Elizabeth (Lee) Miller se narodila v roce 1907 v Poughkeepsie, New York. Vyrůstala v rodině obchodníka, který ve volném čase fotografoval. Často fotil i svoji dceru, oblečenou i nahou... Lee se po maturitě rozhodla, že odejde z domova. Studovala scénografii, tanec, herectví a vyzkoušela si i práci v modelingu. Možná by skončila jako jedna z mnoha modelek, kdyby se nestala nehoda, nebo spíš náhoda. Když přecházela ulici, nevšimla si přijíždějícího auta, nějaký muž ji strhl k zemi a tím jí zachránil život, a nejen to. Její zachránce se jmenoval Condé Nast a byl vydavatelem módního časopisu Vogue. Dostala od něj pracovní nabídku a za pár měsíců byla její tvář na titulní straně americké verze Vogue, kde ji fotografoval slavný Edward Steichen.
  |
Kritika mistra surrealismu
Právě on jí pomohl k dalšímu důležitému setkání v roce 1929. Poradil Lee, aby jela do Paříže za slavným surrealistou Manem Rayem. Modelka a fotograf, toto klišé u nich neplatilo. Lee chtěla rozhodovat, jak a co před objektivem naaranžuje, a brzy zjistila, že jen pózování jí nestačí. „Oni se navzájem ovlivňovali, nejen jako partneři, ale hlavně jako umělci. Na výstavě je snímek, kde Man vyfotil nahou Lee, vidíme jen její tělo bez hlavy. Pro něj bylo tělo jako objekt, ona měla ale jiný názor. Jednou fotografovala v nemocnici a na operačním sále viděla amputovaná prsa. Odnesla si je domů a nafotila je na talíři. Tenhle snímek je její kritika aktu Mana Raye,“ vysvětluje kurátor výstavy Walter Moser.
Po třech letech s Rayem se Lee rozhodla, že musí jít vlastní cestou. Odjela do New Yorku, kde si otevřela fotoateliér. Pro mladou ženu v polovině 30. let by to nebyl snadný začátek. Lee však měla kontakty z módní branže ao klienty nebyla nouze. V roce 1934 se seznámila s egyptským obchodníkem Azizem Eloui Beyem, provdala se za něj a odstěhovali se do Káhiry. Lee pro sebe objevila nové téma. Cestovala po poušti a to, co se naučila v Paříži, zůstalo kdesi uvnitř. Vyfotila zdánlivě banální kompozici: dva rámy od obrazu a poušť. Je to jeden celek, a přesto rozdělený. Jako dva světy, vnitřní a vnější. Mimochodem tento snímek nazvaný Portrét prostoru inspiroval belgického surrealistu Reného Magritta.
Lee Miller: Operní diva
V roce 1937 odjela do Paříže, kde potkala svoji životní lásku, britského spisovatele a básníka, Rolanda Penrose. V roce 1939 si našli byt v Londýně. „Když vypukla válka, byl to pro ni šok. Najednou se její nový domov měnil před očima. Válka ji ochromila, ale paradoxně i inspirovala. Když jí Vogue nabídl, aby nafotila módní kolekci, postavila modelky do rozbombardovaných domů. Kromě zakázek fotila i pro sebe. Například snímek dvou žen, které mají na tváři ochranné masky proti ohni. Působí jako tajuplné škrabošky, jako skrýš před světem,“ říká Moser. V roce 1942 se Lee Miller setkala s Davidem E .Schermanem, válečným fotografem, který pracoval pro americký týdeník Life. Navrhl jí, ať se zapíše jako válečná zpravodajka k americkým vojenským jednotkám. Tehdy mělo status „válečná fotoreportérka“ jen pět žen z celé Evropy a Lee byla jednou z nich. Její snímky otiskoval britský i americký Vogue v každém vydání. Redakce se pyšnila svojí odvážnou reportérkou, ale zároveň jí zadávali i jiné focení. A tak na podzim 1944 musela opustit vojenskou jednotku a jet do Paříže, aby nafotila módní novinky pro příští sezonu...
