RECENZE: Majestátní dílo. V Matysovi má naše písemnictví esejistu nejvyšší ražby

Už první text o duchovní vertikalitě a pozemské horizontále – vertikála Don Quijote, horizontála Sancho Panza – je heraldický pro Matysovy eseje. Velké téma – tady dva kreditní rozměry naší vezdejšnosti. Nadčasovost a časnost. Dub a rákosí – shrne autor do vryvné metafory...

Od Hérakleita k Nietzschemu

S potěchou jsem přijal Matysův obdiv k Huizingově iniciačnímu dílu Homo ludens – i k naší úchvatné genetické nadílce – hravosti. A Matysův myšlenkový říz nacházející linku od Hérakleita k Nietzschemu, kterou dovršuje zastavení nad hrou, hravostí... O směrech a uměleckých grupách soudí Matys moudře a shovívavě – chvílemi s trpkostí stesku – neboť za valné části jeho života nebyl režim podobné manifestované soudržnosti přejícný. Však právě i solitérství je líhní hodnot vysokého lesku...

Prostou výzvou otevře Matys zamyšlení nad vysokokalorickou potravou naší citlivosti: touha a umění žasnout, být u zřídel duchovní síly: Vyjděte za letní hvězdné noci pod klenbu vesmíru – úchvat, posvátnost, pocit hmoty duše. A pak nabídne dvojeneckou inspiraci – pohled vzhůru v katedrále. Zavane dech velikosti z Nad-já. Za srdce i mysl mě vzal jeho obraz Františka Halase. Ne porozumění – ale srozumění Matysovo s básnickým knížetem. Jeho zápasem o čistotu a vznešenost existence, o integritu osobnosti a díla... Jedno z nejryzejších zastavení knihy. Variantní je úklona, obdiv, vnik do Holana. Opět to není portrét ze slov – i tady Matys celebruje až vroucný obřad duchovního zážehu. Ivanu Divišovi „rozumím“ patrně niterněji než Matys. Byl jsem s ním, když obřadem konvertoval, hojil jeho delirantní stavy, jel v noci za ním do Hloubětína, když křičel úzkostí vyhoštění. Shrnutě: Dělal jsem jevištně jeho Chrlení krve. Sbírka byla mu až fetišem právě proto, že je jeho nejsvětštější. A pro v ní obsažených Deset rad synovi, jehož zbožňoval. Martin a Bůh – jeho kotvy. Diviš své bohohledačství projevoval sebetrýznivým bohuspíláním. On se rouháním modlil; viz mimo jiné i jeho Žalmy.

Částí Matysových esejů jsou kritické reflexe, předmluvy, doslovy – ovšemže téhož cejchu básníka, esejisty – ať píše o rozhlase, nebo autorech zasypaných časem. Zkratkou až gnómickou napíše o Těsnohlídkovi: „umělé nebe, umělé peklo, pod tím autentická trýzeň“.

Kniha je objevů a poznáníplná: o Teigem, o křestních otcích Havlových literárních začátků – Kolářovi a Hiršalovi, o Fryntovi.

Potřeba posvátného ticha

Doba je rozeštěkaná, zlobná, společnost půlená a zjitřená. Proto vysoko oceňuji ladění Matysovy knihy: konciliantnost, mnohopohled, nikdy neodsoudil stroze, není škarohled. Jeden z tak potřebných ostrovů v „tekuté“ době. Mnohasetránkový konvolut končí důvtipně – deníkem.

 Není to však banální zpovědníček, ale koláž a dá se vidět i jako okénka filmového scénáře: návrat do vesnice dětství; s humorem i jímavě vymodelovaná scénka předpubertálního erotického výšlehu dvanáctiletého Rudolfka a stejného věku Bohunky, který končí nezapomenutelně: „vpálil se do mne pohled ženy vleže“; fiktivní hovor s Valérym a Proustem; odsudek kultu snadnosti; vstup do venkovských předků; slib tvořit jen jako vnitřní závazek; noc s přítelem u vína; jiná noc s břichatou hudbou; kultický hovor o tvorbě se čtenářkou; a znovu do dětství, které může být klenotním darem na celý život. Závěr básně v próze-deníku je matysoidní: žádá, prosí o ticho a potřebu a nutnost posvátného – v uhulákané době – ticha, abychom slyšeli vlastní srdce i sebe navzájem.

Matysův Společný jmenovatel je ovšemže napsaný jazykem básníka – lexikálně bohatým a metaforickým. K tomu dvě znamínka krásy navrch: neologismy a pružnost, s jakou jazyk splyne se zvolenou látkou. To zaručuje stovkám textů jednotu a pečeť Matysovy dílny... Esejista je objevitel témat nebo pozlacovač oprýskaných. Je tím, komu naše mateřština půvabně říká vzdělanec. Podstatou a jazykem básník – obzíravá mysl je filozofická. Quijote i Sancho Panza, aristokrat i plebejec. V Matysovi má naše písemnictví esejistu nejvyšší ražby.