Jeden z nejúchvatnějších záběrů celého filmu právě začíná: odkudsi svrchu náhle zazní hudba a zmatení chodci na jedné z londýnských ulic se snaží zorientovat. Při pohledu na vrchol pětipatrové georgiánské budovy už ale šokovaní Londýňané tuší, kdo za horním okrajem hraje a zpívá a že se právě děje cosi velkolepého.
  |
Je středa 30. ledna 1969 dopoledne a londýnský Mayfair se stává svědkem historické události, již zvěční i kamery do budoucího celovečerního snímku - na ploché střeše sídla společnosti Apple v ulici Savile Row právě začíná improvizované vystoupení skupiny Beatles. První po třech letech koncertního půstu. Jak ale čas ukáže, zároveň i poslední. Kdo má to štěstí, že vyleze na některou z okolních střech, může slavnou čtyřku nejen slyšet, ale i vidět.
Prošli jsme konkurzem?
Neméně působivá je i předchozí scéna, znázorňující příchod kvarteta na „pódium“. Jako první vejde na ochoz Paul McCartney, statečně jen v saku a košili. Těsně za ním Ringo Starr, oděn mnohem důkladněji do lednového chladu, leč s kyselejším výrazem ve tváři. Zmateně přehlíží roury a jiné roztodivné překážky, jež mu stojí v cestě, a lopotně hledá bezpečnou trasu ke svým nástrojům. Přecitlivělého bubeníka museli hodně přemlouvat, aby na střechu vůbec vylezl. Zbylí dva kytaristé John Lennon a George Harrison ve slušivých kožíšcích se na svá místa proderou bez problémů.
Záznam z koncertu? Ne, první zachycení Beatles je na policejním náborovém videu |
První z příchozích hudebníků ještě několikrát na místě zadupe, aby se ujistil, že prkna pod ním drží. Do pekla nepropadl, show tedy může začít. „One, two, three...“ udává takt uprostřed stojící John Lennon a hrábne do strun.
Během necelé tři čtvrtě hodiny zazní pět skladeb - vesměs nových (jedna staronová), podle všeho dobře secvičených. „Doufám, že jsme prošli konkurzem,“ zavtipkuje Lennon na závěr spektáklu. Odměněn smíchem ovšem nedokáže zakrýt neblahý fakt, že euforické časy Yesterday či Hey Jude jsou jaksi dávno fuč. Čtyři dospělí chlapi se sice baví, nicméně dobře vědí, že celý jejich filmový a hudební projekt čpí odérem upachtěnosti.
Ale co. Hlavně že ulici zachvátila euforie, tak jako před lety. Srocující se dav brzy ochromí dopravu, policie musí zjednat pořádek. Že by nový záchvěv beatlemánie?
Co je to za kravál?
Filmaři zjišťují reakce kolemjdoucích, jsou většinou pozitivní. „Fantastické,“ rozplývá se nad nenadálým zážitkem jedna z oslovených dívek. „Neohrozí to podnikání v okolí?“ ptá se starostlivě do kamery jakýsi ctihodný sir, který jinak proti hudbě jako takové nic nenamítá. Ozývají se ale i ostřejší protesty, zejména z hrdel starších ročníků. „Co je to za kravál? Dělejte s tím něco!“ Policejní linky bombardují první udání na nepřiměřený hluk v centru Londýna. „Nemůžeme telefonovat!“ zoufá si úředník z jedné sousední budovy.
Typickým znakem Savile Row, kde beatlesovská centrála sídlí, jsou zdejší elegantní krejčovství. Policejní anton sem teď přiváží posily londýnských „bobbies“. Míru jim nikdo brát nebude, jejich úkolem je co nejrychleji ukončit nepovolené představení. Klepou na dveře vchodu číslo 3. Jsou to skuteční muži zákona? Recenzenti budoucího filmu zapochybují, policejní manévry mají za zinscenované najatými herci. Tvůrci snímku ale trvají na autenticitě.
Po dlouhé době se dva „bobíci“ konečně dostávají dovnitř. Ať už je jejich identita pravá, či nikoli, vypadají důležitě a odhodlaně. Důrazně cosi sdělují bedňákovi Malu Evansovi, který je posléze dovede po schodech na střechu, kde právě zní repríza skladby Get Back.
Paul McCartney (vlevo) a John Lennon během koncertu na střeše. Vzadu stojí George Harrison, vlevo v červeném plášti bubeník Ringo Starr.
Paul McCartney (vlevo) a John Lennon během koncertu na střeše. Zcela vpravo George Harrison.
Lennon přestane hrát a gestikulujícímu Evansovi něco odvětí. Patrně ho ujistí, že nic dalšího stejně nacvičeno není, navíc je zima, takže vystoupení brzy skončí. Policisty to zřejmě uklidní, neboť vyklidí pozice ještě před koncem produkce. „Že vy jste si hráli na střeše a maminka na vás poslala policii, aby vás zatkla?“ žertuje vzápětí do mikrofonu McCartney. Končí koncert i policejní aférka. Londýn se zase vrací do zajetých kolejí velkoměsta. Kdo čekal razantnější akce a reakce, bude možná zklamán.
Toto není rebelie ve stylu Rolling Stones či nedejbože Sex Pistols. Beatles, dosud léta uvěznění ve studiové ulitě, jsou mentálně někde jinde.
