Z reproduktorů se line jedna pecka za druhou. Napřed Queeni a jejich Radio Ga Ga, vzápětí Kate Bush s hitem Wuthering Heights. Ideální hudba k práci? Jen když máte štěstí. Tyhle vypalovačky jsou obstojně slyšet pouze v jednom místě rozsáhlé brusičské haly v nižborské sklárně firmy Rückl. Stroje tu totiž běží na plné obrátky. Zapnuté rádio se tak snaží pustit do uší i trochu libozvučnější vstupy než jen zvuk rozjetých brusek.
Pracovní místo Jaroslava Mádleho, za kterým jsme s Espritem LN přijeli, se nachází zhruba v polovině dlouhé dílny s velkými okny. Stejně jako většina jeho kolegů má od svého stroje výhled na Berounku. Venku mrzne, ale sluníčko už nabírá na síle a pomáhá prosvětlit táhlý prostor, kde najdeme nejen brusiče, ale také hranaře, malíře a kresliče.
Jaroslav Mádle, jeden z nejzkušenějších mistrů svého oboru téhle středočeské sklárny, zrovna brousí víčko na dózu. Výrobek s předkreslenými tahy, které ukazují, kudy má brusič vést svou trénovanou ruku, vytahuje z modré přepravky vyložené papírem a s pomocí diamantového kotouče chlazeného vodou jej přetváří na hotový kousek. Vše pak dál putuje na leštění a balení.
Broušené pokladyRückl: Váza Metamorphosis Vypadá jako strojově vyráběná, ale i pod touhle zdánlivě pravidelnou vázou jsou podepsány lidské ruce. To dokládají drobné odchylky geometrického motivu. Za touto vázou stojí designér Rony Plesl. Do sklárny sídlící několik desítek kilometrů od Prahy nastoupil v roce 2017, kdy se stal jejím kreativním ředitelem, a do značné míry určil, kam bude značka s více než stoletou historií směřovat. Na jeho vizi dát českému křišťálu moderní háv by měla navázat i nová kreativní ředitelka Rücklu Kateřina Handlová. Cena: 38 799 Kč (30 cm) Moser: Váza Ananas K broušení váz Ananas se dostanou jen ti nejzručnější brusiči: ostře broušené segmenty této křišťálové nádoby potřebují několik desítek hodin soustředění. Brus probíhá vertikálně, a tak si řemeslníci průběžně mění tvar kotouče a hloubku zářezu. Pod designem limitované sady 100 kusů je podepsán umělecký ředitel sklárny Moser z let 2013–2018 Lukáš Jabůrek. Na nové kousky z pera současného kreativního ředitele Jana Plecháče si musíme ještě počkat. Jeho první kolekce by měla spatřit světlo světa letos. Cena: 290 000 Kč (29,5 cm) Qubus: Kolekce váz The Metamorphosis Staré, ručně broušené, ale v nové, zábavné reinterpretaci. To je kolekce křišťálových váz od Jakuba Berdycha Karpelise. Broušené vázy vyrobil ze starých modelů z československé produkce, třeba ze skláren Moser, Rückl nebo Jílek z Kamenického Šenova. Původní kolekce tohoto upcyklovaného skla, stará deset let, je vyprodána, zanedlouho bychom se ale mohli dočkat nových kusů. Jejich autor, jehož díla můžeme najít i v New Yorku nebo Londýně, totiž plánuje v květnu otevřít větší retrospektivní výstavu v brněnské Jurkovičově vile. Cena: 39 200 Kč |
Za řemeslem ručního broušení jsme nevyrazili do Nižboru náhodou. Právě tady je jedno z center českého křišťálu a najdeme tu mistra světa oboru. Není jim samozřejmě nikdo jiný než výřečný Jaroslav Mádle, který v soutěži Glass Cutting World Cup loni vyhrál pomyslnou zlatou medaili absolutního vítěze a bodoval též v sekci ruční broušení – povinná tvorba. Pomyslnou proto, že i mistři ve sklářském oboru si místo kovových placek ze soutěže odvážejí skleněné trofeje od výherců předchozího ročníku.
Nižborský brusič ji získal za kolekci mísy a vázy připomínající paprsky slunce. Laika překvapí pravidelností, jemností brusu, ale i jakousi nenápadnou připomínkou, že sklo je materiál navýsost křehký a snadno se jím člověk probrousí skrz na skrz. „Já bych vám je hrozně rád ukázal, ale až do konce června jsou na expozici vítězů v huti František, Centru sklářského umění,“ krčí rameny Jaroslav Mádle a ukazuje na velký plakát s jeho výrobky visící na vchodových dveřích.
