26. března 2019 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nikdo nesmí poznat, že při hraní řeším osobní problémy, říká herec Halbich ze seriálu Za oponou

Kamil Halbich alias Jan Augusta v seriálu Za oponou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kamil Halbich alias Jan Augusta v seriálu Za oponou. | foto: MAFRA

V novém seriálu Za oponou hraje podle svých slov „blbečka s motýlkem“. Herec Kamil Halbich mluví o umění se shodit, o golfu i obrácených prioritách. „Pamatuji si, jak říkal pan nebožtík Tříska, že divadlo není kostel. Ale má se tam chodit včas a má se umět text. Ve třiceti jsem si říkal, že divadlo je svět, je na prvním místě. A tento pocit už nemám,“ říká v rozhovoru.

Lidovky.cz: V seriálu Za oponou hrajete režiséra divadla Blancharde. Máte sám nějakou režisérskou zkušenost?
Nemám a do budoucna určitě nehrozí. Za skoro 30 let hraní jsem rolí nazkoušel hodně, znám to z pozice herce a vždy režiséra obdivuji, protože to je velká odpovědnost. Dennodenně dodávají energii na zkouškách, nesmí dát najevo, že neví řešení situace. Což je samozřejmě lidské. A těch věcí je tolik, že si netroufnu. I když by mě to lákalo.

Natáčení seriálu Za oponou.
Natáčení seriálu Za oponou.

Kamil Halbich (52)

  • Divadelní a filmový herec, dabér, pochází z Liberce
  • Vystudoval DAMU, od roku 1992 je stálým členem Švandova divadla (objevuje se např. v představeních Kdo je tady ředitel?, Kurz negativního myšlení či Hamlet), přestože posledních několik let je hercem na volné noze
  • Televizní diváci jej mohou znát například ze seriálu Chlapci a Chlapi (1988).
  • Spíše hercův hlas než jeho tvář znají fanoušci kultovního britského seriálu Červený trpaslík, ve kterém dabuje postavu Arnolda J. Rimmera
  • Od roku 2010 je ženatý a má syna

Lidovky.cz: Jak jste se cítil v postavě Jana „Žána“ Augusta, který si žije ve svém ideálně vykresleném světě?
Našel jsem se ve stylu jeho humoru. Uvedu příklad. Hynek Čermák dá všem úkol se slovy: „Prostě to napiš, nebo jdi do hajzlu.“ Všichni čekají ztrémovaní před ředitelnou. A já mám na papírku napsané, co by se mělo zlepšit. Během našeho povídání ředitel věší boxovací pytel. Na konci mi jako manažer na pytli vysvětlí, jak se bude dělat divadlo.

Lidovky.cz: Úsměvná představa.
Vidíte, smějete se. Když jsem četl scénář, také jsem se smál. Tím pádem jsem už věděl, jak scénu budu hrát. To je princip. Už vím, co s tím budu dál dělat. Scéna končí tím, že Žán mu odevzdá brýle, aby mlátil co nejvíce do pytle a na konci omdlí. Není zvyklý sportovat. Už o té postavě najednou něco víte. Blbeček v motýlku, co si nešel v životě zaběhat, intelektuál. Ale divadlo - to ano.

Uniká mu nicméně i fakt, že o představení není žádný zájem. Je mu to jedno. Je to přece umění. Oni nám nerozumí - my divadlo děláme tak, jak má být. Takových umělců existuje hodně. Zaplaťpánbůh mezi ně nepatřím, potřebuji mít zpětnou vazbu. Nejsem typ herce, který by si liboval ve sklepním divadle pro pět lidí.

Kamil Halbich hraje v seriálu Za oponou ředitele divadla Blancharde.

Lidovky.cz: Underground vás neláká?
To bych raději dělal něco jiného.

Do jaké míry je divadelní zákulisí vykreslené v seriálu odrazem reálného života v divadle?
Je to určitá zkratka. Díl má 15 až 20 minut. Co se týká prvního dílu, je důležité dějově nastřelit, o co se jedná, aby divák měl jasno. A pochopil, že to je divadlo, kde lidé utíkají z premiéry. Že to je neúspěšné divadlo. Zároveň je lidem v divadle dobře. Jsou ve svém pelíšku, mají specifické vztahy mezi sebou, zneužívají finančních dotací. Mají svůj mikrosvět. Reálně to takto samozřejmě neexistuje. Ale do jisté míry je to uvěřitelné. Do toho právě vstupuje manažer moderního střihu, který je úspěšný, ale neví vůbec nic o divadle. Na každé straně je kus pravdy, ale střet těchto světů je zábavný. Tragický. Komický.

