Ilustruje to dobře citace z Alberta Camuse, která povídkovou knihu otvírá: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“ Těch textů je ale v knize, pojmenované Dlouhá trať, sedm – šťastných sedm?
Náznakovým happy endem disponuje ovšem jediný z nich, ten poslední. Tematizuje sice pád a nepřestajnou chuť hrdiny na sebepoškozování a sebelikvidaci, ale zároveň v postavě jeho sestry, vypravěčky, nabízí i jisté světlo: hledání a nalézání nutného vztahu k psychicky rozhozenému bratrovi. V téhle povídce se výjimečně nikdo nezabije, co víc – poslední věta dává jistou porci naděje; podobně jako poslední věta autorčiny druhotiny Houbařka, vydané před dvěma lety. Takže novinka má znovu světlo na konci tunelu. Dlouhou cestu před tím ale stránky zalévá úzkostná, někdy až hororově vibrující tma.
V některých číslech je motivace hlavní postavy matná, můžeme ji jen tušit z vybraných replik nebo vedlejších motivů navlečených na dějovou linku; jako v případě úvodní povídky o „běžkyni na dlouhou trať“. Ta se během jednoho závodu zhroutí v rytmu treter dopadajících do tartanu tak hluboko do sebe, že rovnou zmizí – zatímco její tělo vyběhne do širého světa, a pokud někde nepadlo, jistě běží dodnes. V jiných textech je pak motivace zřejmá: například v druhé povídce stáhne hrdinku pod hladinu intenzivní pocit viny, nesplněný slib daný mladší sestře, skomírající uprostřed trosek někdejší rodiny.
Lovecraftovská nicota
Rozvrácená, nefunkční a neúplná rodina, zduřelá do příznačného monstra, které požírá zbylé, osiřelé postavy, je pro spisovatelku vůbec vděčný terén. Ve čtvrté povídce se z úspěšné top manažerky vyloupne nešťastnice, kterou její manžel důmyslně týrá a kolonizuje i ze záhrobí. V páté povídce se duševně rozvrácená matka setkává po letech s dávným nápadníkem své dcery, kterou si každý den rituálně zpřítomňuje, ačkoli dívka je nepochybně po smrti. V šesté povídce pak žena, matka dvou dětí, vymění rodinu za možnost nekonečně zírat do černého chřtánu vyloženě lovecraftovské nicoty…
Hanišová je realistka. Její řeč je na symbolický nadplán i fantazijní obraznost dost skoupá; radši loví hrůzu z všednosti, z obyčejných, každodenních situací. Jsou to existenciální etudy, které mají ve společném jmenovateli fatální úzkosti a strachy. S jedinou výjimkou, a tou je nejrozsáhlejší povídka knihy, s titulem jak z Dostojevského nebo Camuse: „Zbytečný člověk.“ Ten text do celku moc nepasuje, a ani ne tak svými formálními parametry, spíš tím, že autorka se tu zvolené téma, tedy smrt, nejčastěji vlastní rukou, snaží parodovat – snaží se zvlnit hladinu vyprávění komikou, vážnost vystřídat nevážností.
Hrdinou je fyzicky brutálně znevýhodněný muž, sžírají ho snad všechny choroby světa. Vegetuje ve svém sklepním bytě a má jasno: chce naplnit „jediný smysl života: nežít“. Jenže se mu to nějak nedaří: sebevraždu nezvládá, a navíc se mu do plánů na osobní zánik pořád plete protivně přičinlivá matka. Žádná úzkostná tragédie, pouhá fraška; žádný ledový van milosrdného šílenství, jen letní větřík, který mile ovívá hlavu hlavní postavy. Camusova filozofická otázka tady nepochodí. A nepochodí tu moc ani čtenář: text nemá drajv, scelující atmosféru; sype se podobně jako autorčin poslední román Rekonstrukce.
To nejlepší přijde
Debutem Anežka (2015) určila Viktorie Hanišová své hlavní téma: nevypočitatelnou „tekutost“ organismu jménem rodina, napnelismy, které bují mezi jednotlivými hráči, odvrácenou a přivrácenou stranou téhož vesmíru. V druhotině Houbařka (2018) naznačila svůj další možný autorský vývoj: ze tmy na světlo. V následující Rekonstrukci (2019) pak prozradila i své tvůrčí slabiny a meze: téma pozvolna utápěné v nekoordinovaných přívalech řeči.
Aktuální Dlouhá trať bere odevšad něco. Jsou tu texty výjimečné i průměrné. A spolu s nimi kdesi vespod nejisté tušení, že to nejlepší autorka teprve napíše.
VIKTORIE HANIŠOVÁ: DLOUHÁ TRAŤHost, Brno 2020, 192 stran |
