15. prosince 2017 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Jednou jsem dostal pětku z výtvarky, říká výtvarník David Černý

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
David Černý. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Černý. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

David Černý oslaví v pátek 15.12. kulatých padesát let od svého narození. Server Lidovky.cz při této příležitosti přináší nezkrácený rozhovor, který výtvarník poskytl magazínu Pátek Lidových novin 1. prosince 2017. Rozhovor vedla Alena Plavcová.

A co kdybychom sjeli úplně stejný otázky jako minule? Schválně, jestli se budou lišit odpovědi,“ dostal David Černý tvůrčí nápad, hned jak se celý v černém přiřítil na rozhovor. Už v telefonu taky navrhl, že se sejdeme ve stejné kavárně, kde jsme dělali rozhovor před šestnácti lety, a upozornil mě, že bude mít na sobě prakticky totéž jako tehdy, „jen ksicht bude pomačkanější“. Že by se z někdejšího art teroristy stal na stará kolena konzervativec? Věk by na to měl – letos v prosinci mu už bude padesát.

Objednal si zázvorový čaj a docela vážně pak prohlásil, že bude třetí světová válka. Prostě to ví. Což by bylo možné brát jako pokus o zviditelnění se za hranicí obecné přijatelnosti (ostatně jako většinu jeho soch).
Jenomže pak jsem si vzpomněla, že už v roce 2009 na jeho skandální plastice Entropa, která měla v Bruselu symbolizovat české předsednictví Radě EU, chyběla Velká Británie. A trochu mě polilo horko.

David Černý.
David Černý.

LN: Máte na sobě fakt to samé jako před šestnácti lety. Nemáte jiné než černé oblečení?

Ne. To bych v tom měl bordel. A takhle po ránu je to občas nepříjemný, protože nemám úplně šatník, jen takovou hromadu u postele. Nebo spíš dvě. Jednu špinavou a druhá by měla být čistá – ale vyhrabat něco použitelnýho není lehký.

LN: Má to nějaký důvod, že chodíte v černém?

Ne. Je to jenom praktický. Není na tom vidět špína.

LN: To je taková raz dva odpověď pro novináře. Černá je ale dominantní a elegantní barva. Taky skoro uniforma rockových nebo punkových frontmanů, ke kterým vás někteří přirovnávají.

Jako dítě jsem občas ještě chodil v různých barevných nesmyslech. Vlastně až v New Yorku jsem se naučil chodit v černém, protože to bylo nejpraktičtější. Zjistil jsem taky, že v New Yorku se většina lidí snaží vypadat co nejnenápadněji.

LN: Dělalo vám někdy problém ušpinit se?

Jako... (ukazuje mi špinavé nohavice svých kalhot) Zrovna dneska jsem si toho všiml, že to mám zasraný. Já když náhodou někam jdu, tak většinou musím vzít kus nějakýho mokrýho hadru a setřít ze sebe špínu. Kamarádi říkají, že když vylezu ze svýho auta, vypadá to, že jsem ho ukrad’.

LN:  No jestli je to porsche... Před pár dny jste na svůj Facebook dal fotografii, kde jsou porsche seřazená za sebou někde na okruhu. Znamená to, že se teď učíte závodit?

Byl jsem od porsche pozván, dva dny jsem se učil jezdit ve firemních závodních autech na okruhu formule 1 v Istanbulu.

LN: Jak vám to šlo?

To je spíš otázka na ty závodní instruktory. Mě to ale zajímá spíš z praktickýho hlediska. Myslím, že je důležitý umět ovládat dopravní prostředek, který řídím. Na českejch silnicích to tak leckdy nevypadá. Na kole jezdím tak devadesát procent svýho přepravního času, to asi celkem ovládat umím. Je ale pravda, že ze všech způsobů dopravy je nejnebezpečnější jezdit na kole po Praze. A hned potom je motorka.

LN: Jezdíte na motorce, lítáte ve vlastním letadle, teď to zkoušíte na okruhu. Máte rád rychlost?

