Nechci mluvit o výkonu moderátora ani o hudební složce hraných písní, i když obojí by vydalo na samostatný sloupek. Nejvíc mě ale fascinovaly texty, které zněly z úst zpěváků. Jako člověk, který se v podstatě vyhýbá té nejkonzumnější populární hudbě a rádia vlastně vůbec neposlouchá, jsem byl vysloveně zaskočen.
Tak například skupina Škwor a její Síla starejch vín. Nevzpomínám, jestli jsem někdy slyšel tak dokonalou sbírku nejprovařenějších klišé (podaných navíc s „řádně chlapáckým“ zpěvákovým projevem) typu „Podle nepsanejch zákonů / Hledáme něco, co nám nejspíš schází“ nebo „Do stejný řeky nikdy nevstoupíš / Klacky sám sobě pod nohy házíš“. Anebo tancovačková kapela Keks, která vypráví v baladě Nářez o jakémsi milostném dobrodružství naprosto geniálně bezobsažným blábolem: „Pánové, to byly dávky / A slova tak upřímná / A celou noc bez přestávky / A je to tím / Láska se mnou cloumá / To není stín.“
ANKETA: Michal David? Příští rok čekám vyznamenání pro Zdeňka Izera, řekl hudební publicista |
Ještě víc než rockeři převlečení za hlubokomyslné baladiéry ovšem bodovali zástupci středního proudu. Třeba Petr Kotvald v písničce Marilyn, kde jsou – patně nezáměrné – rýmy kalibru tvorby Jana Vodňanského: „hladká jak slída, i když jseš Lída“ nebo „sněd bych tě celou, když vlasy máš yellow“. Dorazila mě pak skupina Slza, která vsadila v songu Nový obzory na filozofickou notu mj. slovy: „Na cesty se dát, vpřed se hnát / prsty po mapách / vyplout po vlnách podnětů.“
Proběhlo mi hlavou: nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. V osmdesátých letech jsme považovali za symbol popmuzikální debility Michala Davida. Ne že by časem z tohoto piedestalu kamkoli ukročil. Ale ve srovnání s tím, co lze dneska na vlnách komerčních rádií slyšet, jsou vlastně jeho hity ještě zlaté. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale „Nonstop / já chci žít nonstop / a s tím, co přijde / mám chuť se rvát“ sice nemá daleko ke slabomyslnosti, avšak aspoň to má začátek, konec, jakousi myšlenku a je to správně česky.