěnou pohovkou v kavárně Nové scény ND. Zde, v projektu Štvanické lávky, je podepsaný pod ornamentálním bronzovým zábradlím taženým ve Švýcarsku (ve fabrice, kde vzniklo madlo, se mimochodem vyrábějí součástky do hodinek) a sochařských zásahů na jeho konci. Mají podobu zvířecích hlav.
„Jsou to vlastně takové pomníčky zvířatům,“ vysvětluje Aleš Hvízdal. Na holešovické straně, na Bubenském nábřeží kousek od brány do Pražské tržnice, jsou kvůli bývalým jatkám na konci madel hlavy býků. Na karlínské straně jsou to koně, protože z místních kasáren odklusávali do války. A konečně na ostrově Štvanice jsou to zajíci, symbol honů a štvanic. „Chtěli jsme tam napřed jeleny, ale báli jsme se, aby se na ně lidé nenapichovali,“ směje se sochař, „pak jsme debatovali o medvědech, ale ti jsou zase symbol Ruska, které jsme rozhodně nechtěli nijak tematizovat.“
Prahu jsem zachytil optikou protékající řeky, říká slavný fotograf Iwan Baan |
Cílovou skupinou těchto malých sochařských zásahů jsou primárně děti, které do určitého věku (tedy výšky) nevidí z lávky ven. „Je mi vlastně jedno, co na moje sochy řeknou dospělí, dělal jsem je hlavně pro děti, pro jejich oči,“ říká autor. „A funguje to. Když jsme tu byli se synem, nezajímala ho lávka jako taková, ale spíš právě zvířata,“ doplňuje týmového kolegu Petr Tej. Autoři projektu věří, že se lokalita probudí ještě víc.
„Řeka tu měla dva kilometry od přemostění. Dokud lávka nebyla, voda tvořila přirozenou bariéru. Lepší dopravní spojení vždy městský prostor pozvedává,“ myslí si Marek Blank. Jen připomeneme, že v těsné blízkosti Štvanické lávky by se mělo začít stavět. Proměnou by měla projít nejen Holešovická tržnice a její okolí.
Několik desítek metrů vedle by se měly položit základy stavby století, Vltavské filharmonie, svatostánku hudby a kultury. Jestliže se v jejím případě hovoří o skvělých výhledech na město, které dosud Pražané nezakusili, jen si představte, jaké budou pohledy na majestátní budovu dánského architektonického studia BIG Bjarkeho Ingelse z protékající řeky. Tedy z nové, v noci podsvícené Štvanické lávky.