Ceny pro nejlepší
„Ukážu vám ale něco jiného. Mistrová Leona Bušková mě nedávno oslovila, jestli si nechci něco vybrousit na jinou výstavu. Teď tak pracuji na téhle míse,“ říká a ukazuje mi precizně broušenou křišťálovou nádobu, „je to klasický klínový řez, ale je zasazený do jamky, což dělá tyhle nepravidelné geometrické obrazce. Rozhodl jsem se pro ně, protože mi evokují přírodu a mám pocit, že si toho, co tvoří, dnes už moc nevšímáme.“ Brusič chce, aby se návštěvníci výstavy nebáli jeho křehkého objektu, který bude prezentovat vzhůru nohama, dotknout.
„Třeba je to pak přiměje sáhnout si na kůru stromů nebo čerstvě vyrašené listy,“ dodává poeticky za zvuku rozjetého brusičského kotouče.
S Jaroslavem Mádlem utíkáme před všudypřítomným monotónním hlukem, procházíme rozpálenou sklárnou, kde se za pár chvil budou střídat směny, a stoupáme po schodech do vzorkovny. Tady najdeme ukázky mnoha křišťálových kusů značky Rückl, od funkčních po dekorativní, jak ty tradiční, tak ty s podpisem uměleckého ředitele Ronyho Plesla, kterého loni vystřídala designérka Kateřina Handlová.
Na chodbě tu visí několik let staré a místy vybledlé plakáty pořadu StarDance. A také Českých lvů s mladým Pavlem Liškou a Bolkem Polívkou. V nižborské sklárně se totiž rodí nejrůznější ceny a ocenění, pod kterými jsou podepsaní právě místní brusiči v čele s Jaroslavem Mádlem.
„Soška Českého lva se vyrábí z výlisku. Jde o jeden kus ze sklářské formy, který my brusiči zdokonalujeme a dáváme mu finální podobu,“ vysvětluje mi Jaroslav Mádle.
Nedá mi se nezeptat, zda si brusič se soškou České filmové a televizní akademie potají necvičí děkovné proslovy. „To ani ne,“ odpovídá a kroutí hlavou. I práce na několik kilogramů vážících soškách je do jisté míry rutina. „Je ale vtipné, že mi profesor Rony Plesl říkal, že se se lvem můžu vyfotit, jen ho u toho nesmím kvůli smlouvám zvedat nad hlavu.“
Tohle pravidlo se už dnes týká jen jeho mladšího kolegy. Jaroslav Mádle tuto zodpovědnou práci totiž letos poprvé předal právě jemu. „Myslím si, že pokud má mít fabrika nějakou budoucnost, měla by stavět na nové generaci. Jsou to sice chlapi, kterým je kolem čtyřicítky, ale přece jen jsou o patnáct dvacet let mladší než já. Naše práce nespočívá jen v tom, že vás bude celý život mistr tepat za to, co vám nejde. Člověk musí vědět, že s ním firma počítá a že se jeho zkušenosti zúročí,“ říká otevřeně.
Do světa
Sám ví, o čem mluví. Jaroslav Mádle nastoupil do nižborské sklárny už v roce 1979, kdy si tady dodělával učňovský obor. Zaměstnancem se oficiálně stal o pár let později. Jeho prvními produkty byly ozdobné křišťálové košíky. „Na to nejde zapomenout! To bylo opravdu to nejhorší, co vás jako brusiče může potkat,“ směje se, když mi ukazuje jeden z tradičních výrobků, na kterém si podle svých slov nejednou namohl záda.
Po revoluci sklárnu na pár let opustil. Omámen euforickou polistopadovou atmosférou si s kamarádem otevřeli v prostorách bývalého závodního hostince brusičskou a později i malířskou dílnu. Byznys ale nešel zcela podle plánů a Jaroslav Mádle pak vystřídal několik profesí. Byl třeba obchodním manažerem ve firmě, která dodávala materiál pro výrobu reklamy. „To mi jako brusiči hodně dalo. Dokážu se totiž na svou práci podívat i optikou manažera. Vím, že to rozhodně není žádná pohodička, jak si tu spousta lidí myslí. Má to mnohdy těžší než my řemeslníci, kteří sem o půl šesté ráno přijdeme a ve dvě máme hotovo. Manažer je vlastně v práci pořád,“ říká dnes.
