24. března 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Za krásu musel bojovat už i režisér Hilar. Národní divadlo je peklo...

Jeden Hilar vedle druhého. Inscenace Za krásu (2019). Režie: Daniel Špinar. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jeden Hilar vedle druhého. Inscenace Za krásu (2019). Režie: Daniel Špinar. | foto: ND - Petr Neubert

PRAHA Název tohoto článku – dost nezvyklý – je z nové inscenace činohry Národního divadla Za krásu, která se hraje na Nové scéně. Slovo inscenace je v tomto případě dost nepřesné, ale jak jinak pojmenovat scénický tvar, jejž od textu až k jedinečné jevištní podobě vytvořil šéf činohry Daniel Špinar inspirován osobností a tvorbou jednoho ze svých předchůdců – Karla Huga Hilara.

Hilar se stal šéfem činohry Národního divadla 1. ledna 1921. S ním vstoupil do této instituce tvůrce zcela jiného typu, než byla zvyklá, zejména po noblesním šéfování Jaroslava Kvapila. Hilar vystudoval klasickou filologii na pražské filozofické fakultě. Už za studií vyvíjel intenzivní činnost literární, kritickou, redakční a ediční a poté působil ve vinohradském divadle. Nejprve jako lektor, později jako umělecký tajemník a od roku 1914 jako šéf činohry.

Jeden Hilar vedle druhého. Inscenace Za krásu (2019). Režie: Daniel Špinar.
Jeden Hilar vedle druhého. Inscenace Za krásu (2019). Režie: Daniel Špinar.

Režisér autokrat

Hilar byl v pravém smyslu toho slova režisérem – inscenátorem moderního typu, plně odpovídajícím za vzniklé a předváděné divadelní dílo (možná bych mohl říci režisér autokrat) s ohromnou a jedinečnou imaginací vyžadující od svých spolupracovníků často nesplnitelné úkoly, které se staly námětem mnoha hilarovských historek a anekdot.

Nazval-li Daniel Špinar svou inscenaci Za krásu, pak tím hodlal zajisté především upozornit na smysl divadla jako uměleckého druhu, jejž Hilar v duchu své představy modernosti chtěl pojímat jako odhalování života, jeho churavých a bolavých míst, jako schopnost budit velké etické zaujetí, rozněcující citové vzruchy a vracející se k původnímu zdroji každého umění – ke kráse.

V prostoru Nové scény tyto a jiné věty, jež Špinar načerpal především z Hilarovy knihy Boje proti včerejšku, v níž formuloval svou představu divadla – jednotu hlediště a jeviště, dramatického básníka-režiséra a diváka – jako postoj ke světu, světový názor, znějí zcela symbolicky a nadčasově.

Špinar opravdu nechce zpodobovat Hilara, vytvářet jeho portrét. Jde mu o průraznost jeho myšlenek, o Hilarovu koncepci divadla jako o stále aktuální výzvu k diskusi o problémech umění a divadla, jež nejsou a asi nikdy nebudou dořešeny. Prostor Nové scény je uspořádán v obráceném gardu, diváci sedí na jevišti, v hledišti je zborcený velký lustr, jenž sice svítí, ale přitom jako by už nevykonával svou funkci – a mezi sedadly vyskakuje množství Hilarů: ve stejných parukách, stejných šatech, se stejnými klobouky. Všechno jsou to ženy a některé z nich herečky, které právě hrají, říkají texty. Znovu se tak potvrzuje, že nejde o reálnou Hilarovu podobu, ale o jeho vizi divadla, jež je tu vskutku trvalou výzvou.

Hasič zabraňuje výbuchu

Janě Strykové pak připadne předvést Hilara při zkoušce jedné situace z Macbetha. Také o jeho zkoušení existuje v českém divadle řada historek, Stryková spolu s režisérem se chopili především jeho až zoufalé posedlosti uskutečnit inscenaci jako celek vyjadřující každým detailem režisérovu osobnost. A tady také zasahuje do dění hasič, jenž zabraňuje výbuchu, který Hilar požaduje ve zkoušeném výstupu. A Hilar replikuje onou větou, která je v titulku tohoto článku, aby vychrlil na Národní divadlo řadu stížností. Jsou velmi praktického rázu, ale ve svém souhrnu utvářejí přesný obraz nedostatků instituce, v jejímž rámci Hilar pracoval, a není příliš těžké pochopit, že tento výkřik je projevem umělce, jehož tvorbu spoutává malichernost a přízemnost. Na druhé straně: tato pasáž Hilarovy zkoušky je pro diváky – mohu-li to tak říci – také jakousi oddechovou částí, v níž se ovšem kromě jiného lze dovědět ledacos o těžkostech tvůrčí divadelní práce.

Tato naučná osvětová činnost je ostatně trvalou součástí tohoto představení. Představuje a především připomíná široké divadelní veřejnosti tvůrce, který rozhodujícím způsobem ovlivnil vývoj celého českého divadelnictví mezi oběma válkami a dal mu do vínku polemické zaměření, jehož aktuálnost je platná do dnešních dnů. A budiž i řečeno, že jeho myšlenky nebyly většinově přijímány nejenom ve své době, ale nejsou ani dnes. Jeho osobnost byla asi větší než dimenze českého divadla. Scénický tvar pak prozrazuje Špinarovu zaujatost a souznění s Hilarem. Celý soubor ostatně onomu tvaru slouží a může učinit seznámení s Hilarovou osobností pozitivní záležitostí, která je svým způsobem příspěvkem k úvahám o současnosti divadla.

Karel Hugo Hilar, Daniel Špinar: Za krásu

Režie: Daniel Špinar

Dramaturgie: Marta Ljubková

Scéna: Lucia Škandíková

Kostýmy: Linda Boráros

Světelný design: Karel Šimek

Hudba: Matěj Kroupa

Premiéry 14. a 15. března 2019

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!