Lidovky.cz: O vás je známo, že máte rád černý humor, je základním kamenem seriálu?

Je jeho lakmusovým papírkem. Seriál vznikal za podmínek, kdy se pracovalo rychle. Točilo se dvanáct dní. S obsazením, jaké v seriálu je, to bylo složité. Zájezdy, zkoušky. Točili jsme od rána, štáb kolikrát spal hodinu, herci vstávali ve tři ráno, protože jsme natáčeli v Úvalech. Natáčelo se rychle, trochu na úkor seriálu, myslím, že musí trpět. Ale takovým lakmusovým papírkem je, že se tím herci baví. Když točíte, něco si i malinko přidáte, je tam ten unavený kameraman a režisér a vy je v pět ráno rozesmějete. Baví se tím taky. V tom vězí šance, že by to mohlo být zábavné i pro diváka.

Lidovky.cz: S Hynkem Čermákem si rozumíte ve stylu humoru?
Určitě.

Lidovky.cz: Jak rychle se vytvoří vzájemná synchronicita mezi herci? Sedli jste si?
Režisér Dan Pánek je jeden z mála režisérů, kteří chodí do divadla a naštěstí seriál dobře obsadil. Viděl všechna představení, ve kterých jsem hrál ve Švandově divadle. Věděl, proč mě do té postavy chce obsadit. Ví, jak se kdo pohybuje, jak kdo hraje, kdo se s kým zná. Pražský divadelní svět je malý a navzájem se všichni známe. Hynka Čermáka znám dvacet let. V seriálu hrálo asi 5 lidí z Dejvického divadla. Jsme kamarádi léta. Myslím, že naladění na stejný smysl pro humor jsme měli. Byl zárukou toho, jak text předat divákovi. Umění se shodit.

Lidovky.cz: Je základem herce umět se shodit?
Člověk by jinak vůbec nemohl být u divadla. A kdo to neumí a je u divadla, je trapný. Mám v takových případech husí kůži. Můj kamarád, soused, byl vynikající hokejista, bohém, hrál za Spartu. Ale má jenom základku, protože hrál hokej. Vůbec s divadlem nemá nic společného, a přesto si v něčem hodně rozumíme. Vyprávěl mi, že v sedmnácti letech přišel do kabiny, kde byli starší hokejisté, ke kterým vzhlížel, tvořili partu a musel se naučit udělat si ze sebe srandu. Protože oni si z něj legraci dělali. Když byl starší, začal si dělat legraci zase z mladších. Princip fungování v kolektivu je naším styčným bodem. Aby v něm člověk mohl pracovat a byl vnitřně svobodný.

Kamil Halbich alias Jan Augusta v seriálu Za oponou.

Lidovky.cz: Jste spíše divadelní herec, chyběly vám při natáčení seriálu okamžité reakce diváků jako při divadelním představení?Samozřejmě, je v tom podstatný rozdíl. Proto si myslím, že mnoho herců, ačkoli by se mohli živit jenom hraním před kamerou, dělá divadlo. Vždycky říkám, že je to jako s dobrým, osvědčeným vtipem, který řeknete někde v hospodě. Lidé se smějí, protože vtip je zábavný a člověk má pocit, že ho vypointoval. No a když vtip řeknete do kamery, je ticho a zpětná reakce není žádná. Souvisí s tím i motivace a psychika. Člověk potřebuje odezvu na všechno. Když jsme natáčeli Za oponou a někdo se rozesmál, věděli jsme, že jdeme správným směrem. Když se režisér dusí smíchy, aby na kameře nešel slyšet, je to to nejlepší, co může být.

Lidovky.cz: Máte nějaká svá herecká zklamání?
Nikdy jsem nebyl typ herce, který by měl vysněné role. Znám takové, spíše herečky. A když je role míjí, je to tragédie. Nikdy jsem toto neměl. A čím jsem starší, tím více to funguje. Záleží častěji na lidech, které máte kolem sebe než fakt, že si řeknu: Budu zkoušet to a to. Nikdy jsem neměl konkrétní sen. Chtěl bych se zlepšit v golfu, ale to nesouvisí s herectvím. Nemůžu setřepat zlozvyky, jde mi to hrozně. Problém je v hlavě.

Lidovky.cz: Skoro to zní, že sny a ambice nemáte v divadle, ale v golfu.
Tam ambice mám. Ale ne porážet někoho, porazit sám sebe! Nicméně, od třinácti let jsem měl dva sny – dělat herectví a bydlet v Praze.

