Na první pohled působí jako stydlivá holka, jejíž kariérní ambice byste odhadovali na některou z právnických fakult nebo medicínu. Zdá se, že to vždycky byla ta kamarádka, kterou vám vaši rodiče předhazovali, a ptali se vás, proč nemůžete být víc jako ona. Jenže zdání klame, a to i přesto, že některé ze stereotypních atributů na perfektně upravenou umělkyni Lucii Králík Rosickou sedí stoprocentně.
Je cílevědomá, svědomitá, má zápal do práce a ví, co chce. Je ale také nebojácná a na svých jemných, vyšívaných obrazech, které jsou ve většině případů vlastními autoportréty nebo věrnými kopiemi výjevů z jejího života, se nebojí vyobrazit scénu z vany, kde si v krkolomné pozici holí nohy nebo i intimnější náměty z jejího partnerského života.
 |
„Svoje díla jsem před nedávnem začala přirovnávat k tvorbě na Only Fans. I tam si přece holky - snad vždy dobrovolně - rozhodují o tom, co chtějí ukázat, a za jakých podmínek. Je to v něčem až emancipační,“ říká hnědovlasá umělkyně, když společně sedíme na kávě na pražském Újezdě, jen několik stovek metrů od Gabrielu Loci, kde malířka sdílí ateliér se svou tvůrčí kolegyní Laurou Limbourg. „Hranici, co už bych na obrazy nechtěla dávat, pro sebe stanovenou nemám,“ říká mi. „Na Only Fans hraje jednu z hlavních rolí sexuální myšlenka, já ve své tvorbě pracuji hlavně se zobrazováním svého těla bez příkras,“ dodává.
Portfolio jejích obrazů je pestré, pokud bychom je ale všechny měly shrnout pod jednu hlavičku, řekli bychom, že jde o vyšívané autoportréty jedné mladé, sebevědomé ženy z Olomouce. Na jednom z nich si se zarputilou soustředěností zkoumá póry ve zvětšovacím zrcadle a hledá místa, kde by mohla pozlobit svou kůži, na jiném pózuje před zrcadlem v síťovaných punčoškách a velkým telefonem si naschvál kryje obličej. Na dalším jako by srůstá s velkým křišťálovým lustrem tvořeným z pánských přirození, na jiném si nakloněná přes vanu češe dlouhé, hnědé vlasy, a na dalším si zase lakuje nehty na rukou nebo pózuje s naschvál stlačenými prsy…
„Je pro mě hodně důležitá figura selfie. Tu ve svých obrazech používám často,“ vysvětluje umělkyně jeden z hlavních motivů svých textilních obrazů. „Vždy jsem obdivovala spolužáky, kteří byli schopni pracovat i s celospolečenskými tématy. Já jsem si ale v jednu chvíli řekla, že nikdy nebudu na nic větší odborník než sama na sebe,“ dodává.
Ony selfie, které na jejích jemných obrazech najdeme, nevolí jen proto, že ze své přirozenosti doprovází pomalu dozrávající generaci mileniálů, generaci Lucie Králík Rosické, ale i proto, že v sobě skrývají umělecky vděčnou dichotomii: na jedné straně jde o snímky vysoce stylizované a dokonalé, na druhé straně zobrazované deformují a nutí je stavět se do pozic, které nejsou jejich tělům nijak přirozené.
„Selfies kromě toho v sobě ukrývají i další zábavné kontrasty. Když se slečny fotí v koupelnovém zrcadle, mnohdy kromě sebe zaberou třeba i záchodovou štětku, neumyté umyvadlo nebo pohozené špinavé ponožky. Právě okolní prostředí řekne o člověku mnohdy víc než jeho tělo na fotce. Baví mě toho využívat a do nenápadných detailů v obrazech ukrývat příběhy,“ usmívá se studentka posledního ročníku Akademie výtvarných umění v Praze, kde bude tento rok obhajovat diplomovou práci v ateliéru Malba IV Petra Duba a Marka Meduny.
„Lucie Králík Rosická je, i přesto, že je ještě studentkou, už nyní výraznou osobností české umělecké scény. V její tvorbě se spojují velmi aktuální témata, motivy i techniky. Využívá práci s textiliemi, zpracovává téma ženského těla, intimity, fenoménu selfies i našeho užívání sociálních sítí. Ukazuje, jak se jako ženy prezentujeme navenek i co nám naopak zůstává uložené hluboko v našich telefonech. Mám za to, že její sběratelská a investiční hodnota jen poroste. Věřím tomu natolik, že jsme jeden z jejích obrazů, který si dovezla z rezidence v Turíně, pořídili s ostatními členy Art Part Clubu i do společné sbírky,“ říká kurátorka galerie Magnus Art, specialistka v oblasti investic do umění a zakladatelka Art Part Clubu Anna Pulkertová.
