1. června 2017 6:40 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Její ilustrace si zamilovali i v New Yorku. Nemarním život kvůli nesmyslům, říká ilustrátorka

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Eliška Podzimková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Eliška Podzimková | foto: Petr Hricko

Pracovala pro světoznámého šéfkuchaře Jamieho Olivera, spolupracovala se zpěvákem Tomášem Klusem na jeho poslední desce i turné a z práce, kterou ji nabídli v New Yorku, nakonec odešla a vrátila se do Česka. „Rozhodla jsem se dát výpověď, následně se zamilovala, když jsem jela zpět na léto domů, a bylo rozhodnuto. Nerada lámu věci přes koleno a dělám, co cítím, že je správné. Jsem teď na volné noze v Praze a jsem ráda. Nelituji svého rozhodnutí, i když se na mě hodně lidí kouká jak na blázna,“ říká ilustátorka Eliška Podzimková v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Na podzim jste měla první autorskou výstavu v Česku, která se jmenovala Polojasno. Jak jste vybírala název?
Součástí výstavy byly i mraky, které visely v prostorách Jindřišské věže. Výstava byla rozdělena na pražskou a newyorskou část. V New Yorku je celkem běžné, že se ocitnete v mrakodrapu obklopena mraky, ale v Praze tak vysoké budovy nemáme. Z Jindřišské věže je výhled na všechny strany, ocitnete se v krásném prostředí staré dřevěné zvonice, kam mi mraky hodně pasovaly a byl to právě spojovací prvek pro NYC a Prahu. Druhým důvodem byl fakt, že moje obrázky jsou celkem polo-jasné. Člověk si musí domyslet, co na nich je a jaký se za nimi skrývá příběh. Já ten svůj osobní ke každému obrázku samozřejmě mám, ale právě to mě na tom baví, že člověka to trochu přinutí zapojit fantazii a vymyslet si ho sám. Ten svůj si nechávám pro sebe. Proto tedy POLOJASNO.

Skejťák
Jonda brejle

Lidovky.cz: V 19 letech jste odjela do New Yorku, kde jste kreslila a pracovala rok. Co všechno je tam jiné? Jak na vás město působilo?
Byla jsem tam o něco déle, ale na tom nezáleží. Když jsem se v roce 2012 poprvé ocitla v NYC, tak jsem se do něj totálně zamilovala. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem město poznávala z pohledu obyvatele, protože jsem bydlela u mé americké kamarádky v Brooklynu. Neměla jsem čas běhat po klasických turistických lokacích, ale žila jsem jejich život. Přes den jsem chodila do školy a odpoledne šla třeba na rapovou show našeho kamaráda. No prostě pecka. Po návratu domů jsem nesnila o ničem jiném, než se tam přestěhovat. Začala jsem dokreslovat obrázky z “Ňů Jorku“ a dávat je na Instagram. Za několik měsíců si jich všiml NY Metro magazín a dal jeden z nich na titulní stranu. Ještě ten večer mi volal ředitel New York Film Academy, jestli pro něj nechci v New Yorku pracovat. Já neměla slov a jen mu odpověděla OK, but you have to wait until I finish school here in Prague. On počkal a bylo. Můj sen se splnil. Každý má asi utkvělou představu o svém snu. Člověk nakonec bohužel zjistí, že to není úplně to, co očekával. Tak to bylo i u mě. Z vysněného bydlení v New Yorku bylo klasické sezení v kanceláři u počítače od devíti do pěti a mnoho času mimo práci mi nezbývalo. Nejsem na to stavěná. Jsem trochu kreativní tvor, který potřebuje svobodu a ne být někde zavřený. Aspoň jsem si to zkusila a snad už se k tomu v životě nebudu muset vracet. Rozhodla jsem se dát výpověď, následně se zamilovala, když jsem jela zpět na léto domů, a bylo rozhodnuto. Nerada lámu věci přes koleno a dělám, co cítím, že je správné. Jsem teď na volné noze v Praze a jsem ráda. Nelituji svého rozhodnutí, i když se na mě hodně lidí kouká jak na blázna, že jsem pustila práci v NY. Nic mi nebrání, kdykoli se sebrat a jet pracovat na projektu mimo Česko.

Lidovky.cz: V Americe jste pracovala jako specialistka na marketingový obsah. Je vám toto odvětví blízké?
Byla jsem čerstvě po škole, kde jsem studovala animaci, takže o marketingu jsem toho moc nevěděla. Ale od toho tam byli jiní. Mým úkolem bylo vymýšlet kreativní obsah sociálních sítí pro školu. Reagovat na různé události ze světa filmu a hrát si z fakty hlavně po té vizuální stránce. Vlastně dost podobné tomu, co jsem dělala doposud na svém instagramu. Dělala jsem i 2 edukativní videa pro studenty školy.

