LN Můžete Hanse-Petera Rieseho stručně představit?
Nejdřív jsem ho poznal jako autora textů věnovaných převážně konstruktivnímu umění 60. let. Hodně psal i o umění československém a jeho uvažování pro mě bylo zajímavým korektivem vůči tomu, co se o těchto autorech psalo u nás doma. Pak jsem se s ním osobně setkal u malíře Zdeňka Sýkory. Postupně jsem se dozvěděl, že je nejen teoretik, ale má i zajímavou sbírku. Hledal možnost, jak sbírku představit veřejnosti. Zaujalo mě to, tak jsem mu začal pomáhat.
LN Jak sbírka Hanse-Petera Rieseho vznikala?
Riese pracoval jako zpravodaj v mnoha zemích. Hodně se zajímal o země bývalého východního bloku a projevuje se to i v jeho sbírce. Většinu věcí dostal darem nebo si je různými způsoby „odpracoval“. Během svého působení za železnou oponou intenzivně pomáhal celé řadě umělců. O československých umělcích psal, pomáhal je kontaktovat s těmi na západě, pořádal výstavy. Za každým dílem se skrývá obětavá práce a často dramatické příběhy. S výstavou Jana Kubíčka v roce 1968 například dobrodružně cestoval přes hranice ve dnech srpnové okupace.
LN Jako novinář ale Riese v ČSSR dlouho nepobyl. Proč?
V roce 1973 byl na základě vykonstruované kauzy vyhoštěn. Důvodem odebrání akreditace byla jeho podpora výtvarných umělců, kterým „umožňoval vystavovat v NSR a Švýcarsku, spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy“. To, co dnes považujeme za pomoc, tehdejší režim chápal jako podvratnou činnost. Během osmačtyřiceti hodin musel Riese i s ženou a malou dcerou zemi opustit. Jeho kontakty s českou kulturou však pokračovaly i nadále.
LN Kdo je tedy v jeho sbírce zastoupen?
Jsou zde špičkové práce Zdeňka Sýkory, velký soubor prací Jana Kubíčka, dále tu jsou Miloš Urbásek, Jiří Kolář, Jan Kotík, Vladimír Boudník, Milan Dobeš, Karel Malich nebo Hugo Demartini. Z německých či švýcarských umělců tu najdeme díla Richarda Paula Lohseho, Klause Staudta, Hartmuta Böhma nebo Günthera Ueckera. V druhé polovině 80. let Riese pracoval jako zpravodaj ARD v Moskvě, a tam mimo jiné získal práce Griši Bruskina a Eduarda Steinberga. Ve sbírce jsou zastoupena i taková jména jako El Lisickij nebo Kazimir Malevič. Jde o drobnější práce na papíře, což odpovídá možnostem novináře podobná díla získat. Jsou s nimi ale spojeny zajímavé příběhy. Riese totiž napsal první německou Malevičovu monografii a pátral i po jeho žácích. Některým pak pořádal samostatné výstavy v Německu a jako výraz vděčnosti od vdovy po jednom z nich Malevičovu kresbu dostal. Podobných příběhů je spousta a dává to sbírce úžasné napětí.
Neodbytný Riese Hans-Peter Riese (* 1941) studoval politické vědy na frankfurtské univerzitě. Do Československa se poprvé podíval v roce 1963 a seznámil se zde s mnoha osobnostmi české kultury. V letech 1970 až 1973 v Praze působil jako zpravodaj německého rozhlasu. Jeho kontakty s českou kulturou pokračovaly i po jeho vyhoštění v roce 1973. V roce 1977 pomohl zveřejnit Chartu 77 ve světových médiích. Jeho přítel Pavel Kohout mu po kurýrovi poslal text charty a Riese ho díky svým kontaktům koordinovaně distribuoval. Archivní fotografie pochází ze spisu StB na jeho osobu. |
LN Byla sbírka v minulosti někde vystavena?
Ne. Všechna díla doposud visela jen v Rieseho bytě či na chatě. I pro něj to byla první příležitost vidět sbírku nainstalovanou v galerijním prostředí. Bylo to velmi emotivní. Poprvé měl odstup od toho, co za padesát let nashromáždil.
LN Proč jste se rozhodli sbírku vystavit právě v Galerii Středočeského kraje (GASK)?
Nejdříve jsme oslovili Galerii hlavního města Prahy. Tam o ni ale neprojevili zájem. Prý tu máme českého umění dost a nemusíme ho vozit z Německa. Využil jsem toho, že se GASK právě nově nastartoval. Tehdejší tým projekt okamžitě zaujal.
LN Mezitím se ale v GASK vyměnilo vedení. Do čela galerie si Středočeský kraj zvolil Janu Šorfovou. Na protest proti okolnostem jejího zvolení, kdy se ukázalo, že její projekt je částečně opsaný, pak odešli odborní zaměstnanci. Jak to výstavu ovlivnilo?
Necelé dva měsíce před vernisáží vlastně nebylo s kým dále jednat. Celý přípravný tým se nám rozpadl, a to včetně externistů, kteří v GASK nepracovali. Byli solidární se zaměstnanci, kteří na protest proti nové ředitelce Šorfové odešli. Bylo to dilema i pro mě. I já jsem to, co se v GASK dělo, nepovažoval za standardní. Mohli jsme výstavu odvolat, ale u projektu, na kterém pracujete rok a půl, to není snadné. Navíc jsem něco podobného nechtěl udělat Hansi-Peterovi. V GASK jsme pak hodně věcí dělali sami, protože v ní nikdo fakticky nepracoval. Byl jsem rád, že se i za těchto podmínek výstavu povedlo realizovat. Ale například minulý pátek se Goethe Institut coby partner výstavy snažil uspořádat do GASK autobusový zájezd s komentovanou prohlídkou. Nakonec se nikdo nepřihlásil. Lidé z Goethe Institutu s některými možnými zájemci mluvili a ti otevřenější jim řekli, že do GASK nechtějí za nynějších podmínek jezdit. Překvapilo mě, jak daleko bojkot GASK sahá. Podporují ho nejen lidé z vnitřku uměleckého provozu, ale i širší okruh lidí zajímajících se o kulturu.
LN Jestliže GASK někteří lidé bojkotují, kde mohou výstavu sbírky Hanse-Petera Rieseho vidět?
Nejblíž k českým hranicím leží poslední zastávka celého turné, kterou je Regensburg. Výstava by tam měla být začátkem roku 2013.
