Crazy Heart je příběhem zpěváka country Bada Bleaka, který tráví život na cestě ve své otřískané dodávce, hraje v zaplivaných barech, chlastá jako duha, kouří jako komín a za bodro-drsňáckou image skrývá hořkost z promhrhaného života a nenaplněné kariéry. Potká mladou novinářku Jean, do které se zamiluje, ale sám vztah vlastní nezodpovědností zničí. Se zlomeným srdcem přestane pít, napíše nejlepší song svého života a stane se dobrým člověkem.
Už jen tahle synopse je cvičením v duchu "najděte deset klišé". Chcete další? Scény, kde se Bad sbližuje s Jeaniným malým synkem, postava zpěvákova úspěšného chráněnce Tommyho, to, že Bad má dospělého syna, kterého čtvrt století neviděl a teď by mu rád dělal tátu...
Není náhoda, že spoustu z těchhle motivů najdete i v dalším nedávném filmovém kýči o chlápkovi na konci cesty – ve Wrestlerovi. Toho shodou okolností zachraňoval skvělý Mickey Rourke v titulní roli. I v Crazy Heart jsou výteční herci. Jeff Bridges za Bada konečně získal Oscara, o nic horší není ani Colin Farrell coby Tommmy. Akorát Maggie Gyllenhaal hraje úplně stejně afektovaně jako v Sherrybaby (dramatu, které jí ve Varech v roce 2006 vyneslo cenu za nejlepší herečku a vyhrálo i Kříšťálový glóbus), takže je těžké cítit k ní nějaké sympatie.
Hudba, která se v Crazy Heart hraje, bohužel přispívá k pocitu českého diváka, že country music rovná se špatné předělávky Johnnyho Cashe a dupárna pro tiráky či nařvané pupkáče se stetsony. Je to celkem banální country, která žebříčkům dominovala v 90. letech, plus jedna sladkobolná balada ve stylu titulního songu z Wrestlera; stejně jako tahle "springsteenovka" vyhrála Oscara za nejlepší píseň. Jen ironií osudu je pod ní podepsaný legendární T-Bone Burnett, který hrával s Bobem Dylanem, resuscitoval bluegrass soundtrackem k Bratříčku, kde jsi? a je vůbec zásadní figurou.
A když už jsme u ironií osudu. Loňský otvírací doják Dar režírovala Shana Feste, která už během loňského festivalu pracovala na filmu o country music. Ovšem ne o té "pupkáčské", nýbrž o country takzvaně alternativní, která stranou od hlavního proudu burácí, zvoní i šeptá nejpozději od půlky 80. let. Výsledek – film Love Don't Let Me Down – jsem neviděl, ale to, že jsme rozhovor se Shanou tehdy zakončili debatou o Uncle Tupelo, Son Volt, Whiskeytown, Ryanu Adamsovi a dalších, mi dává doufat, že se povedl.