Tak když si jdu na poštu vyzvednout doporučenej dopis, hodně bych rychlost ocenil. Ono vždycky záleží na tom, v čem zrovna sedíte. Ve větroni člověk neoceňuje nejvíc rychlost, ale spíš svobodu: že si poletuje po obloze s ptáky, krouží s orly. Sám. A taky tam není signál... Rychlost? Asi ji mám rád, ale mě spíš baví akcelerace. A ježdění na okruhu byl absolutně skvělej zážitek. Jedete se závodním jezdcem, který vám říká, co máte dělat. Ale ani tam rychlost vlastně není nejdůležitější. Jde spíš o absolutní superpreciznost a koordinaci. A je to samozřejmě i hodně fyzicky náročný. I letecká akrobacie mně přijde míň náročná než ježdění na okruhu. Protože ve vzduchu, když tedy člověk zrovna neletí Red Bull Air Race, není žádnej strašidelnej průšvih, jestli se seknete o dva metry na jednu nebo na druhou stranu. Země je pořád relativně daleko. Ale když projíždíte „dvě kila“ zatáčku na úplný hraně, chyba může bejt hodně malá, ale hodně drahá. 

LN: Prý jste si udělal papíry dokonce i na dopravního pilota. 

Já mám hotové zkoušky na ATPL (Airline Transport Pilot Licence), přesněji ATPL (A) – frozen, což znamená, že mám všecky potřebné licence, a kdybych si udělal typovou zkoušku na 737, můžu nastoupit jako pilot.

LN: Takže byste mohl řídit třeba boeing plný lidí?

To bych musel nejdřív nastoupit jako druhý pilot, jinak to v dvoupilotních letadlech nejde. A druhý pilot se může stát kapitánem po náletu, tuším, 1500 hodin. Takže ta možnost je u mě prakticky vyloučená, protože bych musel najít čas na 1500 hodin v letadle.

LN: Měl jste někdy z něčeho strach?

Určitě. Mnohokrát. Párkrát i ve vzduchu. Ale větší strach mám pod vodou, při potápění. Nějak mám daleko větší respekt ke sloupci vody nad sebou než k počtu feetů pod sebou. Ale největší strach je, že mě někde vyfotěj na okresce.

LN: Malíř Vladimír Kokolia o vás kdysi řekl, že jste ikonoklast neboli bořič ikon. Baví vás chodit za hranice obecné přijatelnosti?

Ale já jsem úplně totálně naprosto nejkonvenčnější z konvenčních lidí!

LN: To je nějaká póza?

Ta otázka je z mého pohledu irelevantní, protože se mě ptáte na to, co o mně někdo říká. To vám mám říct, co o mně říkají sousedi?

LN: Klidně... Mám z vás prostě pocit, jako by vás vůbec žádné konvence nesvazovaly. Jak vás rodiče vychovávali?

Úplně standardně, řekl bych. Matka byla restaurátorka a většinou pracovala doma. 

LN: Vy jste ale asi nebyl způsobný chlapeček, že? 

To ne. Měl jsem dvojky a trojky z chování. A dokonce se mi podařilo mít jednou o pololetí pětku z výtvarné výchovy. To neměl nikdo, to skoro ani nešlo, mít pětku z výtvarky. A mně se to podařilo.

LN: A za co?

Oukej, správně položená otázka. Ani nevím. Ta učitelka byla psychopatka, taky skončila v Bohnicích. Ale bohužel než ji odvezli, měla nad námi vládu. Víte, že Marta Semelová (až do letošních voleb poslankyně KSČM obdivující mj. Klementa Gottwalda) je učitelka?

LN: Vím. Původně učila na základní škole.

A děti jsou něčemu takovýmu vydány napospas! To když si člověk uvědomí... Já jsem už jako dítě měl hitparádu tří nejhroznějších povolání na světě: 1. učitel, 2. holič, 3. zubař. Na jakoukoli část svý školní docházky si vzpomenu – kromě vysoké školy, kde byli kantoři naši kámoši, tykali jsme si –, vždycky jsem měl pocit, že učitel je nějaká speciální deviace. Později v tom žebříčku vystřídal učitele policajt. A vypadl holič. V dětství byl totiž holič vždycky za trest. Velkej průser? „Tak – a k holiči pudeš!“ Já to nesnášel, pokaždý mi udělal na hlavě takovej debilní hrnec. Ale otec mě tam vždycky dotáhl, posadil mě na židli a zařval: „A na něj!“ A u zubaře to zkrátka bolelo. Zubař z té hitparády časem vypadl taky, protože moje první láska, která mě odpanila, se posléze stala a dodnes je mojí zubařkou. Jen ten policajt je tam už asi nafurt.

LN: Co se doma dělo, když jste přinesl ze školy pětku?

Že jsem měl pětku z výtvarky, to bylo rodičům jedno. Oni tu paní znali, věděli, že je trošku... labilní.

LN: Oba vaši rodiče byli výtvarníci. Líbilo se jim to, co děláte?

O tom je zbytečný mluvit. Nijak vřelý vztah k tomu neměli, řekl bych. Já jsem je vlastně často používal jako lakmusový papírek: když jsem jim ještě kdysi dávno něco ukazoval, tak když to zkritizovali, řekl jsem si, že by to mohlo dopadnout dobře. Vlastně jsem měl největší hrůzu z toho, že by se jim něco mohlo líbit.

LN: Mimochodem, kam teď zmizela vaše mimina z žižkovské věže?

Sundali je na rekonstrukci, na jaře by tam měla být zpátky. Je to vlastně kvůli nové legislativě, došlo ke změnám stavebních předpisů. Ono se ale taky reálně zvětšilo zatížení, zkrátka víc teď fouká.

David Černý: Babies

David Černý: Babies


LN: Slyšela jsem, že jste do jednoho batolete nasypal metrák trávy. Takže je to nejvýše uložená sušička marihuany v republice...

To jsem říkal já! A vysušený teda fakt byly...

LN: Řekla bych, že většinu vašich objektů by nevymyslel člověk bez technického nadání. Vy jste maturoval na elektrotechnické průmyslovce. Je vám to k něčemu dobré?

Já opravdu maturoval z elektroniky. Ale řekl bych, že daleko složitější a užitečnější než nějaká průmyslovka byly ty zkoušky na ATPL. To není jako řidičák na auto – a já to udělal za čtyři měsíce. Takže vím, co jsou nějaké technické komponenty, znám základy mechaniky. Ale takové věci, jako byl klikující autobus, si samozřejmě nechávám naprojektovat, to se nedá dělat na koleni. S projektanty a techniky se ale o té technické stránce bavíme do detailu. Hádáme se, jak má být uložený ložisko... Auta si už ale neopravuju, i když jsem jich za svůj život pár opravil.

LN: Které časy vašeho života byly zatím nejhezčí?

Boha... Já nevím... Asi když jsem byl zamilovanej. To bylo fajn, jak byl člověk oblblej těma endorfinama, jak byl vlastně sjetej. Docela dobrý.

LN: Když jsem se vás minule ptala, co si myslíte o Češích, řekl jste, že prototyp Čecha je„nepromíchaná, nezajímavá, lehce zkendlíkovatělá, taková jakoby nevopálená hmota. Spíš zemědělec, který, vzhledem k tomu, že pojal to špatný z židovstva tady, je trochu hrabivej a vychcanej. Současně je to trochu posera.“ Zlepšilo se to za těch šestnáct let, nebo ještě zhoršilo?

No, když se podívám na naše zastupitele, řekl bych, že se to dost zhoršilo. A ta odpornost na Hradě... To je už za úrovní nadávek. Opravdu to, co se děje teď v politice, je neverbalizovatelně ohavné. A ve vedení parlamentu komunista s rasistou?!

LN: Aktivisté z Generace Identity, české pobočky evropského mládežnického hnutí, provedli před časem„estetickou intervenci“ na vašem díle před Hergetovou cihelnou v Praze. Neprůhlednou plachtou zabalili vaše dvě figury močící na obrysy České republiky, protože jsou prý nevkusné a urážejí český národ. Taky řekli, že jste svou nenávistí k českému národu známý. Co byste k tomu řekl?

Já mám Češky docela rád. No, možná Slovenky ještě víc.

LN: Vy jste ale přece taky Čech.

A co s tím mám dělat, no? I já sem prostě patřím.

LN: Pár let jste žil ve Spojených státech. Co si myslíte o nich?

