31. května 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Klišé o nevrlých důchodcích neplatí, říká režisérka Remundová. Natočila film o stoletých lidech

Režisérka Theodora Remundová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Režisérka Theodora Remundová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Režisérka, scenáristka a herečka Theodora Remundová o stoletých lidech, dilematech při točení dokumentů, o dětství ve slavné rodině a o tom, co jí dalo odcházení jejího otce.

Když jsme se sešly, mohla Theodora Remundová klidně říct: „Právě jsem se vrátila z Krymu.“ Byla tam na festivalu dokumentárních filmů, kam ji pozvali s jejím nejnovějším. Jmenuje se Moje století a Theodora v něm zmapovala osudy pětadvaceti lidí, kteří překročili stovku. Vznikl ke stému výročí republiky a právě běží v kinech, na podzim jej pak bude vysílat Česká televize. „Já jsem si asi až pozdě uvědomila, kam to vlastně jedu,“ naráží Theodora na okupaci Krymu Ruskem a barvitě líčí, jak ji první noc omylem ubytovali v pokoji, kde už někdo spal. „Počítám s tím, že mi přátelé za tuhle cestu ještě asi dost vyčiní,“ říká odevzdaně.

Bylo těžké sehnat pětadvacet stoletých lidí?
Stoletých není tak málo – v celé republice něco přes 400. Ale samozřejmě nemůžete počítat s tím, že všichni jsou ještě schopní natáčet. Navíc existuje zákon na ochranu osobních údajů, takže pro nás bylo i velmi složité jakékoli kontakty vůbec získat. Matriky nikomu nesmějí tyto údaje přímo sdělovat. Takže pro nás začal závod s časem – do shánění respondentů jsme se pustili v březnu a ke stoletému výročí republiky v říjnu už měl být film hotov. S kolegyní Klárou Formanovou, která na filmu se mnou spolupracovala, jsme sedly k telefonu a volaly na městské úřady a různé jiné instituce po celé republice. Někdy nás odbyli, ale jinde hned slíbili, že za rodinou stoletého seniora či seniorky zajdou a promluví s nimi. Nakonec jsme sehnali asi čtyřicet stoletých, které jsme se zvukařem objeli, natočili si krátké rozhovory a podle toho, jak se to povedlo, jsme pak vybrali pětadvacet lidí. Byli rozeseti po celé republice a na natáčení v kompletním štábu bylo jen šestnáct dní, takže to byla celkem honička.

Režisérka Theodora Remundová
Režisérka Theodora Remundová

Měli ti lidé něco společného, tedy kromě věku, samozřejmě?
Myslíte, jestli by se z toho dal vydedukovat nějaký recept na dlouhověkost? Ne. Nic takového jsem nenašla. Což je vlastně taky zajímavé. Říká se, že za dlouhověkostí jsou částečně geny. Ale my jsme tam měli lidi, kterým bylo přes sto, ačkoli jejich rodiče i sourozenci zemřeli v šedesáti, sedmdesáti. Nebo se říká, že je dobré žít harmonicky a klidně. Byli tam i tací, ale zdaleka ne většina. Spousta z nich měla za sebou naopak šílená traumata. Některá ani v tom filmu nejsou, protože nám to ti lidé nedovolili… A přesto se dožili stovky. Takže když přemýšlím o tom, co je spojuje, tak snad jedině to, že už nic nepředstírají. Už jsou za hranicí, kdy si na něco hrajeme. A pak je spojuje taky smysl pro humor a jakási zázračná, slovně nepopsatelná zkušenost prožití těch sta let. Dodnes mě fascinuje, jak jsou ti lidé velmi rozdílní ve svých charakterech a povahových rysech a jak jinak vnímají století, kterým prošli. Máme tam hrdiny, kteří se dokázali vzepřít totalitním režimům, ale i a politické lidi nebo takové, kteří naopak například s komunistickým režimem souhlasili. Jeden pán, kovaný komunista, nám říkal, že Milada Horáková si sama mohla za to, co se jí stalo. Že každý tehdy přece věděl, jaký trest mu hrozí. Tak proč se tomu nevyhnula, ptal se.

Změnil ten film nějak váš pohled na staré lidi?
Spíš na tu dobu. Na historii našeho území. Že klišé o nevrlých důchodcích neplatí, to jsem měla už dávno vyřešené. Jednak jsem měla starého otce a jednak jsem už jednou jeden filmový projekt o starých lidech dělala. Neexistuje žádná typická povaha starého člověka, jsou zkrátka každý jiný. Spíš teď díky jejich vzpomínkám líp rozumím, z čeho vycházejí jejich postoje. Víc je chápu. A taky přikládám větší váhu tomu, že osudy rodiny se překlápí do života každého jejího člena. Že na nás má vliv to, co zažili naši předkové. Řeknu vám k tomu jednu moji čerstvou úvahu. Já jsem teď byla na festivalu dokumentárních filmů na Krymu, což je sama o sobě věc sporná, to si uvědomuju a čekám, kolik lidí se za to na mě sesype. Ale i ty Rusy je potřeba vnímat v kontextu. Mluvila jsem tam s jedním relativně mladým Rusem, který měl za manželku Češku. A ten nemohl pochopit, proč jsme se v roce 1968 okupaci „spřátelenými vojsky“ Varšavské smlouvy nevzepřeli. „Proč jste nebojovali?“ ptal se mě. Přitom tehdy bylo každému jasné, že vzepřít se by nemělo smysl. Bylo by to ještě krvavější a stejně by nás obsadili. Takhle ale Rus nepřemýšlí.

Pocházíte z herecké rodiny. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že vaše máma je slavná herečka?
To ne. Nebo počkejte. Vzpomínám si, že jsem jako malá holka chodila v naší ulici kolem výkopu, kde pracovali Romové. A ti na mě vždycky volali: „A pozdravuj maminku!“ Já vůbec nevím, jak si mě s ní spojili. Tak to je jedna z nejranějších vzpomínek tohoto typu. A pak jsou to takové humorné příhody. Třeba u nás ve škole byla soudružka zástupkyně ředitele, u které se ta protekce projevovala tím, že mě v době vyučování posílala ke své doktorce pro léky. Což mi tehdy přišlo super, protože jsem nemusela být ve škole. (směje se) Jinak to byla spíš hrozná zátěž. Myslím, že kdyby k tomu rodiče byli třeba ještě nějak nevyrovnaní, bylo by to ještě daleko horší. Pozornost, která je na vás všude upřená a která ještě tak úplně nesouvisí s vámi, není příjemná. Teď už si z toho spíš dělám legraci mezi svými kamarády: že to hlavní, co mě definuje, je, že jsem dcera Ivy Janžurové. Ale vlastně je to i trochu pravda, protože na té naší identitě se rodiče zásadně podílejí. Ať už jsou slavní, nebo ne.

Celý rozhovor s dokumentaristkou Theodorou Remundovou o stoletých Češích a Češkách, radách maminky Ivy Janžurové a potřebě stereotypu si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 31. května.

V magazínu dále najdete:

  • Reportáž z mizejícího světa balkánských hor, ze kterých téměř zmizeli původní obyvatelé.
  • Rozhovor se Stanislavem Kolíbalem, který reprezentuje Česko na letošním Bienále umění v italských Benátkách.

Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.