Snad celá Evropa slaví vítězství Rutteho liberálů a porážku Wildersovy Strany pro svobodu. „Čeští ministři vítají výsledek nizozemských voleb,“ hlásí ČTK. „Gratuluji!“ tweetuje šéf diplomacie Zaorálek. Ale vysvětlí někdo, o co se ta radost opírá? Prakticky jen o optiku armagedonu, o pocit, že dobro konečně zvítězilo nad zlem. Jenže tato optika má smysl jen omezený. Funguje třeba v USA, kde jde o to, zda prezidentem bude kandidát A, či kandidát B. Fungovala v Rakousku ve finále poslední volby prezidenta: vyhraje Van der Bellen, nebo Hofer? Či v Británii v případě referenda o setrvání v EU, kde se hlasuje ano, nebo ne. Dnes se ale šíří i tam, kde smysl nemá: třeba do hodnocení nizozemských voleb v tamním extrémně poměrném systému.
Sázka na Trumpovu vizi se minula účinkem, komentuje nizozemské volby politolog |
Komu a čemu vlastně gratuloval Lubomír Zaorálek? Tomu, že nizozemští přátelé ze sociální demokracie klesli z 38 mandátů na devět? Vítězství Rutteho liberálů? Ale i ti ztratili osm mandátů. Porážce Wilderse? Ale jeho Strana pro svobodu si o pět mandátů polepšila. Dělat z toho všeho závěr, že dobro zvítězilo nad zlem, je laciné. A hlavně neracionální i krátkozraké.
V zemích s poměrnými volebními systémy brýle armagedonu zkreslují. To, co v nich vypadá jako vítězství dobra nad zlem, může být v racionálním pohledu spíše další oslabení zavedených stran. A bylo by ještě větší, kdyby v závěru kampaně Mark Rutte nevyužil turecké kampaně na území EU, nezasáhl proti ní a tím si sám nezahrál na Geerta Wilderse. Kdo jiný a kdy jindy v Evropě dovolil deportovat tureckou ministryni? Slovně Wilders, ale v praxi Rutte. No nekupte to. Což ale nic nemění na trendu, že zavedené strany oslabují.
Je-li zlem populismus a dobrem téměř vše ostatní, záleží na volebním zisku těch ostatních. Rakousko v roce 2013 potřebovalo k převálcování „populistických svobodných“ velkou koalici, ale tu složilo jen s nejtěsnější většinou 51 procent hlasů. Uvidíme, jak si vítězné nizozemské dobro poradí při sestavování akceschopné vlády.
