Na soukromého zemědělce Františka Krále (Tomáš Pavelka) vyvíjejí funkcionáři obce „kolektivizační“ nátlak, zásadní atak přichází v období připravovaného masopustního veselí. Františkovým sousedům a vrstevníkům Cihlářovi (Igor Bareš) a předsedovi (Pavel Rímský) přijíždí na pomoc ideologický tajemník z okresu (Aleš Procházka), který si chce zároveň ve vsi koupit dům. Útok je veden na několika frontách. Krále zasahuje na nejcitlivějším místě alegorický průvod masopustních masek, v němž rozdováděná tlupa s energickým Husarem (Daniel Bambas) na čele zneužije zemědělcova retardovaného syna Jindřicha (Viktor Javořík). Ten ztělesní Královu smrt, tedy vítězství „pokroku“ nad venkovskou tradicí. O Jindřichovu atraktivní sestru Marii (Markéta Frösslová) jeví zájem mužská omladina, vztah s ní už do jisté míry „rozpracoval“ pražský hejsek Rafael (Marek Lambora) a navrhuje společný odjezd do hlavního města.
  |
Témata lásky a smrti, konzervativní rodičovské výchovy, věrnosti tradicím i škodolibé podlosti jsou kromě zmiňované kolektivizační hrozby obohaceny i o stíny minulosti z druhé světové války. Mistrovsky zkomponovaná tragédie (autorovi bylo pouhých 28 let, když se uskutečnila premiéra kusu v Národním divadle) se ovšem ve vinohradské inscenaci nevyhne některým realizačním problémům.
Bez výrazných hereckých výkonů
RECENZE: Kanibalky - Soumrak samců. Možná přijde i předseda partaje |
O vizuální stránku se postarali špičkoví divadelní výtvarníci, scénograf Marek Cpin a kostymérka Eva Jiřikovská. Veliké jeviště nabízí vždy jen částečný náznak interiéru (hospoda, sednice u Králových, oficína), v oné rozprostraněnosti prázdnoty cítím záměr, ale v komorních dialogických situacích herci prostor nevyplní a utápějí se v něm. Jiné je to při zdařilejších výjevech kolektivních, především při dynamickém řádění masek. Inscenace vlastně nepřináší ani mimořádné herecké výkony, většinou jde o solidní standard, také se však objevují kreace vysloveně nevýrazné.
Za problém považuji obsazení některých rolí proti typu protagonistů. Ojedinělé mrazení v zátylku jsem pociťoval u jímavého zpodobení nešťastníka Jindřicha Viktorem Javoříkem, „bodoval“ také Aleš Procházka zdařilou prezentací funkcionářské perfidnosti v partu tajemníka. Do přestávky působilo drama překvapivě staticky, ve druhé části byly zdařile aranžovány především výjevy s masopustními maškarami, nejlépe ta při pokoření soukromého zemědělce Františka.
Ke kladům inscenace počítám hudební vklad Matěje Kroupy, při přípravě finálové tancovačky, která má tragické vyústění, použil nahrávku písně dramatikova též již zesnulého syna Filipa. Myslím, že i toto příbuzenské propojení s pozdravem někam nahoru přispělo k tomu, že šlo o nejsilnější moment inscenace, která jinak zůstala dnes už vlastně klasickému textu leccos dlužna.
Josef Topol: Konec masopustu Režie: Martin Františák Scéna: Marek Cpin Kostýmy a masky: Eva Jiřikovská Hudba: Matěj Kroupa Dramaturgie: Jan Vedral. Divadlo na Vinohradech, premiéra 19. 10. (psáno z reprízy 30. 10.) |
