3. srpna 2018 6:27 Lidovky.cz > Relax > Design

Le Corbusier v Berlíně. Kolektivní bydlení je atraktivní i dnes

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Le Corbusierův blok Unité d’habitation v Berlíně je v pořadí třetí stavbou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Le Corbusierův blok Unité d’habitation v Berlíně je v pořadí třetí stavbou... | foto: Zdeněk Lukeš

Berlínský projekt kolektivního bydlení ukazuje, že koncepty, s nimiž přišli utopističtí modernisté, obsahují prvky, které jsou atraktivní i dnes. V domě projektovaném před šedesáti lety jako sociální bydlení žije v současnosti vyšší střední třída.

Slavný švýcarský architekt Le Corbusier (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret; 1887-1965), propagátor purismu a funkcionalismu v architektuře a po válce představitel brutalismu, tedy směru, který nechává vyznít působení režných materiálů, jako je pohledový beton, po sobě zanechal stavby v řadě zemí. Dnes se podíváme na jeho budovu Unité d’habitation v Berlíně, od jejíhož dokončení uplynulo právě 60 let.

Koncept Le Corbusierova domu Unité d’habitation vychází z jeho návrhů na kolektivní bydlení, které jsou datovány již do poloviny dvacátých let. Tehdy vznikly projekty „zářícího města“, jež byly z dnešního pohledu pěknou levicovou utopií. První tzv. kolektivní dům byl pak na přelomu dvacátých a třicátých let postaven v Moskvě dle projektu architektů Mojseje Jakovleviče Ginsburga a Ignatije Milinise.

Kolektivní domy ve Zlíně a Litvínově

Myšlenka zaujala i naše meziválečné avantgardisty, známé jsou například projekty týmu Jana Gillara z počátku třicátých let pro pražskou Pankrác. Těsně po válce byly také první koncepty realizovány: jeden ve Zlíně, tehdy Gottwaldově (architekt Jiří Voženílek), další v Litvínově (architekti Václav Hilský a Eugen Linhart).

Grafické a barevné řešení lodžií vznikalo za spolupráce francouzského malíře Fernanda Légera
Grafické a barevné řešení lodžií vznikalo za spolupráce francouzského malíře Fernanda Légera

Myšlenka kolektivního bydlení je jistě zajímavá, ale v praxi se pak ukázalo, že je i dosti naivní. Nejdříve zanikly služby, obyvatelé, kteří se nastěhovali jako mladí, v domě postupně stárli, až se z kolektivních domů staly obří domovy důchodců. Neosvědčil se rovněž systém bydlení bez kuchyní, jen se závodními jídelnami. Lidé si chtěli vařit sami, výsledkem pak byly četné lokální požáry. Tak například z kultovního prvního zařízení v Moskvě se stala postupně obří troska a v dobrém stavu není ani předimenzovaný objekt v Litvínově, určený původně zaměstnancům místní chemičky. Zlínský dům je menší a po nedávné rekonstrukci je na tom mnohem lépe.

Ve stejné době, v letech 1947-1952, byl ve francouzském přístavu Marseille postaven pod názvem Cité radieuse i první kolektivní dům dle projektu Le Corbusiera. Kolosální stavba obsahovala 337 malých mezonetových bytů (tedy ve dvou patrech nad sebou), obchody, společné stravování, obchody a služby, včetně mateřských škol a jeslí. Na střeše byla sluneční terasa, bazén, běžecká dráha a galerie.

Systém se osvědčil, a tak ho autor ještě třikrát bez rozpaků a ohledu k okolnímu terénu a většinou drobné zástavbě zreplikoval. Další stavby s obdobným řešením tak vznikly v letech 1955-1965 v Nantes, Briey a ve Firminy a v letech 1957-1958 také v Západním Berlíně. To bylo v rámci akce nazvané IBA - International Bauausstellung -, na níž se vedle švýcarského architekta podíleli rovněž Alvar Aalto, Max Taut, Oscar Niemeyer nebo Walter Gropius. Jejich sociální výstavba byla ale soustředěna v jiné lokalitě než Le Corbusierův obří projekt, který nakonec našel místo nedaleko bývalého olympijského areálu v lokalitě zvané Heilsberger Dreieck poblíž linky S-Bahnu.

557 bytů v 17 patrech

Dům Unité d’habitation Berlin-Westend, nazývaný dnes Corbusierhaus, byl zbudován z železobetonových panelů, vyrobených na místě stavby. Autor uplatnil svůj modulový systém, vycházející z lidských proporcí, nazvaný modulor, což vyjádřil i betonovým reliéfem u vstupu. Na barevném řešení pak spolupracoval se známým malířem Fernandem Légerem. Stavbu však doprovázely četné problémy, úřadům se nelíbila malá světlá výška obytných místností. Tu autor zvětšil, ale aby dodržel svou oblíbenou proporci zlatého řezu, musel zvětšit i další rozměry mezonetových bytů. 

Na výtvarné výzdobě stavby se podílel sám autor, který zde poblíž jednoho ze vstupů vytvořil reliéf s motivem svého moduloru

V 17 patrech se nachází celkem 557 bytů, od garsonek až po velká apartmá, nechybí ani obchody a služby. Velkoryse je řešen vstup s prostornými vestibuly. Tak nákladné řešení ovšem mělo daleko ke skromným sociálním bytům. Po rozsáhlé rekonstrukci je tak dnes obývají představitelé vyšší střední třídy, jak o tom svědčí i luxusní automobily před budovou. Bydlet ve stavbě známého vizionáře je tak trochu snobská záležitost. Na rozdíl od svých francouzských bratrů neobsahuje berlínský objekt střešní terasu. Navzdory různým připomínkám a jisté naivitě celkové koncepce je však kolektivní bydlení dodnes zajímavou ukázkou velkorysé výstavby původně určené pro sociální účely. Pro milovníky moderní architektury je zajímavé i srovnání s nedalekým olympijským areálem, který zase reprezentuje poněkud těžkopádný německý meziválečný neoklasicismus s atributy nacistické éry.

ZDENĚK LUKEŠ, historik architektury
  • 0Diskuse