Ať už Jaroslav Mádle vyzkoušel jakoukoliv práci – zkusil si třeba vyrábět zubní náhrady v jedné stomatologické klinice –, vždy se nakonec ke sklu vrátil. Má za sebou nejen působení v Nižboru, ale také v anglickém Ulverstonu, kde sídlí sklárna Cumbria Crystal. Vyrábí tradiční broušené sklo, z něhož upíjel drink i Daniel Craig ve filmu Casino Royal. „Také se tam vyrábělo sklo pro seriál Panství Downton, ale i servisy pro nejbližší příbuzné královské rodiny,“ vzpomíná český brusič na své zahraniční působení.
V něm měl díky svému talentu a uměleckému nadání neobvyklý úkol. „Šéf mi tehdy přinesl nepovedené kousky, které by se jinak musely vyhodit, a řekl mi, ať na ně vymyslím nějaký svůj design. Ten jsme pak po kusech prodávali. Všechno se to vždy prodalo a ženské z obchodu za mnou chodily s tím, ať jim rychle udělám další,“ říká Jaroslav Mádle a s trochou nadsázky dodává, že firmě tehdy prospíval nejen ekonomicky, ale i co se udržitelnosti týče.
Volání domova
V roce 2008 se ale opět ozvalo volání domova a Jaroslav Mádle se nadobro vrátil do Nižboru. Klidné roky v dílně, během nichž vytvořil například křišťálové nádobí pro papeže Benedikta XVI. při jeho návštěvě České republiky, vystřídaly nejisté zítřky. V roce 2015 skončila firma Rückl v konkurzu a ode dna ji odrazil až podnikatel Martin Wichterle.
„My jsme to popravdě zase tak nepocítili,“ říká mi mistr světa v ručním broušení skla a připomíná, že daleko větší změnou byl pro řemeslníky příchod designéra Ronyho Plesla.
S ním se museli všichni umělečtí brusiči učit novým vzorům. Stačí připomenout ručně broušené vázy z kolekce Metamorphosis. „To nás, nebo minimálně mě, naučilo trpělivosti. Napřed si brus musíte zapamatovat, abyste pořád nemuseli koukat do výkresů. Všechno to začíná v hlavě,“ říká, „dnes ale tyhle vázy dělám zpaměti. Vzpomínám si, že na učňáku jsme půl roku jen kreslili nejrůznější tvary na skleněné tabulky a až potom jsme je začali přenášet na tvarované sklo.“ Tak eliminujete v broušení, pro které potřebujete dobré oči a pevnou ruku, možnost chyby.
„Samozřejmě že někdy udělám chybu, to si pak ještě dlouho nadávám,“ přiznává Jaroslav Mádle. I mistr tesař se někdy utne. Zároveň připomíná, že i díky měkkým brusičským kotoučům, jimž dole v dílně přezdívají „gumáci“, jde brusičská chyba – pokud není fatální – opravit vcelku jednoduše. On ostatně otisk lidské ruky, lidská chyba, není na škodu. I díky němu lze poznat, jestli v ruce držíte skleničku ruční výroby, anebo strojovou, kdy za broušení odpovídá program v počítači a neomylné brusičské rameno s několikanásobně vyšším výkonem, než mají umělečtí řemeslníci nejen tady v nižborské sklárně.
Na skle, přesněji řečeno na křišťálu, Jaroslav Mádle nejvíce obdivuje tvárnost, která i přes rutinu v nižborské výrobě stimuluje jeho výtvarný talent a kreativitu. Aby vášeň k řemeslu nevyschla, využívá i toho, že si může ve volném čase „zabrousit“ do výrobků firmy své dekory. „Tento motiv jsem nazval U vody, protože kdykoli si do skleničky nalijete panáka, vážky na skle jakoby ožijí,“ říká nadšeně k jednomu ze svých autorských motivů na rücklovské sklenici v růžovém odstínu.
Rozhovor končíme opět u jeho stolu a je vidět, že spíše než v podnikové místnosti plné výrobků se cítí dobře právě tady v dílně. Strávil tu přece jenom, i když s přestávkami, skoro pětačtyřicet let. A jeho vzkaz mladé generaci? „Vždycky mladým lidem říkám, aby si našli to, co je v životě baví, a aby nedělali věci jen pro peníze. Práci se naučí rychle a peníze si nakonec vydělají. Ve stáří pak budou spokojení,“ uzavírá Jaroslav Mádle a sahá do bedny pro další víčko od dózy připravené na broušení. Několik jich dnes ještě stihne.
