Vyprovokovat diváky k přemýšlení mimo zaběhnuté stereotypy, přimět je klást si znovu otázky, které už mají za zodpovězené. A ukázat principy politiky, které v českém prostředí fungují dodnes a utvářejí i naši budoucnost. To je hlavní cíl, který si tvůrci Českého století vytkli, a který zatím docela účinně naplňují. Byť je otázka, zda jejich způsob nakládání s historickými figurami není až příliš podřízen právě této (jinak užitečné) provokaci.
Kredit publicisty Pavla Kosatíka i odborná záruka v titulcích pořadu jsou důvodem věřit, že přinejmenším v hlavních bodech autoři nejdou proti doloženým faktům. Složitější už to je s charaktery osob, které tvůrci v Českém století zpřítomňují a které nechávají sehrávat jakési simultánní šachové partie (což bude, zdá se, základní princip celé série). Velkou svobodu nakládání si Kosatík a Sedláček ponechali v konkrétních dialozích, argumentech, a také ve váze, kterou jednotlivým osobám a jejich náhledu v rámci svého příběhu (nikoli historie...) přikládají.
ČTĚTE TAKÉ |
Proto se ve druhé části Českého století stal hlavním protihráčem Edvarda Beneše pozdější kolaborant Emanuel Moravec, voják (či spíše vojenský teoretik) fascinovaný silou, kterou požaduje po představitelích vlastního národa, a když myslí, že ji tam nenašel, přikloní se na stranu vítězů. Tvůrci Českého století si ovšem z jeho problematické osobnosti vybrali to, co pro své sdělení potřebovali: krystalické zosobnění bojovného patriotismu, který pokládá kapitulaci za mnohem větší národní katastrofu, než by byla případná drtivá porážka.
I nešikovná provokace je lepší než ušlechtilá nuda
Nad argumenty, které Sedláčkův Moravec (v naléhavém podání Daniel Landy) pronáší, není možné se nezamyslet: národ, který bude mít v každé rodině padlého hrdinu, bude v budoucnu mnohem pevnější než ten, který si uchová jen ponižující vzpomínku na zradu a porobu. Háček je v tom, že ne každý musí takové dramatické použití Emanuela Moravce "vydýchat": ať je to jak chce, jsme sice ve fikci, přece jen ale pojítka se skutečností se tu zdůrazňují na každém kroku. A nositelem relevantních a závažných argumentů tu tvůrci učinili postavu, jejíž předobraz je mnohem méně věrohodný: labilní muž s velikášským komplexem, omezený a zároveň patologicky ambiciózní, žárlící na ty, kdo jej předčili ve vojenství i žurnalistice. Jinými slovy Kosatík se Sedláčkem účelově postavili bezcharakterního člověka do charakterní role. Pro rozproudění diskuse bezpochyby efektivní tah, z hlediska věrohodnosti díla přece jen hodně problematický.
Nicméně i třeba trochu nešikovná provokace je lepší než ušlechtilá nuda: buďme rádi, že se Česká televize takovým směrem vydala. Důvod podívat se na další díly Českého století tu rozhodně je.
