Během jednoho týdne bylo možné vidět dvě části z komponovaného večera Phoenix, jež propojuje myšlenka bájného ptáka, který se každých pět set let ve svém hnízdě spálil a z popela povstal omlazen k novému životu.
  |
Dramaturgie složené inscenace podporovala zvolené téma coby metaforu znovuobnovení bytí a zmrtvýchvstání. Každý z oslovených choreografů se syžetu držel velmi volně a pokoušel se v něm hledat nové možnosti jak taneční, tak obsahové. Ve světové premiéře se na obrazovkách objevily první dvě části z připravovaného triptychu, v nichž autoři využili dispozic a kreativity baletního souboru, jehož výkon lze bez zaváhání srovnávat se světovou špičkou.
Britský choreograf Douglas Lee rozpracoval v úvodní Puppet téma loutky, kterou vnímá „jako nádobu, jež musí naplnit kreativní myšlenka“. Rozhodl se využít dovedností tanečníků a tanečnic a pohrával si s nimi jako s dřevěnými figurkami. Zaměření na mechaničnost a strojovost tělesného projevu se táhne historií baletu pěknou řádku let, ať v baletu Coppélia, který nezmizel z divadelních prken od premiéry v roce 1870, či v avantgardních kreacích taneční moderny dvacátých let minulého století. V tomto ohledu tedy Lee nepřinesl nic objevného. K inovacím se neuchýlil ani v případě tanečního zpracování stereotypně rozvíjejícím neoklasické tvarování bez markantněji definované invence.
Jeho záměr probádat fyzické limity tanečníků sice přináší opticky zajímavé okamžiky, když Nikola Márová za doprovodu jemného zvuku xylofonu sedí v šedém kruhu a porůznu vystrkované končetiny kolegů skrytých na jeho dně budí iluzi neočekávaně rozkouskované tělesné matérie, ale ničím jiným neohromil. Impulsem pro pohybové tvarování je hudební kompozice v počátku s výraznou perkusivní složkou od Davida Skidmora a Nikolase Sávvy. Všech deset tanečníků podléhá rytmu, ne anatomicky laděné mechanice těl, jejichž flexibilita je obdivuhodná.
Těla ve strojovém soukolí
Hudební doprovod zní později jako zurčící potok, nicméně pohybové schéma zůstává stejné. Co se mění, je uspořádání dutých kotoučů, v jejichž útrobách se někdy tanečníci usazují. Jejich těla dotvářejí obraz strojového soukolí, v němž jsou interpreti hybateli, zajatci, iniciátory i manipulátory. Vizuálně jsou tyto momenty ukotveny například v momentu, kdy balerínu v šedém trikotu vyvrhává vzhůru mužské seskupení a vzápětí ji pohlcuje do svých útrob.
Neživotnost postav dotváří šedomodré zabarvení upnutých roláků a kalhot, bledé líčení a bílé nasvícení jeviště. Jako bychom se ocitli v ocelovém městě, s hudbou jako z vesmíru, se sólisty v přesně orámovaných světelných výsečích, kde zkoumají ohyby, ladnost a skladnost svých těl.
Velké objekty rozmístěné po jevišti kontrastují ostrým a přímým liniím tanečních vazeb, vypjatým končetinám a ráznému frázování. Někdy se pohyb zastavuje a těla tanečníků se podvolují bezvládnému uvolnění, bez odporu, bez známky citového zaujetí. Jsou krásná sama o sobě, jsou výtvarným objektem. Tanečnice vystupují ve špičkách, pohyb plyne v jedné dynamické rovině, kdy důraz na radikální tvarování potlačuje emoce a spolu s monotónní barevností vyvolává pocit prázdnoty.
Nic nového pod sluncem
Intenzivní zážitek, který by se dal od světové premiéry očekávat, nenavodila ani druhá práce od španělského umělce Alejandra Cerruta. Jeho Dos soles solos nepřináší ani jinou atmosféru, ani nic nového pod sluncem, k němuž název odkazuje. Dvě osamělá sluneční tělesa tu mohou představovat dvojice tanečníků, celkem tři páry, které se postupně představují na potemnělém jevišti, nad nímž se vznášejí dva velké světelné panely, které se vzdalují či natěsno k tanečníkům přibližují. Smyčcový kvartet Caroline Shaw je zprvu melodický a lyrický, postupem času se rozjíždí do rozladění, nepříjemného skřípotu – na tyto proměny samotná taneční materie však nereaguje a setrvává v jednotvárném temporytmu a pohybovém frázování.
Možná i proto tato dvacetiminutová produkce vyznívá poněkud mdle a monotematicky, přestože Cerruto spoluvytvářel dílo společně s tanečníky. Nejvíce příležitostí dostali Morgane Lanoue a Mathias Deneux, dokonale sehraní a koncentrovaní; v dalších pas de deux se ve výtečné formě ukázali Jonáš Dolník s Ajakou Fujii a Patrik Holeček s Ayou Watanabe.
Těžko soudit, do jaké míry byla spolupráce na utváření díla pro ně motivující a přínosná, nehledě na fakt, že vzájemné inspirování na sále není žádnou novinkou. Jistě je to možnost, jak rozvíjet nápady, ale také je třeba dát kreativnímu procesu rámec a impulsy, které by vedly tanečníky k narušení zažitých pohybových stereotypů. V tomto ohledu se zdá, že Cerruto příliš nezasahoval, a proto ve výsledku Dos soles solos zaujmou spíše technickou náročností nežli originalitou.
Muži v šedých kombinézách, s nohavicemi pod kolena a tanečnice v bílo-šedých trikotech se pohybují ve světelných výsečích, na potemnělé obnažené scéně. V taneční textuře a práci se světly lze vysledovat vliv jiných, slavných tvůrců, například Jiřího Kyliána nebo Williama Forsytha. Navíc nelze nezaznamenat, že obě prezentované inscenace se neliší barevným řešení scénografického návrhu a negradujícím tanečním obsahem, jak by se v případě složených večerů dalo očekávat.
Můžeme se jen dohadovat, zda poslední, třetí část Prelude und Liebest od Cayetana Sota přinese kontrast a na scénu Národního divadla skutečně čerstvý proud současného tance. Její uvedení je prozatím v nedohlednu.
