7. března 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Kdo byly ‚mlátičky’? Pohotovostní pluk, ve kterém působil Ondráček, sídlil v ‚údolí dutých hlav‘

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 77Diskuse
Člen pohotovostního pluku zadržuje účastníka demonstrace v listopadu 1989. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Člen pohotovostního pluku zadržuje účastníka demonstrace v listopadu 1989. | foto: ČTK

PRAHA Pohotovostní pluk, který vedl nechvalně známý zásah proti demonstracím v roce 1989, má opět něco společného se zaplněným Václavském náměstím. Jeho bývalý člen Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela sněmovní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních složek, což vedlo k demonstracím desetitisíců lidí napříč republikou. V úterý po tlaku Ondráček oznámil, že na funkci rezignuje. Co to ale vlastně Pohotovostní pluk byl?

Českým národním sportem je bezesporu hokej a to dokonce do té míry, že se podepsal i pod vznik nechvalně známé bezpečnostní složky nazývané Pohotovostní pluk VB ČSR. Ten byl totiž zřízen po oslavách vítězství československých hokejistů nad „nenáviděnými“ Sověty na mistrovství světa koncem března 1969. Oslavy přerostly v protisovětské protesty, kterých se mělo účastnit jen na Václavském náměstí až 20 tisíc lidí, později dokonce až 150 tisíc demonstrantů. Zadrženo bylo na území ČSR 175 osob. Situace gradovala téhož roku v srpnu, kdy se dokonce střílelo a byli mrtví. Režim musel reagovat.

Ještě před srpnovými událostmi roku 1969 už vláda uložila Ministerstvu vnitra vytvoření pohotovostních složek, které měly v budoucnu podobné situace řešit. Pro potřeby ubytování těchto složek byl vybudován areál v pražských Hrdlořezích, který si brzy získal originální přezdívku, Pražané mu říkali „údolí dutých hlav“. Prvního září 1970 už měly nově zřízené útvary začít svou činnost naostro, do jejich čela byl jmenován podplukovník Jaroslav Veishaipl. Útvar v té době začínal se 400 příslušníky, během roku se měl jejich počet ztrojnásobit. 

„NE návratu estébáků a esenbáků k moci,“ stojí na jednom transparentu.

„NE návratu estébáků a esenbáků k moci,“ stojí na jednom transparentu.

„Představa byla jednoduchá - mít k dispozici několik stovek organizovaných vycvičených příslušníků, kteří mohou zasahovat při mimořádných událostech. Abychom to ale uvedli na pravou míru, nasazování byli například i při zadržování zločinců či jiných akcích, kdy režim potřeboval určitý rezervoár vycvičených příslušníků,“ vysvětluje pro redakci serveru Lidovky.cz Libor Svoboda, historik specializující se na dějiny bezpečnostních sborů.

„Režimní oporou - i když stále pouze teoreticky - se stali až v době tzv. polských událostí počátkem osmdesátých let. O to více byli  cvičeni v zásazích proti demonstrantům, politicky instruováni a sociálně protežováni (každá služba navíc jim přinesla nemalý finanční zisk, nemluvě o povýšeních a vyznamenáních). Frekventanty Pohotovostního pluku VB práce s obušky tak bavila, že se s nimi podle očitých svědků mezi sebou nejednou mlátili i na ubikacích. Potlačování masových demonstrací u našich severních sousedů v Polsku přineslo nejen ověření staronové metodiky, ale i novou výstroj (ochranné štíty, vesty, přilby) a výzbroj (obušky, kasry či vrhače slzných granátů),“ popisoval pro časopis Reflex  v roce 2004 historik Pavel Žáček.

Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti zasahuje na Václavském náměstí v Praze v listopadu 1989.
Pražský pohotovostní pluk zasahuje při demonstraci 17.11.1989.

Pluk byl zodpovědný za řadu brutálních zákroků např. při Palachově týdnu v lednu 1989 a za zákrok na Národní třídě 17. listopadu 1989. Na Národní třídě bylo zraněno přes 550 lidí. Údaj se zakládá na svědeckých výpovědích i ověřených lékařských vyšetřeních. Ty dokládají diagnózy o poranění částí lebky, kloubů, prstů nebo předloktí.

‚Brali mladé kluky, formovatelná ‚telata‘’

Dostat se do pohotovostního pluku nebylo zas tak snadné, mladý muž musel projít klasickým vojenským výcvikem základní vojenské služby i se vším, co k němu náleží. Důležitá byla fyzická kondice, celkový zdravotní stav. Přípustné přitom nebyly ani brýle. I tady navíc hrál roli uchazečův sociální původ.

libor svoboda

  • historik působící na Ústavu pro studium totalitních režimů
  • specializuje se na historii bezpečnostních sborů
  • jako vedoucí projektu působil projektu Kurýři a převaděči v letech 1948–1955 a spolupracoval i na projektu Dějiny státobezpečnostních složek v letech 1945–1953

Historik Libor Svoboda.

Historik Libor Svoboda.

