Jan a Naďa
Jedete tak trochu na konec světa. U odbočky směrem k cíli hlásí značka slepou ulici. Má začínat za čtyři kilometry. Mobilní navigace ukazuje dojezd za 3,9 kilometru. Projíždím pomalu, přede mnou jede menší zemědělské auto a po silnici táhne širokou kládu. Jedu na návštěvu k Nadě a Janovi Klimešovým, kteří bydlí v moderně zrekonstruované stodole ve vesnici na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny. „Zrovna se nám tady uhnízdily vlaštovky,“ vítá mě architektka Naďa v prostoru před vstupem do rodinného domu. Tedy abych byla přesná, před vstupem do rodinné stodoly.
Do té se společně se svým mužem Janem, který je restaurátor papíru a dnes i přední výrobce nealkoholických nápojů z březové mízy, a dvěma dětmi přestěhovala před devíti lety. „Utíkat z města jsem měla tendenci vždycky,“ říká mi drobná architektka Naďa Klimešová, proč se přestěhovala z Prahy do jihočeské vesnice, kde má trvalé bydliště sedm obyvatel. Čtyři z nich jsou členové rodiny Klimešových. „To já jsem byl k nápadu původně trochu skeptický,“ doplňuje její manžel. Z pohodlného bydlení u pražské Ořechovky se mu příliš nechtělo.
 |
Pozemek, na kterém dnes manželé žijí a který hledali asi rok, je okouzlil. Inzeroval se jako louka. Stodola, v níž si Klimešovi vytvořili bydlení a pracovní ateliéry, byla v nabídce zmíněná mimochodem. Nikdo v ní neviděl potenciál. „Ten den si pamatuji naprosto přesně,“ vzpomíná Naďa Klimešová na první návštěvu. Sedíme společně v horní části domu, z velkého okna je vidět až na konec tříhektarového pozemku. Pod jabloňovým sadem teče meandrující potok, výhled do krajiny se mění s pohybem mraků.
