4. listopadu 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Konec masopustu. Maškary zneužité k nátlaku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Josef Topol - Konec masopustu (2018). Režie: Martin Františák. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Josef Topol - Konec masopustu (2018). Režie: Martin Františák. | foto: DIVADLO NA VINOHRADECH

PRAHA Ačkoliv je drama Josefa Topola Konec masopustu z roku 1962 v mnohém spjato s dobou svého vzniku, nadčasová linie příběhu z něj činí jeho hru nejuváděnější. Ve vinohradském divadle ji nastudoval režisér Martin Františák, tvůrce s venkovskými kořeny, v nichž souzní s naturelem autora.

Na soukromého zemědělce Františka Krále (Tomáš Pavelka) vyvíjejí funkcionáři obce „kolektivizační“ nátlak, zásadní atak přichází v období připravovaného masopustního veselí. Františkovým sousedům a vrstevníkům Cihlářovi (Igor Bareš) a předsedovi (Pavel Rímský) přijíždí na pomoc ideologický tajemník z okresu (Aleš Procházka), který si chce zároveň ve vsi koupit dům. Útok je veden na několika frontách. Krále zasahuje na nejcitlivějším místě alegorický průvod masopustních masek, v němž rozdováděná tlupa s energickým Husarem (Daniel Bambas) na čele zneužije zemědělcova retardovaného syna Jindřicha (Viktor Javořík). Ten ztělesní Královu smrt, tedy vítězství „pokroku“ nad venkovskou tradicí. O Jindřichovu atraktivní sestru Marii (Markéta Frösslová) jeví zájem mužská omladina, vztah s ní už do jisté míry „rozpracoval“ pražský hejsek Rafael (Marek Lambora) a navrhuje společný odjezd do hlavního města.

Josef Topol - Konec masopustu (2018). Režie: Martin Františák.
Josef Topol - Konec masopustu (2018). Režie: Martin Františák.

Témata lásky a smrti, konzervativní rodičovské výchovy, věrnosti tradicím i škodolibé podlosti jsou kromě zmiňované kolektivizační hrozby obohaceny i o stíny minulosti z druhé světové války. Mistrovsky zkomponovaná tragédie (autorovi bylo pouhých 28 let, když se uskutečnila premiéra kusu v Národním divadle) se ovšem ve vinohradské inscenaci nevyhne některým realizačním problémům.

Bez výrazných hereckých výkonů

O vizuální stránku se postarali špičkoví divadelní výtvarníci, scénograf Marek Cpin a kostymérka Eva Jiřikovská. Veliké jeviště nabízí vždy jen částečný náznak interiéru (hospoda, sednice u Králových, oficína), v oné rozprostraněnosti prázdnoty cítím záměr, ale v komorních dialogických situacích herci prostor nevyplní a utápějí se v něm. Jiné je to při zdařilejších výjevech kolektivních, především při dynamickém řádění masek. Inscenace vlastně nepřináší ani mimořádné herecké výkony, většinou jde o solidní standard, také se však objevují kreace vysloveně nevýrazné.

Za problém považuji obsazení některých rolí proti typu protagonistů. Ojedinělé mrazení v zátylku jsem pociťoval u jímavého zpodobení nešťastníka Jindřicha Viktorem Javoříkem, „bodoval“ také Aleš Procházka zdařilou prezentací funkcionářské perfidnosti v partu tajemníka. Do přestávky působilo drama překvapivě staticky, ve druhé části byly zdařile aranžovány především výjevy s masopustními maškarami, nejlépe ta při pokoření soukromého zemědělce Františka.

Ke kladům inscenace počítám hudební vklad Matěje Kroupy, při přípravě finálové tancovačky, která má tragické vyústění, použil nahrávku písně dramatikova též již zesnulého syna Filipa. Myslím, že i toto příbuzenské propojení s pozdravem někam nahoru přispělo k tomu, že šlo o nejsilnější moment inscenace, která jinak zůstala dnes už vlastně klasickému textu leccos dlužna.

Josef Topol: Konec masopustu

Režie: Martin Františák

Scéna: Marek Cpin

Kostýmy a masky: Eva Jiřikovská

Hudba: Matěj Kroupa

Dramaturgie: Jan Vedral.

Divadlo na Vinohradech, premiéra 19. 10. (psáno z reprízy 30. 10.)

Jan Kerbr, divadelní kritik
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz