Třeba hned v předmluvě, kde se Brenot s Corynovou chvástají, že teprve jejich počin „pootvírá dveře vedoucí k dobře střeženým tajemstvím i nepublikovaným historkám a spřádá z nich dějiny, o kterých se mlčelo – dějiny sexu a lásky“. Opravdu? Vážně je ještě dneska pro někoho objevem, že Nero byl psychopatický tyran, Kleopatra zbožňovala felaci, Michelangelo s da Vincim byli na kluky nebo že většina mocných napříč světovými dějinami platila za zvrhlé erotomany, ne-li rovnou libertiny? Morusovy Světové dějiny sexuality vyšly v češtině v roce 1969. Po revoluci přibyly třeba třísvazkové Dějiny sexuality Michela Foucaulta a desítky dalších, ať specializovaných, nebo populárně laděných publikací. Sexkomiks si tedy úvodem trochu zbytečně cintá pentli, mlátí prázdnou slámu. Ale jak ukazuje následujících dvě stě stránek, mlátí ji po svém, ve veleatraktivním médiu komiksu.
Napoleonův penis
Začíná se hominidy (podle darwinistů), respektive „od Adama“ (podle kreacionistů) a končí vizí lidské sexuality na prahu třiadvacátého století. Kniha má kapitol jako měsíců v roce a jsou zpracovány velmi vydatně: Egypt, Řecko, Řím, středověk, renesance, osvícenství, včerejšek, dnešek, zítřek atd. Text má nad obrazem jasně navrch, a protože kdyby šlo jen o fakta, ať navlečená na jakkoli atraktivní příběhovou linku, byla by to po chvíli nuda, zvolili autoři dvojí, kontrastní optiku: v horní části obrázku běží věcně podaná fakta, v bublinách pak jejich anekdotická, vesměs třaskavě vtipná ilustrace. Smíchu si tu čtenář, potažmo divák užije opravdu do sytosti. Laetitia Corynová sice těží ve své kresbě z tradice francouzsko-belgického komiksu, odkazuje třeba k Sempému (Mikuláš a jeho patálie, prázdniny, průšvihy a přestávky) nebo k Hergému (Tintin &spol.), ale kreslí s ohromnou chutí i řemeslnou jistotou.
Nejlepší uměleckou disciplínou je komiks, říká kreslířka Lucie Lomová |
Sexkomiks uvádí na scénu desítky velkých, závažných témat i desítky menších, zábavných podtémat. Například incest, sodomie, prostituce, manželství, mnohoženství, homosexualita, antikoncepce, ale i detektor čarodějnic, bestseller z roku 1758 o „nemocech způsobených masturbací“, Napoleonův penis naložený v lihu jako relikvie, heslo „Žena je nejvýmluvnější, když mlčí“, případně bikiny, vynalezené rok po konci druhé světové války. Hlavní linie, po nichž kniha běží, jsou ale dvě: zaprvé nepřestajné nároky na kontrolu lidské sexuality vznášené a uplatňované ze strany náboženství či státu, a zadruhé zoufale podřadná, ubohá role ženy v dějinách –ochotně stvrzovaná těmi největšími jmény v panteonu lidského poznání a vědění, jako byli Aristoteles, svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský. V jejich očích je žena cosi méněcenného, vhodného maximálně k plození dětí a péči o rodinný krb. Díky bohu za revoluční změny, které přineslo dvacáté století, říká závěrem Sexkomiks.
Komu je ta kniha určená? Těm, kdo jsou v pubertě, a ještě spíš těsně za ní. Najdou tu jak většinu potřebných informací, tak správný směr. A samozřejmě i těm o generaci dvě, možná i tři starším. Není od věci si občas připomenout, že někde na světě je homosexualita pořád brána za psychickou poruchu a klitoris za výhonek ďábelského zla, které je třeba vyříznout i s kořeny. Sexkomiks sice není první kniha svého druhu, ale opakování je matka moudrosti.