Vidět a uvěřit
Lee a David byli v polovině dubna 1945 v Lipsku. Když vstoupili do kanceláře místostarosty, uviděli mrtvá těla. Místostarosta, jeho žena a dcera se otrávili. Lee vnímala celou tu scénu jako absurdní divadlo z nehybných těl, která v sobě mají cosi krásného.
Z Lipska se dostala do osvobozeného koncentračního tábora Buchenwaldu. „Na rozdíl od jiných fotografek, které si udržovaly odstup, ona všechno fotila zblízka. Vagony plné mrtvol i šokované vojáky,“ říká Moser. Lee Miller chtěla čtenářkám Vogue ukázat nejen oběti, ale také viníky. Fotografovala tváře dozorců. Tváře těch, kteří se třesou strachy, protože vědí, co bude následovat. Všechno, co viděla, zaznamenala svým fotoaparátem a doplnila reportážními texty. Měla však jen minimální vliv na to, co Vogue otiskl. V britské redakci časopisu publikovali z Buchenwaldu jen jeden snímek velikosti poštovní známky, kde jsou hromady těl. Vedení časopisu se obávalo, že by snímky byly pro čtenářky příliš šokující. V americkém Vogue vyšly čtyři snímky, ten nejdrastičtější však fotoeditor ořízl.
Na konci dubna byl osvobozen další tábor v Dachau. Lee a David byli první fotografové, kteří tam přijeli s Američany. I tentokrát věděli, že to, co tam uvidí, musejí předat dál, aby celý svět uvěřil, že toto se skutečně stalo.
Dokonalé aranžmá u Hitlera
Po několika hodinách v Dachau se dostali do Mnichova, do tajného bytu, který měl Adolf Hitler na Prinzregentenplatz 16. „Myslela jsem, že to bude nóbl rezidence, ale ten byt byl úplně obyčejný. Jako kdyby v něm bydlel nějaký úředníček,“ napsala Lee pro britský Vogue.
Snímek, kterým se Lee Miller proslavila, je z Hitlerovy koupelny. Na první pohled působí jako momentka, jako kdyby si řekla: Pojďme se tady vyfotit. Ve skutečnosti je scéna pečlivě naaranžovaná. „Oni v tom bytě bydleli s Davidem několik dnů. Museli celé to území prozkoumat. Vznikla tam celá série fotek, všechny v sobě mají vzkaz: My jsme vítězové! Na snímku s vanou je několik „vzkazů“. V rohu vany je oficiální Hitlerův portrét, který měla většina německých domácností. Před vanu Lee položila svoje zašpiněné kanady, které odkazují k jejímu pobytu v Dachau. Téměř stejné aranžmá použil Scherman, když se ve vaně nafotil. Pro něj to mělo ještě jiný význam, protože pocházel z židovské rodiny,“ říká Moser. Podobnou „hru“ si zahráli i ve vile Evy Braunové, která bydlela nedaleko Hitlerova bytu. Lee se na pár hodin „převtělila“ do Hitlerovy milenky. Lehla si do její postele, labužnicky potáhla z cigarety, nalila si panáka a pak zmáčkla samospoušť.
Válka skončila a Lee v srpnu 1945 odjela do Vídně na svoji poslední reportáž. Po dvou měsících se vrátila Londýna. Vše, co za války nafotila, dala do krabice. Tisíce negativů, stovky textů. Už nikdy se k focení nevrátila. Prý říkala: Co se dá fotit po Dachau? Začala se věnovat vaření. Její syn vzpomínal, že hostům servírovala surrealistické večeře s růžovým květákem a modrým hráškem.
„On nikdy nechápal, proč jeho matka tak pije. Až po její smrti v roce 1977 objevil tu krabici. Pochopil, že to, co prožila za války, je něco nesdělitelného, co v ní navždy zůstalo,“ doplňuje Moser.
Výstava je otevřena do 16 .srpna v Galerii Albertina ve Vídni.
