Palác podle návrhu architekta Josefa Karla Říhy se postavil za neuvěřitelné dva roky v letech 1928–30. Funkcionalistický plášť s pásovými okny, který dodal budově velkoměstskou eleganci, dokonce architekt projektoval na poslední chvíli v létě roku 1928, v knize se architektonické podobě podrobně věnuje úvodní kapitola. V suterénu mělo být původně kino, změna nastala, když o prostor projevil zájem Vlasta Burian. Šlo o efektní dispozici se schodišťovou dvoranou a sklobetonovou klenbou, kapacita divadla ve dvou podlažích byla asi 850 míst.
Král komiků v něm setrval úspěšných patnáct let, Vladimír Just píše, že jeho divadlo znamenalo výrazné obohacení pražského divadelního a kulturního života a jeho administrativní likvidace v roce 1945 zasadila domu a jeho geniu loci ránu, z níž se řadu let nevzpamatoval. Burian byl obviněn z kolaborace, a i když obvinění bylo dvakrát soudně odmítnuto, jeho scéna byla nahrazena Divadlem kolektivní tvorby vedené komunistickým hercem se skutečnou kolaborantskou minulostí.
Knihu pochopitelně otevírá studie o Burianově divadle, dále je členěná chronologicky podle výrazných ér, do nichž se prolnuly i nedůležité epizody. Hlavní éry jsou tři: Ornestova éra Městských divadel pražských, éra Michala Dočekala a Pražské komorní divadlo Dušana D. Pařízka. Nechybí soupis inscenací za celé období i přehledná časová tabulka. Kniha je i graficky kvalitní, což je pro výtvarnou podobu materiálů současných MDP příznačné.
Po roční epizodě s Divadlem kolektivní tvorby byl palác bez divadla až do roku 1954, kdy sem přišla zreorganizovaná Městská divadla pražská a sál se stal jedním z jejich scén. Ota Ornest přišel s novým názvem Divadlo Komedie, který se v podstatě udržel až do dneška. Zaměřil se zde na komedie, často i hudební, a šlo o jakousi protiváhu intelektuálně zaměřeného Komorního divadla.
Některé zdejší inscenace se doslova staly emblematickými tituly MDP (Benátská vdovička, Zlodějka z Města Londýna, Idiotka, Vajíčko). V roce 1971 MDP dala scénu do užívání Divadlu Jiřího Wolkera a koncem 70. let šla Komedie do rekonstrukce. Divadlo se do paláce vrátilo ve změněných politických poměrech v roce 1991 a v konceptu podle nového ředitele MDP Jana Vedrala se přejmenovalo na Divadlo Ká.
To mělo ambiciózní program, který vyjadřoval divadelní názor generace tehdejších čtyřicátníků (Petr Palouš, Martin Urban), ale jeho ohlas nebyl dostačující. Nová éra začíná v roce 1994, kdy umělecké vedení převzali režiséři Michal Dočekal a Jan Nebeský. Šťastné a progresivní období, naplněné odvážnými inscenacemi, trvalo až do roku 2002, kdy Dočekal odešel šéfovat činohru Národního divadla. Osobitost divadla, jak připomíná autorka stati o Dočekalově období Kamila Černá, nespočívala v dramaturgické výjimečnosti, ale v inscenacích.
Zrodil se tu výrazný styl s myšlenkovým přesahem směrem k dnešku – Tři sestry, Kupec benátský, Stavitel Solness, Sonáta příšer. Zde začínaly Nebeského autorské projekty jako třeba Hamlet – Part 2 a uváděly se tu nové spirituálně zaměřené hry jako Terezka, Marta. Jedním z důvodů Dočekalova odchodu byla i transformace pražských divadel, která Komedii převedla na grantový systém. Konkurz tehdy v roce 2002 vyhrál Dušan D. Pařízek a jeho Pražské komorní divadlo, Pařízek byl zaměřený na německojazyčnou dramatiku 20. století, přivedl na české jeviště Wernera Schwaba, Ellfriede Jelinekovou, Thomase Bernharda a další. Pařízkova éra skončila předčasně, jelikož odmítal pracovat v nevyhovujících finančních podmínkách, soubor skončil ve vrcholné formě, což je pro domácí poměry nezvyklé.
Další konkurz vyhrála Eva Bergerová a Divadlo Company.cz., její koncepce na papíře vypadala efektně, ale nikdy se nerealizovala a ona sama z divadla zmizela. Osiřelého souboru se ujal Vojtěch Štěpánek, který se divadlo snažil profilovat jako Centrum východní dramatiky, ale bez většího ohlasu. Od roku 2018 je divadlo opět ve svazku MDP jako scéna pro experimentální tvorbu a budoucnost teprve ukáže, zda se podaří navázat na zdejší výrazné éry.
