RECENZE: Slovanský temperament. Kam se všechen ten temperament vytratil?

Balet jako politický apel

Nejčitelněji se danému syžetu přiblížil Andrej Kajdanovskij, ruský tanečník a choreograf, působící jako demisólista ve Vídeňském státním baletu. V pořadí večera závěrečný kus Perfect Example pojednává dle autorova vyjádření o skupině jednotlivců v národě v řadě volně navazujících scén. Kajdanovskij mluví dokonce o politickém baletu, když ve svém díle nastiňuje téma manipulace, odlidštění a nedosažitelné dokonalosti. Jeho choreografická kompozice má pak nejblíže k fyzickému divadlu, v němž nejde o formu, ale o přesvědčivý, pravdivý tělesný výraz.

Tanečníci stojí uprostřed scény obnažující technické zázemí jeviště, v potrhaném šedém šatstvu vypadají uboze a sklesle. Jejich zafačované hlavy jakoby zasahují elektrické výboje, které je paralyzují a odosobňují. Indiferentní postavy nejsou schopny žádné emoce, vždyť kovové dunění je naprosto ohlušující, nepříjemné a svazující. Pohyby tanečníků jsou nekoordinované a nekontrolovatelné impulzy těkavě ovládají jejich těla. Když se na ně shora snesou listy papírů, sbírají je a jedna z asijských tanečnic předčítá hymnickou píseň Hej Slované.

Do tohoto momentu se nejvýrazněji promítá předeslaný politický apel, když slova písně se komolí v dalších jazycích a jejich význam se vytrácí. V samém konci vidíme dvě postavy v bílých košilích za nasvíceným technickým pultem, po celou dobu skupinu tanečníků skrytě ovládali.

Pět elementů

Dva zbývající opusy pojímají zvolené téma velmi vágně. Ondřej Vinklát, první sólista baletu ND Praha, do své Dumky vložil pocity, které v něm vyvolala stejnojmenná skladba Antonína Dvořáka. Klavírním triem prostupuje melancholie i radost a její originální podoba zaznívá v baletu jen zčásti během jediného duetu, jenž však nedosahuje takové působivosti jako lyričnost a nostalgie vyvěrající ze samotné hudební předlohy. Pro zbytek svého kusu si pak Vinklát Dvořákovu kompozici upravil a rozleptal ji vlastní elektronickou úpravou.

Výraznou součástí choreografické struktury je pět pojízdných elementů – jde o zrcadla, která tvoří zprvu nepropustnou, do papíru zabalenou stěnu, za níž tanečníci mizí a jejichž těla skrze ni prosvítají. Vinklát chtěl zachytit proměnu a pomíjivost partnerských vztahů. V úvodu sólistka tančí se stínem rýsujícím se na neprůhledné ploše, ze které po chvíli tanečníci ochrannou ambaláž strhávají. Taneční textura je vyladěna do současného tance se všemi jeho atributy – náhlými změnami směru, polohy, kontrastů v tempu, bohatou změtí dynamických akcí, kdy není čas na plynulost a harmonii. Naopak vyniká zběsile rytmická sekvence vysílající nesnesitelně hlasité decibely.

Krajina prožitků

RECENZE: Marná opatrnost. V Národním divadle mají baletní skvost

Ani dílo Aspects od Katarzyny Kozielské není dramaturgicky a tanečně průrazné a k slovanskému charakteru se hlásí hlavně hudební koláží, v níž dominuje kromě jiných opusů kompozice Maxe Richtera, který propojuje klasickou a elektronickou hudbu. Vstřebávání melodického hudebního toku vedlo polskou choreografku k vytvoření krajiny mapující její osobní prožitky. Kozielská ve své abstraktní kompozici zřetelně tíhne k neoklasickému stylu, hledá další možnosti balance balerín ve špičkových střevících, nechává vyniknout muskulaturu mužů, více či méně estetické postoje a pózy ovlivněné způsobem modelace amerického choreografa Williama Forsytha. Sborovým pasážím však chybí větší vynalézavost v práci s prostorem a tanec vyvolává dojem pragmatické kalkulace, která ignoruje hudební podkres. A nedokáže ani vyvolat citové pohnutí. Tanečníci se sice dílům Vinkláta a Kozielské plně odevzdali, ale ani jejich výtečné výkony nezahnaly pochybnosti o účinku sdělení.

Pojem temperament je obecně spjat s rozličnou vzrušivostí, mírou odpovědi jedince na různé podněty, zahrnuje i změny nálad, určuje dynamiku chování a projevů celé osobnosti. Uvedení umělci ho pojali coby neurčitou a těžko postihnutelnou „slovanskou“ hodnotu, která se v dnešním globálním světě pomalu, ale jistě vytrácí.