Bubeníka, zpěváka, frontmana skupiny Lucie i angažovaného občana Kollera převážně chválí jeho kolegové z branže, publicisté, režiséři, spisovatelé a další osobnosti veřejného života. Kniha však není jen velkou anketou doplněnou fotografiemi. Na otázku, jejíž lehce provokativní anglický „překlad“ je zároveň titulem knihy, se na prvních třiašedesáti stranách snaží odpovědět sám Koller, veden Ohniskovými otázkami.
Hudební opomenutí
Výpravná a na pohled krásná kniha je ve skutečnosti útlá. Rozhovor, který zabírá zhruba polovinu svazku, míří v dílčích tématech k detailům, ale jiné zásadní otázky opomíjí. Ohnisko věnuje poměrně velký prostor Kollerovu dětství a dospívání, zachycuje vznik Jasné páky i začátky Lucie, ptá se na drogy, lásky, motorky, dostane se na skákání padákem i bungee jumping, stejně jako na klub MeetFactory. V knize se dočteme o obou zpěvákových manželkách i o tom, že jako ženatý muž měl v době největší slávy méně milostných úletů než kolegové z kapely. Naopak hudební vývoj skupiny Lucie je ponechán stranou, což autor zdůvodňuje existencí knihy Honzy Dědka Lucie – Šrouby do hlavy.
Větším nedostatkem je malá až nulová pozornost věnovaná pozdějším sólovým projektům Davida Kollera, Kollerbandu, jeho jednotlivým deskám a třeba i zajímavým hudebním spolupracím posledních let. Vždyť od roku 2006 se mihl na albech romských Guločar, Kašpárka v rohlíku a produkoval CD Srdeční příběh svému dlouholetému parťákovi Michalu Ambrožovi. Chybí zmínka o nadějné spolupráci s textařkou Mirkou Ábelovou (která však v druhé části knihy o Kollerovi dlouze a zasvěceně hovoří) nebo o hostování na albu V hodině smrti Lenky Dusilové, o které je v rozhovoru mimochodem pouhá jedna zmínka.
  |
Co má zaznít na pohřbu
Výčet opomenutých témat neznamená, že by kniha nebyla zajímavá a čtivá. Naopak, historky o tom, jak školák David vyhodil spolužáka z okna třídy rovnou před ředitelku, nebo o tom, jak chtěl coby učeň zabít „učitele-magora“ („Protože jsem si myslel, že mě chce zabít on. A vychrlil jsem na něj všechny sprostý slova, který jsem znal“), se krásně doplňují s tím, jak jej vnímají jeho současníci. „Osobně mne pokaždé překvapí, jak dokáže být klidný a tichý, přes svoji obrovskou vnitřní sílu, která z něj vyzařuje,“ líčí například ekonom Tomáš Sedláček.
RECENZE: Björk si tentokrát pozvala do studia dvanáct flétnistek |
Dalším pozitivem knihy, která pochopitelně není definitivním portrétem (doufejme, že David Koller ještě odehraje a odezpívá stovky koncertů), je její aktuálnost. „Je to člověk, který to má v hlavě srovnané, na rozdíl od nahnědlých náckovských tydýtů typu Aleše Brichty,“ píše Jan Rejžek. Koller pak v souvislosti s bulvárními novináři připomíná: „Je dost signifikantní, že současnej prezident s nima dělá Hovory z Lán. On, kterej o slušnejch novinářích vždycky říkal, že jsou žumpa, teď dělá státní interview s opravdickou žumpou.“
Má-li Koller odpovědět na otázku, co by chtěl, aby se hrálo na jeho pohřbu, zmíní Hommage a J. S. Bach Mariána Vargy. Na jiném místě jako hudbu, která jej zaujala, uvádí poslední desky Davida Bowieho a Prince. Ale zároveň dokazuje, že se neuzavírá mezi legendami a hvězdami, a jako výbornou jmenuje slovenskou písničkářku Katarzii nebo skupinu Chiki Liki Tu-a.
Neúplná odpověď
Sympatická je i obrazová příloha knihy, rozprostřená do celého svazku. Její součástí je například Evidenční průkaz umělce z roku 1984, rozhodnutí o zamítnutí cestovního dokladu z roku 1980 („Zkoušel jsem zdrhnout, ale nedali mi…,“ komentuje hudebník svou zkušenost), spousta fotografií z dětství, mládí i z doby největší slávy, pózování s dodnes slavnými i pozapomenutými osobnostmi (kdo si vzpomíná na „svatého“ Vincenta Veneru?) nebo lehce sebeironický fotoseriál na téma „Stříhal jsem se sám, takže to podle toho vypadalo“.
Kniha Who the Fuck is David Koller? možná nepodává na titulní otázku úplnou odpověď. Ti, kdo hledají především informace o hudbě, kapelách, deskách a písních, v ní možná většinu odpovědí na své otázky nenajdou. Ale tento handicap vyvažuje autor Milan Ohnisko pestrostí, pohledy z různých stran. Je to vlastně takový kubistický a přitom velmi srozumitelný portrét umělce, který patřil k nejvýraznějším tvářím české popkultury 90. let a který má i dnes co říct nejen jako muzikant, ale také jako člověk s pevnými občanskými postoji.
Milan Ohnisko: Who the Fuck is David Koller? Vyd. Druhé město, 2017 |