Dodává, že když před časem oslovila vedoucího ateliéru Petra Duba, aby ji dal tipy na z jeho pohledu zajímavé mladé umělce, mezi prvními jmenoval právě svou studentku Lucii Králík Rosickou.
S textilem od mala
Mohl by to být klasický příběh o úspěšné módní návrhářce, která se do módy a látek zamilovala už jako malá, která společně se svou maminkou šila oblečky na Barbie panenky a která se tak moc chtěla stát módní designérkou, že při střední škole brala soukromé hodiny šití… Jenže v ani jednom z módních ateliérů pražských vysokých škol se nenašla, prostředí jí přišlo příliš konkurenční, a proto si nakonec - kromě asi dalších 12 škol - dala přihlášku právě na pražskou akademii. „Na AVU je velmi těžké se dostat, bála jsem se nemít přihlášku na jinou školu, kdyby můj sen o Akademii nevyšel,“ říká.
AVU nakonec vyšlo napoprvé, brzy po přijetí ale došla Lucie Králík Rosická k závěru, že jen plátno a štětce jí stačit nebudou. „Věděla jsem, že malba bude asi jen jednou částí celé mé tvorby,“ říká dnes.
Potvrzuje to i ohlédnutí za jejími ranými projekty. Ještě před vyšívanými textilními obrazy pracovala s technikou drhání (uzlíkování, macramé), s potištěnými textiliemi, ale také se záměrně deformovanými látkami připomínající korzety.
Umělkyně v pubertě trpěla poruchami příjmu potravy, korzety tak měly symbolizovat tlak na mladá ženská těla a symbolické stísnění, které jako mladá cítila. „Dlouho jsem si myslela, že poruchy příjmu potravy budou moje hlavní téma. Měla jsem za to, že všem teenagerkám musím svým uměním říct: Najez se, nezvracej, neomezuj se! Pak jsem ale pochopila, že nedělám arteterapii a že se s věcmi nemusím ve svých obrazech vyrovnávat tak doslovně.“
Zároveň přiznává, že touha po dokonalém, hubeném těle spojená s pubertálním snem být modelkou je rozhodně jeden z důvodů, proč dnes tematizuje právě své tělo. Další pak můžeme najít i v rodinném zázemí. Její rodiče sbírají umění s erotickou tematikou, s intimními výjevy tak byla Lucie Králík Rosická konfrontovaná už od dětství.
Tematika těla je ve spojení s olomouckou umělkyní, která střídavě tvoří v Praze a Ostravě, případně na zahraničních rezidencích, dvojí. Jednu linku tvoří právě výjevy nejrůznějších intimních situací, druhou pak samotný proces tvorby. Ten bývá fyzicky vyčerpávající, jelikož umělkyně pracuje s těžkými šicími stroji. Jeden z těch „skladnějších“ váží kolem 20 kilo a při přejíždění mezi moravskoslezskou metropolí a hlavním městem obsadí celé auto. „Ve srovnání s běžnými šicími stroji, kdy jsem musela prošívanou látku náročně pod jehlou posouvat a točit, se mi díky těmto novým, byť těžkým strojům proces práce hodně usnadnil,“ vysvětluje.
Samotný proces tvorby textilních obrazů probíhá následovně: jakmile má umělkyně jasno, co bude tvořit, udělá si skicu na papír, poté rovnou na látku překreslí námět (ten může vycházet třeba i z fotografie), na kterém chce pracovat. Používá k tomu gumovací pero. Jakmile je na látce malba hotová, přichází na řadu šicí stroj, který prošívá textilii společně s vatelinem, měkkou polyesterovou výplní mezi rámem a svrchní látkou. Jakmile je vyšito, umělkyně obraz odkládá a rozmýšlí, zda ho něčím vyšperkuje. Jednou to mohou být malé korálky zastupující jemné pubické ochlupení, jindy červená nit zvýrazňující síťované punčochy. Jindy je to airbrush v zemité barvě, kterým malířka pomáhá obrazům dodat plastičnost, u jiných obrazů to jsou krajky nebo flitry.
„Techniku airbrushe jsem začala používat na rezidenci v Turíně, kde jsem sdílela ateliér s jiným malířem. Líbilo se mi, jak pracuje s barvami a řekla jsem si, že bych je mohla do vyšívání přidat také. Navíc se mi stala nehoda, kdy jsem si na jeden obraz vylila kávu, takže se mi barvy nakonec i hodily,“ směje se, když popisuje, jak vznikly hnědé prošívané obrazy z její turínské stáže. Jako poslední na řadu v tvorbě přichází parní žehlička, díky níž mizí tahy gumovacího pera.
