Ano, zajímavé, ale ...
musím se zastat těch, kteří říkají, že "kdo je slušný, nemá se čeho bát" - alespoň té části z nich, která tento výrok nemyslí "placatě", povrchně, ale naopak hloubkově, tedy především ve vztahu k mluvčímu. Mnoho lidí se totiž onou "všeodposlouchávací" chimérou nechává zbytečně vystressovat. Tento výrok slouží k uvědomění si vlastní důstojnosti (jak u koho, samozřejmě) a jako obrana proti tomu, co ti slídilové chtějí dosáhnout, totiž pocitu bezmoci, paniky, úzkosti bez úniku.(Nadto, nerad to lidem říkám, neboť je to trochu ofenzivní, ale platné - uklidňuji je tvrzením, že oni se odposlouchávání bát nemusí, neboť opravdu nejsou tak důležití ... pouze, doplňuji, jako vzorek konzumenta, protože si myslím, že většina těch vysledovaných dat je zpracovávána z hlediska ovlivnění konzumentských návyků a pro marketingové účely, ve vybrané části pak jde pochopitelně o průmyslovou špionáž.)Myslím, že v té diskutované situaci dobře obstávali duchovní, kteří vždy žili sub specie aeternitatis, s vědomím, že před vševědoucím božím okem není úniku - oni ale žili tak, aby nepotřebovali unikat (zase, jak kteří - ale byli a jsou tací). Ve vězení je mohli filcovat jak chtěli, ale té jejich úrovně žalářníci nedosáhli. Snad to lze s trochou licence -neboť šlo o otázku též osobně intimní- ilustrovat na příhodě z Valdic z padesátých let, kterou zažil můj otec, a mnohdy na ni rád vzpomínal. Bylo to na velikonoce, když si zavření kněží zpaměti recitovali z Písem a z liturgických textů a uspořádali si tak bohoslužby, každý podle svého ritu, bez jakýchkoliv propriet. Bachaři dostali příkaz to překazit, a tak nařídili všem muklům vysvléct do naha a s rukama nad hlavou stát na chodbě. jeden starý kněz, sotva se držel na nohou, po nějaké době prohlásil: "Jsem rád, že mohu na Velký pátek vytrčit na bolševika holou prdel." Pochopitelně následoval povel obléci a zpět do cel.Douška: Článek vysoce oceňuji, byť má trochu "teroristické" důsledky! Smál jsem se totiž, div jsem nespadl ze schodů!