Návštěvník si z výstavy odnese své: jak solidní nálož emocí, tak řadu otázek. Už jen ta hlavička celého podniku – Čekárna. Jak přesně název té výstavy vypovídá o dnešku, o lidské situaci teď a tady. Asociuje trpnost, pasivitu, odevzdanost. Nutnost podřídit se plánu, který diriguje někdo druhý. A pak samozřejmě ten uzavřený prostor: čekárna je místo tísnivé, odtažité, sterilní. A když je navíc prázdné?
Od grotesky k pomalosti
Ivana Lomová (1959) začala svou výtvarnou dráhu jako kreslířka. Postupně přešla k akvarelům a pastelům, než skončila u techniky, které se drží dodnes – olej na plátně. V druhé půli osmdesátých let výrazově i obsahem souzněla se školou české grotesky, holdovala živelné figuře, kreslila dynamické situace, které v divákovi vyvolávaly vesměs tichý, kriticky nabitý vnitřní smích. V devadesátých letech komika z jejího díla postupně vyprchala. Záběry se začaly zpomalovat, začaly mizet figury – důraz se přenesl na kulisy, na prostor, který figury obývaly, který je obklopoval. Ať šlo o moře, džungli, anebo čím dál statičtější obrazy z města, z kaváren nebo prostě z ulice. Co zbylo, představuje aktuální Čekárna.
RECENZE: výstava Difficult Ceremony. Svobodné umění v nesvobodě |
Malby Ivany Lomové vývojem zniterněly, nabyly na hloubce, přibylo skrytých vrstev. Čím méně ta plátna zobrazují navenek, tím silnější mají vnitřní náboj. V galerii Dolmen je k vidění jediná postava. Pouze tři obrazy pracují s perspektivou. Zbývající plátna jsou vyloženě plošná: bezprostřední pohled na ohradu, do oken baráku, na vchodové dveře. Ty obrazy diváka sevřou jako kleště, nedají mu šanci utéct pohledem za obzor. Vracejí mu jeho fantazijní projekce jako zrcadlo. Mluví na něj jeho vlastní řečí. Ta je podmanivá především proto, že Lomová je výrazově blízko fotorealismu – a že má za sebou studia architektury na pražském ČVUT, a tedy náležité školení o prostoru a jeho skladebných možnostech.
Otisky v prostoru
Fotorealismus ale není v Čekárně sám. Spolu s ním tam hřadují ohlasy metafyzické malby, potažmo malby existenciální, zejména v podání Edwarda Hoppera, s nímž sdílí Lomová četné konkrétní motivy i obecné emocionální vyladění. Jeho i její práce jsou navíc silně literární. Dají se převést do slov, dobře se o nich píše. Rozvibrují divákovy emoce, naservírují mu porci osamění, tiché hrůzy z vlastní nicotnosti, konečnosti, bezvýznamnosti. Odvyprávějí mu příběh moderního člověka, který vyklízí pozice a po jehož existenci zbývají pouze nepatrné otisky v prostoru. Není to venkoncem bůhvíjak povzbudivá, útěšná zpráva, ale flintu do žita taky není třeba házet. Čekárna je vlastně přestupní stanice. A kdo si počká, ten se dočká.
Ivana Lomová: Čekárna Galerie Dolmen Pštrossova 31, Praha 1, do 12. 10. |
