Patří k tradici filmů Víta Klusáka, ať už je točí sám nebo ve spolupráci s Filipem Remundou, že si na jejich konci lze vždy klást otázku, zda už to tentokrát není opravdu „přes čáru“. Odpověď nebývá jednoznačná a stejný případ je i Svět podle Daliborka.
Křehký nácek přichází na plátno. Klusák představuje neonacistu Dalibora |
Snímek dlouho v groteskních a lehce mrazivých výjevech líčí způsob existence mladého muže, který bydlí s pečující matkou a posléze také s jejím přítelem, pracuje za pár korun kdesi v lakovně, pokoj má vyzdobený symboly obdivu k nacistickému Německu a věnuje se podivné audiovizuální tvorbě, místy trochu podobné produktům fenoménu jménem Ortel a vesměs odkazující k velkému psychickému problému. Netají se svými rasistickými názory, stejně jako se jimi netají lidé v jeho okolí: jeho přítelkyně nebo jeho otčím.
S radikálními názory kontrastuje Daliborova měkkost, ba dokonce bojácnost; k výrazným scénám patří ta, kdy mu jeho přítelkyně vyčte, že je „posera“, neboť se bojí odjet vlakem do Prahy na demonstraci. Dalibor si totiž kvůli své vyholené hlavě připadá jako snadný cíl agrese. A vytane mu traumatická vzpomínka, jak mu cikáni, když mu bylo třináct, ukradli cigarety...
  |
On je hodnej kluk, ale má takový blbý názory
Je to studie bizarního úkazu, který se ovšem nevyskytl jen tak zničehonic. Dalibor ve vyhrocené formě ztělesňuje jednak postoje řady lidí, kteří se pokládají za slušné a civilizované, a zadruhé i směšnost a zamindrákovanost, která se za těmito postoji skrývá. A za třetí ovšem také reálnou nebezpečnost toho, když někdo v podstatě slabý a ne moc chytrý nalezne oporu v ideologii, která mu dodá pocit síly a vědoucnosti.
K tomu, aby právě tohle ukázal, se ovšem Vít Klusák odhodlal zinscenovat dost obludnou věc: Dalibor se vydá se skupinou dalších návštěvníků včetně své matky a jejího přítele do Osvětimi. A není to úplně běžná prohlídka, se skupinou se v bývalém koncentračním táboře setká i Eva Lišková, která tu byla vězněna jako čtrnáctiletá a zázrakem přežila. Celá skupina je jejím vyprávěním i celkovou atmosférou pohnutá, jen Dalibor začne se sebejistými výklady o „zdrojích“, podle nichž bylo vše úplně jinak.
Klusák natáčí dokument o českém neonacistovi. O režiséra se zajímá policie |
A v tu chvíli přichází možná ten úplně nejspornější moment: zpoza kamery vstoupí do obrazu doposud skrytý režisér, který to už prostě nemůže vydržet a křičí na Dalibora: „Jak můžeš mít tu drzost!“ a „Ty ses snad zbláznil!“. Skupina je v šoku, pamětnice se odmítá frašky dále účastnit, od Dalibora se distancuje jeho matka („On je hodnej kluk, ale má takový blbý názory“) a dokonce i otčím, který si předtím s Daliborem před kamerou notoval v mimořádně odporných rasistických výlevech, se začne tvářit pohoršeně. To je, přiznejme, docela výmluvný obrázek českého oportunismu. Ale jinak tu vyvstává opravdu velký otazník.
Nejde o to, zpochybňovat autenticitu a upřímnost této scény, dokumentaristovu rozhořčení lze nakonec i věřit. Jenomže se pohoršuje nad něčím, co sám z velké části spískal – a tohle platilo už pro legendární Český sen, kdy Vít Klusák s Filipem Remundou přesvědčili lidi, že otevírají hypermarket s velkými propagačními slevami, a pak zvedali obočí nad tím, že jim na to důvěřiví spořílci skočili. Jistě, česká lačnost po slevách samozřejmě byla a je na pováženou.
A ještě mnohem víc je na pováženou hloupost a sebejistota českých neonacistů, se kterými se nedá vést rozumná debata. Ale proč tu celkem zjevnou skutečnost testovat v Osvětimi na pamětnici holokaustu? Nebo dokumentarista skutečně čekal, že se v protagonistovi dokumentu v téhle situaci něco zlomí a stane se z něj normálně uvažující člověk?
Samozřejmě je taková scéna efektní a hned tak se na ni nejspíš nezapomene. Ale zaplacená cena je možná příliš vysoká.
