Středa 19. května 2021svátek má Ivo 14 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Tanec bez jasného obsahu i emocí. Balet Národního divadla vyzníval mdle a monotematicky

Phoenix - Puppet - Douglas Lee. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Phoenix - Puppet - Douglas Lee. | foto: ND - Serghie Gherciu

PRAHA Balet Národního divadla stejně jako i jiné divadelní soubory připravuje nové inscenace se stále nejasnou vidinou jejich uvedení před diváky v hledišti. Proto se rozhodl na svém kanálu YouTube zveřejnit segmenty z premiéry původně chystané již na podzim loňského roku.

Během jednoho týdne bylo možné vidět dvě části z komponovaného večera Phoenix, jež propojuje myšlenka bájného ptáka, který se každých pět set let ve svém hnízdě spálil a z popela povstal omlazen k novému životu.

Phoenix - Puppet - Douglas Lee.
Phoenix - Dos soles solos - Alechandro Cerrudo.

Dramaturgie složené inscenace podporovala zvolené téma coby metaforu znovuobnovení bytí a zmrtvýchvstání. Každý z oslovených choreografů se syžetu držel velmi volně a pokoušel se v něm hledat nové možnosti jak taneční, tak obsahové. Ve světové premiéře se na obrazovkách objevily první dvě části z připravovaného triptychu, v nichž autoři využili dispozic a kreativity baletního souboru, jehož výkon lze bez zaváhání srovnávat se světovou špičkou.

Britský choreograf Douglas Lee rozpracoval v úvodní Puppet téma loutky, kterou vnímá „jako nádobu, jež musí naplnit kreativní myšlenka“. Rozhodl se využít dovedností tanečníků a tanečnic a pohrával si s nimi jako s dřevěnými figurkami. Zaměření na mechaničnost a strojovost tělesného projevu se táhne historií baletu pěknou řádku let, ať v baletu Coppélia, který nezmizel z divadelních prken od premiéry v roce 1870, či v avantgardních kreacích taneční moderny dvacátých let minulého století. V tomto ohledu tedy Lee nepřinesl nic objevného. K inovacím se neuchýlil ani v případě tanečního zpracování stereotypně rozvíjejícím neoklasické tvarování bez markantněji definované invence.

Jeho záměr probádat fyzické limity tanečníků sice přináší opticky zajímavé okamžiky, když Nikola Márová za doprovodu jemného zvuku xylofonu sedí v šedém kruhu a porůznu vystrkované končetiny kolegů skrytých na jeho dně budí iluzi neočekávaně rozkouskované tělesné matérie, ale ničím jiným neohromil. Impulsem pro pohybové tvarování je hudební kompozice v počátku s výraznou perkusivní složkou od Davida Skidmora a Nikolase Sávvy. Všech deset tanečníků podléhá rytmu, ne anatomicky laděné mechanice těl, jejichž flexibilita je obdivuhodná.

Těla ve strojovém soukolí

Hudební doprovod zní později jako zurčící potok, nicméně pohybové schéma zůstává stejné. Co se mění, je uspořádání dutých kotoučů, v jejichž útrobách se někdy tanečníci usazují. Jejich těla dotvářejí obraz strojového soukolí, v němž jsou interpreti hybateli, zajatci, iniciátory i manipulátory. Vizuálně jsou tyto momenty ukotveny například v momentu, kdy balerínu v šedém trikotu vyvrhává vzhůru mužské seskupení a vzápětí ji pohlcuje do svých útrob.

Neživotnost postav dotváří šedomodré zabarvení upnutých roláků a kalhot, bledé líčení a bílé nasvícení jeviště. Jako bychom se ocitli v ocelovém městě, s hudbou jako z vesmíru, se sólisty v přesně orámovaných světelných výsečích, kde zkoumají ohyby, ladnost a skladnost svých těl. 