„V dotaznících, které uchazeči vyplňovali, byly například otázky na případnou aktivitu rodinných příslušníků v událostech roku 1968, zda nemáte v rodině nějakého emigranta, či co vaše rodina dělala do roku 1950,“ osvětluje náborový proces historik Svoboda. Velkým mínusem byla i drogová či alkoholová závislost některého člena rodiny, stejně tak tomu bylo v případě trestaných. Byl-li někdo z rodiny žadatele trestán za politické zločiny, přijetí bylo prakticky vyloučeno.

Klíčovou roli ale hrál především věk. „Tím, že koncem šedesátých let proběhly v bezpečnosti rozsáhlé čistky, byla snaha nabrat mladé příslušníky, ideálně už když jim bylo kolem devatenácti v průběhu základní vojenské služby,“ říká Svoboda. „Byli to mladí kluci, lehce ovlivnitelní a zpracovatelní. Určitě ne hloupí, ale lidově řečeno taková mladá ‚jelita‘.“ I díky tomu byli ideálními kandidáty pro akce jako násilné potlačení jinak poklidných protestů.

Poté, co prošli u vojenského odvodu, se o ně začala zajímat bezpečnost nebo si k ní sami podali přihlášku. Pokud byli vybráni, nastoupili mladíci na zkrácenou pětiměsíční vojenskou službu, ve většině případů do Frýdku-Místku, který si u mladých kadetů vysloužil přezdívku Mongolsko. Tam je čekal výcvik nejhrubšího zrna, mimo jiné se už učili také zasahovat při demonstracích, na akce již byli také nasazováni. Pak je čekal přesun do Hrdlořez. Kdo maturitu měl, končil dřív, kdo ne, dodělal si ji v rámci Pohotovostního pluku v Praze během devatenáctiměsíčního výcviku.

Stovky lidí protestovaly na Masarykově náměstí v centru Hradce Králové.

Stovky lidí protestovaly na Masarykově náměstí v centru Hradce Králové.

„Součástí výuky na škole byli kromě výuky zásahů i klasické okruhy - trestní zákon, trestní řád, základy kriminalistiky, ale taky třeba marxismus-leninismus,“ vysvětluje Svoboda. Příslušníci pohotovostního pluku byli tedy svého druhu stále studenti, kteří byli poté rozesíláni na příslušná krajská ředitelství. Zásahy Pohotovostního pluku by se tak daly s jistou nadsázkou označit za „školní praxe“. Jak ale připomíná Svoboda, svou příslušností k těmto jednotkám se od mladých mužů očekávala naprostá loajalita vůči režimu. „Gumování“ mladých kluků společně s nekompromisní každodenní rutinou a běžnou šikanou si na mladících vybírali svou daň. Proto Svoboda některé anekdotické postřehy, jako je mlácení se navzájem obušky, nerad přeceňuje. „Všichni tam rozhodně nebyli proto, aby někoho mlátili pendrekem,“ říká Svoboda.

Vrchol pluku a brzký pád

Nasazován byl Pohotovostní pluk při rozličných příležitostech. Při spartakiádách například hlídkovali příslušníci pluku ozbrojení štíty a obušky, stejně tak byli nasazeni i při hokejových mistrovstvích světa konaných v Československu (1972, 1978, 1985), kde byli přítomni dokonce přímo v hale. Řešili též občasné výtržnosti hostů z NDR na automobilových Velkých cenách. 

Skutečně „na výsluní“ se příslušníci Pohotovostního pluku, v jejichž řadách se již tehdy nacházel poslanec KSČM Zdeněk Ondráček, dostali při událostech v letech 1988 a 1989, kdy násilně rozháněli protirežimní demonstrace. Až tehdy se osvědčil Pohotovostní pluk jako skutečný pilíř režimu. Ačkoli povolány byly například Lidové milice, „hvězdou“ okamžiku byl právě pohotovostní pluk.

„Byla snaha Lidové milice využít, ale příslušníci Pohotovostního pluku byli jednoduše lépe nadrilovaní. Pro ně to byla v podstatě vojna. Oholí vás do hola, seberou vám všechny osobní věci a během prvního měsíce z vás vytlučou veškeré civilní návyky. Neustálá pochodování a další cvičení vlastně sloužily jako vymývání mozků, příkazy pak plníte bezmyšlenkovitě. Úroveň výcviku a disciplíny se s Lidovými milicemi nedala srovnat,“ objasňuje Svoboda.

Disciplinovanost pluku by se dala přičíst také faktu, že jeho příslušníci podléhali vojenským paragrafům, které byly mnohem tvrdší než ty civilní, kterým podléhali například právě milicionáři, Pohotovostní pluk byl navíc na mimořádné situace lépe cvičený a více specializovaný. Přesto nelze roli Lidových milicí snadno podcenit, i ony se dozajista řadily mezi bezpečnostní pilíře režimu.

Definitivní tečku za příběhem Pohotovostního pluku pak udělalo rozhodnutí o jejich rozpuštění z 10.ledna 1990.

  • 77Diskuse




Naučte se cizí jazyk během mateřské. Snadno a bez učebnice
Naučte se cizí jazyk během mateřské. Snadno a bez učebnice

Domluvit se anglicky nebo francouzsky, než půjde vaše dítě do školy? Za dva nebo tři roky se to opravdu dá zvládnout. Akorát zapomeňte na způsob, jak jste se učila jazyky ve škole. Možná vám totiž vyhovuje úplně jiný typ učení.