LN: Proč Churchill Brity pořád tak fascinuje?
Druhá světová válka má v představách Britů unikátní místo. Churchill se postavil Hitlerovi už v době, kdy se ostatní stále snažili o kompromis. Ve svém postoji k nacistům se nemýlil, a díky tomu se stal pro spoustu Britů hrdinou – bez ohledu na své chyby.
LN: Jaká klišé filmů o Churchillovi a dalších slavných politicích vám připadají nejotravnější?
To by byl dost dlouhý seznam a asi každý by do něj mohl něco přidat. Při psaní Churchilla jsem měla na paměti, že filmy často lidi redukují na jednoduché hrdiny nebo padouchy. Chtěla jsem ukázat Churchilla víc komplexně.
LN: Proto jste si vybrala dny před vyloděním v Normandii, abyste mohla ukázat jeho zranitelnost a omylnost?
Nápad na film vzešel od producentů, dostala jsem zadání napsat scénář o období před dnem D. To byla v Churchillově životě fascinující doba, protože mnoho jeho kolegů z něj bylo tehdy dost frustrováno. Hodně se tehdy šeptalo o tom, jestli Churchill může jako premiér vydržet.
LN: Jak se britskému publiku líbilo, že jste ve filmu zobrazili i slabší stránky oblíbeného premiéra, včetně jeho deprese?
Churchill sám o své depresi psal moc hezky a dojemně a já si určitě nemyslím, že deprese je slabost. Nicméně náš film byl kontroverzní, nejen v Británii. Churchilla mnozí považují za nezpochybnitelného hrdinu a takovým lidem se pak špatně dívá na cokoliv, co mu podle nich ubírá na vážnosti. V jiných částech světa, např. v Indii nebo Irsku, je naopak Churchillův odkaz vnímán mnohem negativněji. Někteří indičtí diváci měli pocit, že náš film je k Churchillovi moc mírný, protože se nesoustředí na jeho roli v bengálském hladomoru. Žádný filmař, který se zabývá nějakým sporným tématem, nemůže uspokojit všechny.
LN: Píšete články o historické (ne)přesnosti filmů. Jak moc je váš film věrný dějinám?
Británie prožívá svou nejtemnější hodinu. Gary Oldman je jako Churchill k nepoznání |
Snažila jsem se být věrná duchu toho, co se stalo, a dostat do filmu co nejvíc přesných detailů. Ale jak jsem často psala i v článcích, skutečný život do struktury o třech jednáních moc úhledně nezapadá. Chcete napasovat příběh kolem historických událostí, které se ne vždy staly v tom pořadí a tempu, jak by se vám hodilo. I já jsem tak musela zhustit čas a spojit několik postav. Psát scénář historického filmu je jako hrát čtyřrozměrné šachy! Myslím, že pro kritika je dobré podílet se sám na filmu. Dozvíte se, proč filmy vznikají, tak jak vznikají, a to z vás udělá mnohem laskavějšího a přemýšlivějšího kritika.
LN: Řada diváků bere historické filmy jako převyprávění dějin, které si pak pamatují jako fakta. Měli by filmaři víc upozorňovat na to, že jejich filmy si do historie přidávají hodně fikce?
Hrané filmy nejsou prezentovány jako dokumenty. Nikdo nejde na hru od Shakespeara s tím, že dostane přesnou a nezaujatou zprávu o Richardu III. Jde tam s tím, že ho čeká fascinující charakterová studie vůdcovství. Je skvělé, když jsou filmaři otevření diskusi o svém přístupu, ale jinak nevím, jak by mohli dávat víc najevo, že je jejich hraný film fikce.
  |
LN: Váš film na konci zmiňuje, jak dopadla druhá světová válka, přitom dost dlouho čeká s vysvětlením, co se stalo u Gallipoli a proč z toho má Churchill trauma. Kolik z dějin by měl divák vědět předem?
Nemusíte znát nic, i když některé věci budou víc rezonovat, pokud o této historii něco víte. Nemyslím, že publikum potřebuje lekci o tom, co se přesně stalo u Gallipoli, aby pochopilo, že Churchilla hodně trápilo něco z jeho minulosti. Brian Cox to dokázal skvěle předvést a byla bych ráda, kdyby jeho brilantní portrét Churchilla některé diváky inspiroval, aby o tomto fascinujícím a velmi komplikovaném muži začali přemýšlet nově.
Alex von Tunzelmannová Narodila se v roce 1977, studovala historii na Oxfordské univerzitě. Přispívá do řady periodik a napsala mj. knihu o indické cestě k nezávislosti, podle níž by měl také vzniknout film. |