Zpátky na pódium
Legendární střešní eskapáda se každopádně stane ikonickou, v budoucnu ji zhusta napodobí jiné kapely. Paradoxně šlo přitom o narychlo spíchnutou náhradu za jiné, vznešenější cíle. Pro vysvětlení je třeba vrátit se o měsíc zpět, na konec předchozího roku 1968. McCartney ostatním oznámí, že má chuť kapelu opět dostat na koncertní dráhu. Po seržantu Pepperovi a bílém dvojalbu je třeba zkrátka vytvořit něco nového, nastíní své úmysly agilní baskytarista.
Návrhy na vystoupení v římském amfiteátru v Tunisu či na zaoceánské lodi ale naráží na masivní odpor zbylé trojice. Neurčitý kompromis po dalším přemlouvání nakonec zní: secvičíme nový program, nahrajeme album jakoby naživo, sice amatérsky, ale čestně, bez playbacku a jiných studiových fines.
Časem (snad) vystoupíme v některém z londýnských sálů. A celé to necháme zdokumentovat kamerami do doprovodného promofilmu.
Výsledek viděný dnešníma očima není úplně katastrofální, ale smutný určitě je. Ukázalo se, že pořádný koncertní program už vlastně dohromady skupina ani neumí dát. Možná i proto, že je věčně v sobě. Jednu z hádek mezi pedantským McCartneym a Georgem Harrisonem zachycuje i zmiňovaný film. Nová éterická Lennonova partnerka Yoko Ono klidu ostatním rovněž nepřidává. I to lze spatřit na filmovém plátně.
Za to, že vůbec alespoň na pár minut společně vylezli na střechu kancelářské budovy, lze tedy vděčit spíš režisérovi Michaelu Lindsay-Hoggovi, který je jednoduše přemluvil. Žádný Tunis, žádná loď, stačí vyjít jen pár schodů nahoru. Podobně žalostný dojem vyvolá i jejich zbrusu nové studio v přízemí budovy Applu. Veleslavná formace ho bohorovně nechá sestrojit největšímu vyžírkovi, jaký se kdy kolem Beatles motal.
A podle toho to také dopadá. Místo slibovaného supermoderního vybavení jen jakýsi obstarožní osciloskop pobitý prkny. Řecký elektrikář a Lennonův chráněnec Alexis Mardas je spíš šarlatán než kvalifikovaný technik, ale vysvětlujte to omámeným Beatles.
Tajemný Alex, jak si onen muž říká, jim naslibuje fantasmagorické hory doly: Chcete létající talíř? Maličkost, potřebuju k tomu jen motor z Georgeova ferrari. „No, málem jsem mu ho dal, já debil,“ uleví si kytarista po letech. Inu taková byla doba, barevná, imaginativní, kyselinová...
Ovšem nyní tváří v tvář hrozícímu debaklu musí v nejvyšší nouzi pomoci ten nejpovolanější, který jinak nechce mít s celým projektem nic společného - dvorní producent George Martin. Ze studií EMI narychlo zapůjčí dva mobilní nahrávací přístroje.
Přichází Phil Spector
Konečná bilance měsíční práce po všech bláznivých peripetiích je následující: třicet hodin nahrané hudby a téměř sto hodin natočených záběrů, včetně střešních. To vše skončí načas v šuplíku, neboť se syrovým materiálem si zatím nikdo neví rady. Teprve za rok a půl se z filmových pásků místo dokumentu vyklube na žádost Beatles celovečerní snímek. Kapela totiž zjistí, že podle smlouvy dluží společnosti United Artist ještě jeden film.
Dosavadní úvaha Johna, Paula, George a Ringa, že se stačilo před dvěma lety na pár sekund zjevit v animované Žluté ponorce, se ukázala jako naprosto mylná. Osmdesátiminutové filmové dílko nazvané podle McCartneyho písně Let It Be nakonec nevypadá zle, hlavně díky záběrům ze střechy. Ač ho kritici nepochválí, získá v roce 1970 Oscara za nejlepší hudbu.
Obsah pomyslného hudebního šuplíku čeká mnohem divočejší osud. „Nejzasranější várka těch největších sraček“, jak demonahrávky sžíravě nazve Lennon, se nakonec dostane do rukou Phila Spectora. Americký superproducent, jehož devízou je nacpat do výsledné nahrávky co nejvíc harf, žesťů a smyčců, zmixuje něco, co hrubě odporuje původnímu záměru vytvořit ryze živé album.
Problém je, že to jaksi nikdo předem neřekl McCartneymu. Jaký div, že zuřil při poslechu sladkobolného aranžmá ke své skladbě The Long and Winding Road. Horší ale bylo, že mu nově jmenovaný manažer skupiny Allen Klein nedovolil (!) vlastní věc předělat.
Rozhořčený autor zareagoval tak, jak musel: prásknul dveřmi. Jeho naštvaným odchodem se fasáda zvaná Beatles definitivně zhroutila. Když v pátek 8. května 1970 album, nazvané stejně jako doprovodný film Let It Be, konečně vychází, skupina už neexistuje.
Nastává nechutný rozvod největšího hudebního manželství v dějinách. Soudy, hádky, později i posměšné útoky na sólových albech.
Redaktor liverpoolských novin Daily Post ve své recenzi na poslední umělecký počin Beatles napsal slova, jimiž lze celý příběh uzavřít: „Je mi líto, že skončila jedna éra a že Let It Be má být jejím pohřebním vozem.“