Lidovky.cz: Prožil jste někdy za dobu těch třiceti let u divadla pocit vyhoření?
Nemůžu říct vyloženě vyhoření, ale spíše, že si denně kladete otázku: Proč já to vlastně dělám? Divadlo je imaginární. Není to tak, že něco vytvoříte a reálně si na to sáhnete. Ale stále dáváte všanc energii, něco ze sebe, emoce. A když zpětná reakce není, začnete si onu otázku pokládat. Divadlo jsme kolikrát udělali jen s pár reprízami. Někdy se okolnosti zkrátka nesejdou. Je to podobné jako se sportovci v kolektivním sportu. Pak i schází motivace. Nikdy jsem si ale neřekl: Tak, a jdu od divadla, od herectví. Budu dělat něco jiného. To ne.

Lidovky.cz: Co je tou vaší hnací silou?

Chtěl jsem být hercem od třinácti let. Taková ta romantika dávno opadla, ale nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Je mi dvaapadesát, teď už bych z pragmatického hlediska těžko něco nového začínal. Pak si zase řeknu - je to adrenalin, baví mě to. Potkám třeba dobré kolegy. Jako mého letitého kamaráda Michala Dlouhého, se kterým teď hrajeme ve Švanďáku. Je tam sestava lidí, které mám moc rád. Takže i když se inscenace zase tolik nepovede, je tam pět, šest lidí, které každý den rád uvidím a vím, že oni mě. Není to vyhozený čas.

Lidovky.cz: Je to tedy více o lidech, s nimiž hrajete než o konkrétním představení?
Bezesporu. Když dostanu nabídku, ptám se, kdo tam bude. Jsem dalek toho za každou cenu něco hrát. Strávím zkoušením mraky času a vstávat denně s tím, že mi někdo vadí a já jemu, to je zbytečné.

Lidovky.cz: Dostal jste se v průběhu těch třiceti let u divadla do životního bodu, kde nastal nějaký zásadní zlom?
Do svých asi pětačtyřiceti jsem měl divadlo na prvním místě. Nebyl jsem ženatý, neměl jsem rodinu. Pak se mi narodil syn a přirozenou cestou se to otočilo. Beru to stejně zodpovědně, ale už k tomu přistupuji tak, že je potřeba přijít včas, naučit se text. Být co nejvíce profesionální. Ale zároveň přemýšlím nad tím, kam pojedu o víkendu se synkem, jak mu předat zkušenosti.

Lidovky.cz: Obrátily se vám priority?
Mám od divadla větší odstup. Získal jsme jiný pohled. Pamatuji si, jak říkal pan nebožtík Tříska – měl jsem to i napsané na zadní straně scénáře Hamleta - že divadlo není kostel. Ale má se tam chodit včas, má se umět text. Ve třiceti jsem si říkal, že divadlo je ten svět, je na prvním místě. A tento pocit už nemám.

Lidovky.cz: Dá se říct, že děláte jenom to, co vás baví, nebo jde o jistý kompromis?
Ono to tak zní, ale herectví není od toho, aby člověka bavilo. Vezměte si, že člověk prožívá soukromé problémy. Chcete se jim vyhnout, ale ony přichází. Večer hrajete třistasedmdesátou reprízu, ale jste myšlenkami jinde. Něco se děje doma, nějaký malér. Nejdete se tam bavit. Jdete to odevzdat tak, aby nikdo nic nepoznal. Ale že bych si řekl: Tak já si teď odskočím od problému a od sedmi se budu bavit, to neexistuje. Je to nelogické.

Kamil Halbich alias Jan Augusta v seriálu Za oponou.


Lidovky.cz: Vždy se vám podaří nedat nic najevo?
Nikdo to nesmí poznat. Teď při natáčení jsem také řešil soukromé problémy a ze štábu to nepoznal nikdo. Nevzpomínám si, že by mi někdo někdy řekl: „Máš kruhy pod očima, děje se něco? Jsi v pohodě?“

Lidovky.cz: Psalo se o vás, že máte rád extrémy, co se rolí týče. Rád přijmete výzvu?
Nemám rád slovo výzva. Zkrátka si chci dobře zahrát. Nemám rád, když se řekne: je hubený, modrooký, kudrnatý, introvert středního věku, dáme mu tuto roli. Všimněte si, že nejzábavnější jsou herci, kteří mají dva extrémy, dvě polohy. Když si režisér dá tu práci a jde se podívat do divadla, kde hrajete různé role, lépe vás pozná.

České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší
České ženy jsou na rodičovské nejdéle, návrat do práce mají nejtěžší

V Česku máme jednu z nejdelších rodičovských vůbec. Matky dvou dětí stráví doma průměrně 6–8 let, přestože by se mnohdy chtěly vrátit do práce dříve. Jaké jsou u nás rozdíly v rodičovské oproti ostatním evropským zemím?