Myslím, že Spojené státy mají – hned po Zemanovi – druhýho nejhnusnějšího prezidenta na světě. Já nebyl ve Státech několik let, ale teď tam zrovna pojedu kvůli práci, budu dělat velikou sochu v Los Angeles, v Beverly Hills. Mně se ale zdá, že i když to všude jde od desíti k pěti, všude se to zhoršuje a znepěkňuje, tak ještě pořád, přese všecko, je Amerika jedna z mála zemí, kde bych byl schopen žít. Když si člověk zhnusen poměry řekne, „tak kam bych tak zdrhnul?“, Státy pro mě pořád ještě jsou možnost útěku. Míst, kam zdrhnout, už není mnoho.

LN: Neidealizujete si Ameriku? Není ve vás pořád ta v podstatě romantická představa o zemi svobody a neomezených možností?

Tuhle romantickou představu jsem měl, když mi bylo tak třináct. Já samozřejmě vidím, jak je Trump strašidelnej a jak je Amerika teď ve spoustě věcí děsně kontrolovaná. Ale Amerika není jen jedna. Západní a východní pobřeží se od sebe výrazně liší. To, co je Kalifornie, a to, co je New York, je docela velkej rozdíl. Ale myslím, že se v Kalifornii fakt dá žít ještě pořád svobodněji než v Evropě. (chvíli mlčí) Já se bojím, že ta třetí světová válka prostě přijde. Že se víc a víc přikládá do kotle všude, kde to jde. Lidí je strašně moc, fakt nezměrně, takže zdroje se logicky vyčerpávají a holt se to asi bude samo regulovat. A čím jiným, než že přijde nějaká apokalypsa?

LN: Říká se, že umění předvídá velké společenské katastrofy. Pozorujete teď něco takového na obrazech, na sochách?

Nevím, jestli se to takhle dá říct. To bylo vidět před druhou světovou válkou – ale tehdy to bylo tak jasný, že nebylo pochyb. Jen se čekalo, kdy se to stane. Teď je to spíš takovej divnej pocit. A protože těch ohnisek je víc, není úplně jasný, odkud něco přijde.

LN: Dokonce i počasí se teď nějak radikalizuje.

Ano. Před pár lety Úřad pro civilní letectví vydal bulletin, kde se psalo: Vážení piloti, počasí se mění. Takže není pravda, jak si někdo myslí, že Modrá, nikoli zelená planeta. (titul knihy Václava Klause) Oficiální autorita vydala prohlášení, že se počasí velmi radikálně mění. Zásadně se mění hlavně dynamika počasí. Když mi bylo dvacet a chtěl jsem lítat na rogalu, předpověď počasí, což byla jedna fotka z nějakého satelitu v malém rozlišení, platila na pět dní! To je dneska nepředstavitelný – i se všemi těmi satelity a sofistikovanými modely. Mimochodem, předpovědi počasí mě fakt baví. Každý meteorolog vám řekne, že předpověď počasí na víc než dva dny dopředu je hádání z koule. A přesto noviny v listopadu tisknou, jak bude o Vánocích. To je něco jako horoskop. Když si vytáhnete ty předpovědi zpětně, vidíte, jaký jsou to bludy. V polovině října se píše: „Konec října bude studený, nevlídný, může se objevit první sníh.“ A 30. října: „Tento víkend nás čekají vysoké teploty, až 27 stupňů.“

LN: Mimochodem, jak to, že na vaší Entropě v roce 2009 už chyběla Velká Británie? Jste věštec?

To bylo dobrý, že jo? To jsem trefil. Vnuknutí, no. Ale nejzábavnější je na tom jiná věc. Asi dva roky poté do Prahy přijel britský premiér David Cameron a já byl pozván na ambasádu na oběd s ním. Říkal jsem si, že bych mu měl, sakra, něco přinést. Tak jsem vzal kus rámečku z letadýlka, kterej jsem našel někde v ateliéru. Šoupnul jsem ho namodro, přišel na ambasádu v ustřižený kravatě a ustřižených nohavicích – to si pak velvyslanci vyprávěli – a předal jsem to Cameronovi v takový hezký krabičce se slovy, že to je dárek za jeho intenzivní práci na implementaci Velké Británie do Evropy. Nebo něco takovýho. Strašně se smál. A po čase mi říkala velvyslankyně, že byla u něj doma a že mu to tam visí nad stolem!

LN: Říkal jste, že něco chystáte v Beverly Hills. Co to bude? Nějaká oslava plastické chirurgie?