Velké objekty rozmístěné po jevišti kontrastují ostrým a přímým liniím tanečních vazeb, vypjatým končetinám a ráznému frázování. Někdy se pohyb zastavuje a těla tanečníků se podvolují bezvládnému uvolnění, bez odporu, bez známky citového zaujetí. Jsou krásná sama o sobě, jsou výtvarným objektem. Tanečnice vystupují ve špičkách, pohyb plyne v jedné dynamické rovině, kdy důraz na radikální tvarování potlačuje emoce a spolu s monotónní barevností vyvolává pocit prázdnoty.

Nic nového pod sluncem

Intenzivní zážitek, který by se dal od světové premiéry očekávat, nenavodila ani druhá práce od španělského umělce Alejandra Cerruta. Jeho Dos soles solos nepřináší ani jinou atmosféru, ani nic nového pod sluncem, k němuž název odkazuje. Dvě osamělá sluneční tělesa tu mohou představovat dvojice tanečníků, celkem tři páry, které se postupně představují na potemnělém jevišti, nad nímž se vznášejí dva velké světelné panely, které se vzdalují či natěsno k tanečníkům přibližují. Smyčcový kvartet Caroline Shaw je zprvu melodický a lyrický, postupem času se rozjíždí do rozladění, nepříjemného skřípotu – na tyto proměny samotná taneční materie však nereaguje a setrvává v jednotvárném temporytmu a pohybovém frázování.

Možná i proto tato dvacetiminutová produkce vyznívá poněkud mdle a monotematicky, přestože Cerruto spoluvytvářel dílo společně s tanečníky. Nejvíce příležitostí dostali Morgane Lanoue a Mathias Deneux, dokonale sehraní a koncentrovaní; v dalších pas de deux se ve výtečné formě ukázali Jonáš Dolník s Ajakou Fujii a Patrik Holeček s Ayou Watanabe.

Těžko soudit, do jaké míry byla spolupráce na utváření díla pro ně motivující a přínosná, nehledě na fakt, že vzájemné inspirování na sále není žádnou novinkou. Jistě je to možnost, jak rozvíjet nápady, ale také je třeba dát kreativnímu procesu rámec a impulsy, které by vedly tanečníky k narušení zažitých pohybových stereotypů. V tomto ohledu se zdá, že Cerruto příliš nezasahoval, a proto ve výsledku Dos soles solos zaujmou spíše technickou náročností nežli originalitou.

Muži v šedých kombinézách, s nohavicemi pod kolena a tanečnice v bílo-šedých trikotech se pohybují ve světelných výsečích, na potemnělé obnažené scéně. V taneční textuře a práci se světly lze vysledovat vliv jiných, slavných tvůrců, například Jiřího Kyliána nebo Williama Forsytha. Navíc nelze nezaznamenat, že obě prezentované inscenace se neliší barevným řešení scénografického návrhu a negradujícím tanečním obsahem, jak by se v případě složených večerů dalo očekávat.

Můžeme se jen dohadovat, zda poslední, třetí část Prelude und Liebest od Cayetana Sota přinese kontrast a na scénu Národního divadla skutečně čerstvý proud současného tance. Její uvedení je prozatím v nedohlednu.

Zapomenutý Čech třikrát přelstil gestapo. Francouzi mu dali válečný kříž

Vratislav Štůla po druhé světové válce nastoupil do služeb OSN. Dvacet let... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Za války byl jedním z nejaktivnějších členů československého odboje ve Francii. Převáděl lidi přes hranici, z ilegality...

Nejsme Slované ani Germáni. Češi mají unikátní mix genetických profilů

Mnohé dávné pohanské zvyklosti přežívají dodnes, byť mají spíš kouzlo zábavného... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Čemu vlastně Slované věřili? Byli skutečně beránci? Či si libovali v krvavých rituálech a bojích jako Germáni? Čeho se...

Tisknu se k zemi. A rakety se blíží! Reportérka pod sprchou raket Hamasu

Izraelský protiraketový systém Iron Dome ničí rakety odpálené z Gazy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ležím na trávníku, příjemně teplý večer. Byla by to pohoda, ale je to peklo, místo hvězd totiž počítám na nebi zásahy...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!