Jako režisérku slibovalo Národní divadlo pro Turandot Katharinu Wagnerovou, pravnučku Richarda Wagnera, která zde v roce 2017 obnovila bayreuthského Lohengrina. Pak ale její jméno z materiálů ND bez dalšího vysvětlení zmizelo a nahradila ji slovenská režisérka a výtvarnice Zuzana Gilhuusová, která se v ND nepříliš přesvědčivě uvedla v roce 2016 inscenací Julietty Bohuslava Martinů.
  |
Také v Turandot Gilhuusová spojila profesi režisérky a scénografky a umístila operu o kruté čínské princezně do strohé, pochmurné a neměnné scény s visutou lávkou přes střed jeviště. Evokovala hlavně molo pro módní přehlídku kostýmů módního návrháře a designéra Borise Hanečky, známého tím, že se do jeho modelů oblékají celebrity. Vizuál stylingu k inscenaci Turandotvskutku vypadá atraktivně, jako fotky v módním časopisu s prezentací oděvní kolekce. Jenže něco jiného je přehlídka půvabných baletek v extravagantních kreacích na „molu“ a něco jiného jejich začlenění do inscenace. Kostýmy dominovaly způsobem, který stavěl na odiv víc designéra než inscenaci a dílo, kterým měly sloužit.
Ztvárnění vztahů postav režii nezajímalo
Pro příběh z orientálního panovnického dvora s bohatou symbolikou je takové řešení nedostatečné a banální. Fádnost ještě posiluje jednotvárné „nebarevné“ ladění v odstínech šedi, kdy masové výstupy sboru v tmavých kostýmech splývají s černým pozadím. Pohyby „lidu“, pokud se daly v té tmě rozeznat, popobíhajících tanečníků coby polonahých biřiců s tyčemi a tanečnic připomínaly spartakiádní sestavy (choreografie Martin Dvořák). A podobně jako v případě většiny scén se sólisty, stereotypní aranžmá postrádalo vazby na to, o čem se zpívá a jakou dramatickou situaci by mělo vyjádřit.
Pokud výstup trojice císařských ministrů Pinga, Ponga a Panga v popředí jeviště před spuštěnou černou oponou měl navozovat kabaretní forbínu, jejich stereotypní poposedávání kolem propadla mělo ke komice hodně daleko. Na stejně vymezenou prázdnou forbínu před černou revuálku ovšem režisérka umístila i závěrečný (navíc špatně nasvícený) milostný duet Turandot a Kalafa, takže se vyústění místo apoteózy lásky sesunulo do triviální bezradnosti. Národní divadlo se rozhodlo pro dnes nejběžnější verzi Turandot, v níž Puccinim nedokončené finále dokomponoval jeho žák Franco Alfano. Bohatá a barvitá Pucciniho partitura zněla pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka v plném zvuku, který nekryl sólisty, a podařilo se zachovat kontrasty v dynamice, vedle převažující robustní hladiny pěkně ztišené, zejména v dojemné scéně smrti Liu. A Kyzlink se jistě ještě dopracuje k mnohotvárnější plasticitě pucciniovských emocí, jak ji po návratu do svého domovského divadla předvedl orchestr Státní opery v obnoveném nastudování Madam Butterfly pod taktovkou italského dirigenta Vincenza Milletariho.
Protože režie vztahy zcela opomíjela, bylo na sólistech, aby charaktery a emoce postav vyjádřili hlavně pěvecky. Michael Lehotský postavil svůj výkon v roli Kalafa bez větších nuancí na tenorovém rozsahu a síle hlasu, který ani v nejvypjatější dynamice neztrácí barvu a linii kantilény. Podobnou strategii zvolila také sopranistka Iveta Jiříková, která zdůraznila pojetí Turandot jako velkolepé sebevědomé heroiny. Mnohotvárnější výrazový potenciál Pucciniho hudby využila Alžběta Poláčková, když především její druhý velký výstup mučené Liu dojímal intenzitou prožitku, k němuž se empaticky připojil i Jiří Sulženko v roli slepého krále a Kalafova otce.
Pěvecky se zaskvěla výborně sezpívaná trojice císařových ministrů – barytonista Jiří Brückner (tajemník Ping), tenorista Richard Samek (správce Pang) a tenorista Josef Moravec (šéfkuchař Pong). A velmi dobře byl připraven Sbor Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka, rozšířený o Kühnův smíšený a Kühnův dětský sbor. V kontextu celé inscenace na sebe ovšem nepřiměřeně poutal pozornost kratičký výstup perského prince v tanečním ztvárnění Martina Dvořáka. Na scénu vyjel z propadla v bizarní pozici hlavou dolů a jeho pohybová kreace jakési „labutí písně“ byla hlavně exhibicí polonahého těla.
Hádanky princezny Turandot byly sice rozluštěny, ale inscenace nadále klade naléhavě otázky, kam a jak chce opera Národního divadla pod vedením Pera Boye Hansena směřovat. Cesta předvedená v Turandot to nejen kvůli nastudování, ale i repertoárovému vyhraňování obou operních souborů pod hlavičkou Národního divadla není. Zejména v bezprostředním srovnání s inscenací jiné Pucciniho „orientální“ opery – Madam Butterfly v obnoveném nastudování Státní opery. Ta se do zrekonstruované budovy vrátila ve stylově osobité a důsledně propracované režii Jiřího Heřmana a ve vynikajícím obsazení s moldavskou sopranistkou Olgou Busuiocovou a tenoristou Peterem Bergerem v titulních rolích. Po ne zcela přesvědčivém „startu“ Butterfly teď ukázala, že soubor Státní opery začíná po třech letech provizoria nabírat dech a projevovat svůj potenciál. Právě inscenaci Turandot vystavilo vedení Národního divadla přímému porovnání s mimopražskými operními soubory, když ze stávajícího repertoáru vybralo právě tento titul na festival Opera 2020, který se právě koná v Praze. Uvidíme, jak obstojí vedle inscenací, jimiž se na této přehlídce prezentují mnohem „chudší“, oblastní divadla. Už po první sérii festivalových představení je zřejmé, že laťka je nastavena vysoko.
GIACOMO PUCCINI: TURANDOT |