Zatím tajné: větší věc na jedné z hlavních tříd. A projednání dalšího projektu taktéž v Kalifornii.

LN: V prosinci 1987 jste oslavu svých dvacátých narozenin pojal jako pohřeb – rozesílal jste vlastní parte, psal: „Nevěř nikomu, komu je přes dvacet, že ještě žije...“ Jak pojmete letošní padesátiny?

No jelikož to máme v prosinci s Karlem společné, jemu bude osmde... (Karlu Schwarzenbergovi bude 10. prosince 80 let), říkali jsme si, že bychom to pojali jako nějaký takový reboot, restart. Už jsme se domluvili, že vyhlásíme, že jediný dárky, co přijímáme, jsou nový orgány. Čerstvý orgány chceme!

LN: Který orgán byste si přál nejvíc?

Brain update! (něco jako aktualizace mozku)

LN: Znamená ta padesátka pro vás něco?

Tak zjevně toho do konce zbývá míň než ve dvaceti. Ve dvaceti člověk nevěděl, jestli už je za půlkou, nebo ne. Ale teď je to jistý. Teď o tom není pochyb.

LN: Budoucnost se zkrátka zužuje?

Jasně. Ale beru to pozitivně. Takže když někam letím, namrzají mi křídla, stmívá se a začne docházet odmrazovací zařízení, říkám si: Hele, ty vole, padesát let... Tak se podívej, co sis za ty roky užil. Mrkej na ten seznam, vole... Tohle si nemůže říct každej.

LN: A nebojíte se, že se od„promrdaných roků“ (Promrdané roky je titul Černého monografie mapující jeho tvorbu od konce 80. let) přesunete do statusu„starý mládenec“?

(vzdychne a zaklepe to do stolu) S ohledem na dnešek to zatím ještě jde. Ne, to tam nemůže bejt. Nebo může? Uvidíme.

LN: A dovedete si představit sám sebe jako starého pána?

Matce je pětasedmdesát, a kdykoli se potkáme, zhruba během čtyř minut se pohádáme. Takže to zatím jde. Samozřejmě vzhledem k mým aktivitám je jistá šance... Zrovna včera mi to vysvětloval jeden pán z Izraele. Prý se tomu říká God Bolt, Boží šroub. To je ten šroub, kterej drží nějakou důležitou součástku. A když se utrhne, je konec.

LN: Boží šroub má každý jiný?

Každý podle toho, s čím zachází.

DAVID ČERNÝ (50) Jeden z nejviditelnějších českých umělců současnosti vystudoval VŠUP v Praze, léta 1994 až 1996 strávil jako stipendista v New Yorku. Už jako student provokoval a bořil ikony: natřel narůžovo sovětský tank, což vyvolalo protestní nótu ruské ambasády. Mezi jeho známá díla patří např. kráčející trabant, svatý Václav na chcíplém koni, mimina-mutanti lezoucí po žižkovské věži, postavy močící na obrysy ČR, desetimetrový vztyčený prostředníček na pontonu na Vltavě namířený na Pražský hrad, pohyblivá hlava Franze Kafky před pražským Quadriem nebo dvoupatrový klikující autobus. Mezinárodní skandál způsobila plastika pro Brusel Entropa (2009). V roce 2000 dostal Chalupeckého cenu – Václav Havel mu ji ale musel předat na chodníku, protože po hádce s Milanem Knížákem Černý prohlásil, že do Veletržního paláce nevstoupí. Založil a vede kulturní centrum Meet Factory. Má na svém kontě desítky realizací a výstav doma i po světě (např. Metalmorphosis v Severní Karolíně). Objevil se i ve filmu (Knoflíkáři, Rok ďábla...), vedl televizní pořad Artóza. Tomáš Pospiszyl o něm vydal knihu Promrdané roky (2000), letos vyšla Vitvarova monografie Fifty Licks (Paseka), další Pospiszylovu publikaci o Černém vydává Big Boss. Novinkou je, že založil architektonický ateliér Black n’ Arch (studio, projektování, realizace). „Paradoxně jsem se vrátil takovou smyčkou k designu, ze kterého jsem kdysi zdrhnul,“ říká. Je svobodný a asi bezdětný.

  • 6Diskuse