Lze bez nadsázky říct, že dokument, nebo tedy spíše „paradokument“, jak uvidíme, který se plným názvem jmenuje Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, je mnohem zajímavější, působivější, ale také zábavnější, než si vůbec kdo mohl představovat. Pakliže je člověk aspoň trochu Dylanovým fanouškem, ty necelé dvě a půl hodiny si užije od začátku do konce, aniž by se byť jen na vteřinu nudil.
I kdybychom výjimečnost filmu soustředili jen na filmařsky úchvatné a zvukově vynikající koncertní záběry, vlastně by to stačilo. Protože Rolling Thunder Revue měla skutečně skvělé setlisty i obsazení kapely a mnohé z natočených písní tu slyšíme vcelku. Turné probíhalo v době, kdy měl Dylan v repertoáru hlavně písně z jednoho ze svých absolutně nejlepších alb Desire. Takže zde slyšíme (a vidíme) výtečné živé verze One More Cup Of Coffee, Oh Sister, Hurricane nebo Romance In Durango. A ty doplňují takové klasiky jako Mr. Tambourine Man, Blowin’ In The Wind, A Hard Rain’s a-Gonna Fall, I Shall Be Released nebo Knockin’ On Heaven’s Door.
Muzikanti jsou zabíráni hodně zblízka a dívat se Dylanovi v téhle době při zpěvu do očí je skutečně mimořádný zážitek – je v nich zaujetí, místy až jakési vytržení, ale tu a tam jimi proběhne i pobavení a ironie. Což platí i pro jeho mimoděčné poznámky na reakce z publika. „Zahraj nějakej protestsong!“, volá v jednu chvíli fanoušek. „Máš ho mít,“ odpovídá Dylan a spustí Oh Sister, intimní píseň, která má do protestsongu na míle daleko.
Na pódiu s Dylanem vidíme řadu velkých hvězd, často Joan Baezovou, členy kapely jsou bývalý předák The Byrds Roger McGuinn, Bowieho kytarista Mick Ronson nebo dnes veleslavný producent T Bone Burnett. Absolutní hvězdou pódia je kromě „principála“ téhle potulné revue ovšem nejen instrumentálně skvělá, ale také krásná houslistka Scarlet Rivera.
Jenomže film netvoří jen koncertní záznamy, ale i spousta dokumentárních pasáží a rozhovorů. Není náhoda, že celý snímek začíná – zdánlivě neorganicky – kouzelnickým číslem z filmu Georgese Méliese z roku 1896 (jemuž režisér vystřihl poklonu svým multioscarovým filmem Hugo a jeho velký objev). Je tím naznačeno, že vstupujeme nejen do světa hudby, ale také fantazie, hravosti a nadsázky.
Koncepce filmu zčásti připomíná Járu Cimrmana (což má vzhledem k původnímu Dylanovu příjmení pro Čechy přidaný rozměr), zčásti hudební „dokumenty“ našeho Petra Zelenky o kapelách Visací zámek a Mňága a Žďorp. Ovšem tam, kde Zelenka hodně napovídal, se Scorsese tváří více než tajnosnubně. Vlastně cokoli z jeho krásných výmyslů se klidně mohlo odehrát, realita bývá často pěkně přitažená za vlasy a v půli 70. let tomu tak mohlo být dvojnásob.
Proč by se například Dylan při nápadu vystupovat na tomto turné s makeupem nemohl inspirovat slavnou kapelou Kiss, s jejímž frontmanem Scarlet Rivera údajně chodila? Proč by se dnes slavná herečka Sharon Stoneová jako devatenáctiletá dívka nemohla s matkou vetřít do zákulisí Dylanova koncertu a proč by s ní písničkář nemohl zažít (byť zde jen naznačený) románek? Proč by si na koncertní záběry nemohl činit nárok jakýsi jinak neúspěšný filmař, který Scorseseho de facto nařkl, že se chlubí cizím peřím?
To všechno, a leccos dalšího, si Scorsese (za evidentně potěšené spolupráce samotného Dylana) vymyslel. Naopak nezmínil, že dobové záběry včetně koncertních pocházejí z natáčení Dylanova režijního pokusu o experimentální film Renaldo And Clara a že řada i dobových dotáček a dialogů je evidentně inscenována právě pro plánované použití v tomto snímku.
„Co z toho turné zbylo dodnes?“, ptá se v samém závěru Dylan. A odpovídá si: „Nic. Ani jediná věc. Popel.“ Není to pravda. Máme spoustu skvělých nahrávek (k dispozici i na audionosičích) a hlavně tenhle skvělý film.