Kromě zmíněných zemitých detailů jsou na obrazech Lucie Králík Rosické často k vidění i kontrastně barevné detaily nehtů, které vyčnívají v používaných chlupatých látkách. Nehty umělkyně sama modeluje přímo na obrazy, kde svým textilním odrazům vytváří pravou manikúru. Gelové nehty nanáší malým štětečkem a mnohdy se prý stává, že má se svými obrazovými společnicemi nachlup stejné nehty. „Baví mě, když mám na výstavě stejné nehty, jako jsou na obrazech. Když už ,dělám’ manikúry obrazům, udělám ji i sobě.“
Mikrotrendy v umění
Gelové nehty v obrazech Lucie Králík Rosické v sobě mnohdy nesou ještě další sdělení: Odráží to, jak rychle se mění trendy a co každý den skrze sociální sítě vizuálně konzumujeme a následně nakupujeme. Umělkyně vzpomíná, že minulý rok na podzim letěl odstín red cherry, a když ho šla na své obrazy shánět, neuspěla. Byl skoro všude vyprodaný. „Je zajímavé pohrávat si s tím, že do tak stálého média, jako je obraz, fixuji mikrotrendy, které vydrží ani ne dva nebo tři měsíce,“ říká malířka.
Dodává, že minulý rok se jí do obrazů kromě nehtů dostávaly v té době oblíbené květinové chokery a také, že zeitgeist do děl dostává skrze zobrazované telefony. Třeba teď má umělkyně rozměrný rozkládací telefon, na některých obrazech ji tak přes jeho velikost není ani vidět do obličeje.
Duch doby se odráží ale i v samotné technice tvorby. Textilní umění totiž u nás v posledních několika letech zažívá renesanci. „Zájem o práci s textilem v umění významně roste. Obecně lze říci, že velmi roste zájem o ženské autorky a témata či techniky, které se historicky více vážou k ženské části populace. Využívání textilních materiálů, výšivky, ale třeba i tapiserií je tak v umění další a podstatnou možností, jak otevírat a vyprávět důležitá témata, která se vážou k naší společnosti,“ myslí si kurátorka Anna Pulkertová.
Za zmínku - kromě naší mladé umělkyně - rozhodně stojí tvorba Elišky Konečné, jejíž ručně vyšívané obrazy vynikají nejen barevností, ale i hrou s objemy a proporcemi výplňového materiálu. Dále také díla Češky žijící v Berlíně, Kláry Hosnedlové, která si prošla od vyšívaných obrazů až po monumentální objekty z přírodních materiálů, jako je lněné a bavlněné vlákno. Anebo také textilní obrazy Sáry Sedlákové, jež tvoří nástěnné objekty ze starého oblečení či látek našich nejbližších. „Jsem strašně ráda, že textilní umění u nás zažívá boom. Textilie má u nás přece jenom bohatou historii. Doufám, že už ze zorného pole nezmizí a připojí se k soše a malbě jako plnohodnotné médium,“ říká Lucie Králík Rosická.
Další důvod, proč je dnes podle ní textilní umění tak oblíbené, je potřeba doteku vyvolaná naším přílišným lpěním na lesklých displejích telefonů a počítačů. Lucie Králík Rosická proto často používá chlupaté látky nebo samet, který jí natáčením do různých směrů umožňuje pracovat s různými odstíny, zároveň skvěle funguje na denním světle, v němž se proměňuje. „Látky s dlouhým vláknem v nás vyvolávají touhu si je osahat. Vždy, když obrazy vystavuji, si dávám si pozor, aby byly hezky uhlazené, a pak se dívám na to, kde jsou oťapkané,“ říká umělkyně s tím, že ji baví pozorovat, jak v sobě lidi u jejích obrazů potlačují naučenou slušnost na umění nesahat.
Všechny zmíněné rozpory - touha sahat versus vědomí, že na umění se nesahá, jemné látky versus výrazné gelové nehty, nebo krása focení se v zrcadle versus nedokonalost prostředí a deformace těla - jsou to, co Lucii Králík Rosickou na autoportrétech a technice prošívání tak okouzlilo. Často při tvorbě obrazů zapomene na čas a ve svém ostravském ateliéru pracuje i dvanáct hodin denně. Přichází obligátní: „Jsem neskutečně šťastná, že jsem našla něco, co mi umožňuje zapomenout na čas“, ale také méně časté „je možné, že až se v technice až příliš zdokonalím, budu hledat novou technickou výzvu, jak práce ještě vylepšit.“
U textilu ale tahle mladá umělkyně zůstat chce. V diplomové práci, na níž právě pracuje, se chce s látkami dostat více do prostoru. „Poslední dobou mám pocit, že jsem se zbytečně upnula na rám, mám proto v hlavě i prostorovou instalaci,“ prozrazuje. V tomto roce můžeme její díla vidět nejen na klauzurách AVU, ale i v olomouckém Mimokolektivu, kde by měla vystavovat letos v únoru. Dále pak na připravované zářijové solo show v pražské galerii Platforma 15.
