Youngovi fanoušci zažívají hody v posledních letech kontinuálně, protože jejich idol s narůstajícím věkem zvyšuje již tak po celý život značné tempo vydávání nejrůznějších artefaktů zejména pro potěchu uší.
S letošním datem už vyšla reedice retrospektivy prvního desetiletí jeho tvorby s názvem Decade (více zde), původně vydaná roku 1977, a titul Hitchhiker (více zde), patřící k léta tradovaným „ztraceným albům“, která někteří veteránští muzikanti syslí kdesi v šuplících a vydávají bůhví podle jakého klíče. V Youngově případě se jedná o překrásný záznam jednodenního sólového nahrávacího sessionu v roce 1976. A do třetice tedy nyní vychází zcela nová nahrávka.
Kniha o autech
Nejprve ale ke zmíněné knize. Když v roce 2013 česky vyšel Youngův literární debut Hipíkovy sny, psalo se o něm jako o nesmírně autenticky působících pamětech, možná poněkud „rozhrkaných“ skákáním od tématu k tématu, ale ve výsledku dávajících o autorovi podobný obraz jako jeho stylově členitá diskografie.
  |
Cenily se nejen průhledy do zákulisí Youngovy hudební tvorby, ale i k jeho osobním koníčkům, mezi nimiž stojí na prvním místě láska k automobilům, na druhém sběratelství modelů vláčků a na třetím vývoj nového systému poslouchání hudby PureTone.
O stylu nové knihy lze říci prakticky totéž. Na úplném začátku Young sice vypráví o svém dětství místy skutečně téměř „den po dni“ a navozuje ten hořkosladký dojem známý i z jeho písní, v němž se snoubí příjemná rodinná atmosféra, posléze však narušená odchodem autorova otce.
S přibýváním stran začíná Youngova pozornost přelétávat mezi tématy i dekádami. Zorientovat se v toku vyprávění není sice pro člověka, znalého obrysů Youngova života a tvorby vcelku problém, nezasvěcený ale možná bude místy tápat.
Hlavním tématem knihy jsou tentokrát především automobily. Se svou kupodivu fenomenální pamětí, na níž nic nezmenšila ani Youngova půlstoletá náruživá konzumace marihuany (k níž se i na stránkách knihy hlásí), probírá nejen jednotlivá auta, která v různých obdobích vlastnil, a pamatuje si i takové detaily, jako je jejich spotřeba a cena benzínu v tom kterém roce, ale také to, s čím vlastnictví aut souviselo.
A to je jeho tvorba, která hudební fanoušky zajímá nejvíc. O ní se ve Special Deluxe oproti Hipíkovým snům paradoxně dočteme možná více. Což je ostatně dáno i čtyřsetstránkovým rozsahem. Který ovšem kouzelně „nafukuje“ množství Youngových poněkud naivistických kolorovaných kreseb aut, o kterých je tu řeč.
Skutečně, v knize není jediná fotografie Neila Younga či jeho kytary. Přesto není pochyb, že jeho osobnost reflektuje autentičtěji než všechny oficiální hudební životopisy.
Jak ho neslýcháme
Právě vycházející album The Visitor uzavírá čtvrtou desítku položek jeho řadové diskografie a je druhým studiovým titulem vzniklým ve spolupráci s kapelou Promise of the Real, jíž vedou synové Willieho Nelsona Lukas a Micah.
Asi příliš nepřekvapí, že je album z velké části politicky laděno. Starému bojovníkovi proti zlořádům je současná americká politika živnou půdou pro textová temata. Nahlíží na ni ovšem – jak říká hned v prvních slovech úvodní písně Already Great, polemizující přímo s Trumpovými volebními hesly – jako Kanaďan, který má Spojené státy rád.
Proto taky varuje před jejich (z jeho pohledu) fašizací a před laxností obyvatel vůči postupnému osekávání svobod. Což, jak tušíme, není jen americké specifikum, tato témata by mohla oslovit i nás. Jen bohužel (zatím?) nemáme svého Neila Younga, tvůrce, který by měl tak silný kredit a zároveň invenci o těchto věcech nahlas a důvěryhodně promluvit.
Zároveň je ale třeba říct, že The Visitor je mnohem zajímavější po hudební stránce. Tak rozmanitou desku totiž Young nenatočil, kam paměť sahá. Je to výhoda jeho spolupráce s výrazově velmi tvárnou kapelou, která je schopna rockově zabouřit jako Youngovi letití parťáci Crazy Horse (Already Great) a stejně tak folkrockově poloakusticky zvolnit (Almost Always, s kytarovou figurou, nepochybně vědomě citující Youngův hit Unknown Legend).
Najdeme tu ale i polohy od Younga slýchané málokdy. Například čisté blues Diggin’ a Hole nebo (upřímně, postradatelný) orchestrální sound v Children of Destiny. Nejbizarnější, latinou inspirovaná skladba Carnival, by mohla naznačovat, že Neil Young je nejen osobní přítel Toma Waitse, ale že mezi oběma originálními tvůrci přeskakuje i jiskra vzájemné inspirace.
