LN: Podle Houellebecqa-esejisty je v dnešním světě úplně všecko špatně: metafyzika i anarchismus, náboženství nebo feminismus. Co člověku vlastně zbývá? Jenom to utrpení?
Anebo láska. Ta se, pravda, s ideologiemi neslučuje.
LN: Dá se tím utrpením prokousat nakonec k nějakému smyslu?Nejspíš k tomu, že „existuje cesta, kterou je třeba urazit“, jak píše Houellebecq v Rozšíření bitevního pole. Předpokládám ale, že většina lidí se ke smyslu naštěstí prokousávat nepotřebuje. V posledních románech autor také dost koketuje s křesťanstvím. Jako mnoho hledačů smyslu je to neúspěšný konvertita.
LN: Houellebecq se dal na křesťanství? Jenom na poli románové fikce, nebo káže i veřejně?
Měl jsem na mysli vypravěče. Ale nedivil bych se, i když je to moje spekulace, že zkušenost dobrovolného „retreatu“ v klášteře z Podvolení je autobiografická. Nicméně existuje Houellebecqův bonmot: „Kristus je mi velmi nesympatický.“ Samotný Houellebecq káže tak maximálně nihilismus. Svůj vztah ke „kazatelům“ popsal v postavě náboženského guru v Možnosti ostrova.
LN: Dají se ty eseje brát jako myšlenkový background jeho románů?
Próza Lanzarote, kterou jsem k nim přiřadil, je skica k jeho románu Platforma. Text Druhé stadium lidstva možná rezonuje v Možnosti ostrova, Zpráva z mise zase v Platformě. Ale z důvodu formy, kdy jde často jen o větší glosy, se jedná o zcela nezávislé texty. Takže bych ani neřekl, že jde o nějaký myšlenkový background; nechám to na čtenáři.
LN: Ty texty zabírají skoro dvě dekády. Je v nich nějaký myšlenkový vývoj, posun?
Myslím, že Houellebecq se jako autor nijak zvlášť nevyvíjí, což je vidět i na jeho románech, které jsou do jisté míry stále o tomtéž. Jeho esejistika se možná mění v závislosti na jeho rostoucí popularitě, takže od internetového seznamování se například dostává víc k politice. Viz jeho provokativní text v americkém časopisu o Trumpovi jako „nejlepším prezidentu, jejž USA dosud měly“.
LN: Ten ale v knize není. Proč je podle Houellebecqa Trump nejlepší?
Houellebecq nevítal Trumpa jako člověka, ten je mu dost odpudivý, vítal stahování Ameriky z globálních pozic. Esej vyšla loni v lednu v magazínu Harper’s.
LN: Odkud Houellebecq-esejista vyrostl? Z Nietzscheho, Schopenhauera? Je možné, aby znal českého Ladislava Klímu?Přestože Erika Abrams odvedla skvělou práci při popularizaci Ladislava Klímy ve Francii, překvapilo by mě, kdyby ho Houellebecq znal. Ze jmenovaných německých filozofů ale vychází určitě. Přidáme-li k nim francouzského sociologa Comta a Balzaka s Baudelairem, máme jeho hlavní inspirační „pentateuch“. To je ovšem velmi zjednodušený pohled, který opomíjí současnou literaturu.
LN: Koho cení Houellebecq ze současné literatury?
Například Emmanuela Carrera, jemuž v češtině vyšel životopisný Limonov a kterého mimochodem považuje za „nejzajímavějšího žijícího autora“ i severská star Karl-Ove Knausgaard. Z dalších pak Benoît Duteurtre (jehož si cením pro Holčičku a cigaretu), z Američanů Bret Easton Ellis nebo Phillip Roth.
LN: Který z těch textů vám byl jako překladateli nejblíž? Ostatně souzníte s Houellebecqovým myšlenkovým světem, je to i váš svět?
Stále musím říct že ano. Až mě překvapuje, že jsem se od něj za tu dobu kriticky neodpoutal víc. Někdy se přistihnu, například při psaní anotací ke knihám, o jejichž překlad je zájem, že jejich raison d’être poměřuji s Houellebecqovým dílem, a moc úspěšně z této konfrontace ty knihy obvykle nevycházejí. A přestože nerad, řekl bych, že je stále víc rysů, jimiž se až trapně podobám jeho hrdinům…
LN: V roce 2004 jste přeložil prvního Houellebecqa do češtiny, novelu Rozšíření bitevního pole. Kdo toho autora objevil pro českého čtenáře? Vy jste ho našel, nebo vás oslovilo nakladatelství Mladá fronta?
Tehdy jsem se domlouval s nakladatelstvím Dauphin, které pak knihu vydalo nějak napůl s Mladou frontou. K tomu mám úsměvnou historku, kterou ocení ti, kdo znají strohý závěr tohoto románu: Po letech přišel Daniel Podhradský s tím, že když došel na konec překladu, postrádal prý pokračování… Tehdy už jsem sice znal Elementární částice, ale chtěl jsem začít prvotinou.
LN: Která z Houellebecqových knih se podle vás nejvíc povedla? Co je jeho majstrštyk?
Podle mě možná Podvolení, i když vím, že bylo nejvíc kritizováno, ale myslím, že tady Houellebecq opravdu vystihl něco velmi důležitého, čehož „ovoce“ Francie sklízí zrovna teď. Pak si taky cením Platformy, i když ze zcela jiných důvodů: dojímá mě patos a Platforma je o nešťastné lásce.
LN: V Esejích, které zabírají skoro dvě dekády, není překvapivě ani zmínka o autorovi, s nímž Houellebecq autorsky začínal. V devětaosmdesátém vydal monografii Howarda Phillipse Lovecrafta. Doufám, že jako další titul přeložíte do češtiny právě tuhle položku jeho bibliografie…
Také doufám, Lovecrafta si rovněž velmi cením. Záleží, jestli budou mít Eseje úspěch. Když bude zájem, rád bych přeložil i jeho korespondenci s filozofem Bernardem-Henri Lévym Veřejní nepřátelé. Shodou okolností Houellebecq letos vydal další várku „intervencí“, jak svým textům v tisku říká, takže nějaké pokračování se dá očekávat i v češtině.
