Před pár dny jste si odnesl cenu Magnesia Litera. Jaký má tahle cena pro vás význam?
Když přeskočím mírně cynické ofuky, kterými autor naznačuje, že mu z ocenění nehráblo, poněvadž ví, že text mohl být lepší, máme na talíři otázku tématu. V románu je – jakkoliv nedůsledně – naznačena potřeba osobní vzpoury proti realitě, která s jedincem komunikuje pouze pomocí čísel v úředních výpisech. Takzvaný slušný člověk, který má stálou adresu, pojišťovnu, banku atd. se změnil v neromanticky šedého otroka, který, když zazvoní pošťačka, automaticky přemýšlí, kde zase co podělal. Jinak jsem si též všiml, kam se posunula fyzická podoba ceny – základ původního předmětu tvořil solidní kovový odlitek, kdežto tahle je už komplet plexisklová.
Snad ta změna materiálu nereflektuje i nějakou podobnou změnu v české literatuře. Nebo pociťujete nějakou klesající tendenci?
Česká literatura je v podstatě maloměstská, provinciální, tam není z čeho slevovat ani na co se hněvat. Spíš je pozoruhodné, že se i přes naprostý nedostatek životaschopných témat ještě docela drží. Plexisklo je v pořádku, co se ušetří na materiálu, to se vrazí do rautu, a raut byl nad očekávání skvělý.
(pozn. red.: Po zveřejnění rozhovoru upozornili pořadatelé cen Magnesia Litera, že udělovaná cena je ve skutečnosti skleněná, nikoliv "plexisklová", jak uvádí Emil Hakl.)
Spisovatel Emil Hakl při přebírání ceny v kategorii nejlepší próza za knihu Skutečná událost. Margnesia Litera 2014
Jste teď, s Literou v ruce, už "spisovatel na plný úvazek"? Za svůj život jste vystřídal řadu zaměstnání, od knihovníka a zvukaře přes reklamního textaře, literárního redaktora až k časopiseckému editorovi...
Sám nevím, co jsem. Pořád to všechno – textař, editor, šolichář, sloupkař, spisovatel. Do práce už zhruba dva a půl roku nechodím, což je fajn – doma člověk ztratí mnohem míň času než v oficiálním zaměstnání.
Vaše kniha O rodičích a dětech byla převedena i do filmové podoby v režii Vladimíra Michálka. Chystáte nějaký další společný film, nebo i s jiným režisérem?
Nechystáme, není dost času, ale může být, že si ještě jeden s Vladimírem nakonec střihneme – nejspíš bychom chtěli, podle toho, co jsme si porůznu u kafe naznačili.
Za pár dní vám vyjde nová kniha, tentokrát sbírka povídek Hovězí kostky. Jsou to povídky, které jste psal v poslední době? Nebo jsou tam i starší kousky, které jste měl schované doma v šuplíku?
Jsou to povídky, které jsem psal zhruba půl druha roku v tahu. Je jich jedenáct a první se odehrává v roce 1986, poslední letos, čili je tam pokus o komentář k posledním baj voko pětadvaceti letům, které se převalily přes ústředního vypravěče.
Emil Hakl: Hovězí kostky
V anotaci k povídkovému souboru stojí: "Střídmé návaly excentrické melancholie a šelesty citových šrámů se střídají s rytmickou úsečností a skalpelovou přesností okamžiků." Co si pod tím máme představit?
S anotacemi to bývá tak – autor je nucen sám říct, o čem kniha je, poněvadž nikdo nemá energii to po něm číst. To tedy udělám, načež to v záchvatu sebenenávisti zakončím dvěma až třemi destruktivními soudy, které někdo ve finále vyhodí a nahradí chválou. Takhle, jak to čtu, si pod tím taky nedokážu nic představit.
Emil HaklVlastním jménem Jan Beneš. Narodil se v roce 1958 Praze, vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu (1987-1991), později ještě dva ročníky dramatického oboru. Pracoval jako aranžér, knihovník, strojník, zvukař, reklamní textař, literární redaktor, novinář a časopisecký editor. Prózu začal psát v roce 1998. V roce 2002 vydal novelu O rodičích a dětech, která byla oceněna cenou Magnesia Litera, přeložena do několika jazyků a byl podle ní natočen stejnojmenný celovečerní film (rež. Vladimír Michálek, 2008). V roce 2010 získal Cenu Josefa Škvoreckého za Pravidla směšného chování. V roce 2013 vyšel román Skutečná událost, za který získal Hakl svou druhou Magnesii Literu za nejlepší prózu.
|
V jednom ze starších rozhovorů jste řekl, že vás zajímá "literatura, která má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše". Píše se dnes podle vás taková literatura? Co a koho dnes stojí zato číst?
Tím jsem mínil jednoduše intenzitu, rytmus, bezpodmínečné oddání se službě zběsilému molochu existence na úkor kníkání nad tím, že se individuální osud ne vždy vydaří. Věčně banální příklady – Raymond Carver, Isaak Babel, Vasilij Šukšin, Jurij German, Jaroslav Hašek – komplexní giganti, kterým nelze konkurovat, protože odevzdali vše. Silná literatura nicméně vzniká pořád – třeba povídky Chorvata Roberta Perišiće a jistě stovky dalších v Evropě a hlavně mimo Evropu, o kterých nic nevím.
Emil Hakl: Skutečná událost
Z postav Skutečné události, které se potácejí v naší současnosti, čiší beznaděj a frustrace. O radikálním činu, který by alespoň něco změnil, jenom sní. Je to váš převládající pocit z dnešní společnosti? Jak se v ní cítíte vy sám?
Já z nich žádnou beznaděj, natož potácení necítím – uchovávají si (jistě diskutabilní) smysl pro nadhled a humor v situaci, kdy k nim nejsou objektivní důvody. Navíc se pokusí, byť možná nešikovně a marně něco zlomit. Což je i můj převládající pocit z pobytu v lůně téhle republiky – buďto několik správně umístěných a načasovaných kamionů s výbušninou, nebo alespoň bezbřehá prdel.
To zní trochu jako nabádání k terorizmu...?
Spíš k té legraci, poněvadž bytostného teroristu tady nenajdete. Takřka všechny dospělé evropské státy v uplynulých desetiletích tohle téma nějak řešily, případně ho řeší právě teď. Nadpolitické mocensko-ekonomické špičky nepochybně na teroru vůči zbytku obyvatelstva staví, měly by se tedy dočkat pokusu o odpověď zdola – aby se poučily. U nás však aktuálně vládne a priori nedemokratická ruskojazyčná mafie, která se s nikým nemaže, takže jsme odsouzeni k smíchu. Smích je teror bezmocných.