Racek

Lidovky.cz: Co Vám v New Yorku nejvíc chybělo?
Kamarádi a rodina. Dělalo mi celkem problém si porozumět s Američany. Zprvu jsou všichni přátelští, ale potom je docela složité se dostat pod skořápku. Nemáte s nimi společnou kulturu ani historii a musíte si najít spousty jiných věcí. Někomu to vůbec nevadí, ale mě chybělo vzpomínání na staré časy s kámošema u piva.

eliška Podzimková

Eliška Podzimková je studentkou Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. V roce 2012 začala pracovat pro Filmovou akademii v New Yorku. Její dokreslené fotografie sleduje na Instagramu přes 60 tisíc fanoušků, jedna z nich se dostala na titulní stranu newyorského deníku Metro.

Lidovky.cz: Jak vznikají vaše ilustrace? Víte hned, co domalujete, nebo vyfotíte více snímků a pak vymýšlíte až doma, co se k nim hodí?
Většinou spíš vyfotím víc věcí a až pak přemýšlím, co s nimi. Teď dělám i hodně reklamních věcí a u toho musím postupovat opačně, protože klient většinou chce mít jasnou představu o výsledku. To já nerada... Mám ráda ten proces a následné překvapení, co z toho vlastně vyleze. No jo, klient je klient...

Lidovky.cz: Kdy jste začala přemýšlet nad tím, že byste se chtěla ilustrací živit?
Nepřemýšlela. Ono to nějak vzniklo samo. Nikdy by mě to nenapadlo. Ilustrace pro mě byla klasický příklad práce, za kterou nikdo moc nechce platit, a když řeknete rodičům “chci být ilustrátor”, tak odvětí “a jéžiš”. Naštěstí se tohle stimuluje už někam jinam – jak obecně v tomto průmyslu, tak i u mě osobně – a já mám práce až nad hlavu. Ale nedělám jen ilustraci! Nejsem ilustrátor ani animátor, vlastně ani nevím, co přesně jsem, není vždycky potřeba nějaká nálepka, ne? Baví mě ty odvětví kombinovat do sebe. Možná proto to zaujme i lidi kolem. Vlastně každý projekt, na kterém pracuji, je jiný a často i zahrnuje věci, se kterými nemám absolutně žádnou zkušenost. Třeba jako design scény pro Tomáše Kluse. No nějak jsme to zvládli. Celé to vznikalo v měřítku 1:2 a já se jen modlila, aby to sedělo, protože počty mi nikdy moc nešly...

Lidovky.cz: Proč ne klasická ilustrace, ale dokreslování? Co vás láká na pozměňování reality?
Úplně všechno! Je tam to dítě s fantazií i ten dospělák, který řeší objektivní věci. Většina dospělých tu fantazii bohužel už ztratila. Řeší jen ty “důležité věci”. Dokreslený obrázek odkrývá něco trochu kouzelného a taky asi dost dětského, ale pořád je tam ta realita. Ta kombinace mě stále baví a doufám, že to dítě v sobě nikdy neztratím.

Lidovky.cz: Spolupracovala jste i se světově známým šéfkuchařem Jamiem Oliverem. Jak to celé vzniklo?
Až nedávno mi došlo, že to byla moje první zakázka s ilustrovanými fotkami. Oslovil mě David Loftus, který je dvorním fotografem Jamieho Olivera, jestli nechci upravit nějakou jeho fotku s Jamiem. Na jeho webu jsem objevila jednu, kde Jamie jede newyorským metrem, a do okýnka vedle jeho hlavy jsem dokreslila zeleninu. Poslala jsem obrázek zpátky Davidovi a on byl tak nadšený, že ho přeposlal Jamiemu. Chvíli bylo ticho, ale dva měsíce na to mi volali z jeho managementu, jestli bych chtěla ten obrázek rozhýbat v několikavteřinovou animaci k příležitosti Food Revolution Day, kampaně za zdravé stravování.

Lidovky.cz: V 16 letech vám diagnostikovali nádorové onemocnění Hodgkinův lymfom. Jak jste tehdy reagovala?
Byla jsem puberťačka, které spousta věcí nedocházela. Vnímala jsem to tak, že jsem sice nemocná, ale nepochybovala jsem, že se vyléčím. Až poslední dva tři roky mi dochází, že to mohlo skončit i špatně. Děti taková onemocnění neberou příliš vážně a dospělí by si z nich občas měli brát příklad. Pokud k nemoci máte od začátku přístup, že je se vším konec, tak tím složitější asi bude léčba. Hlava dělá hrozně moc a sama vím, že s optimismem to jde daleko lépe...

Tramvaj

Lidovky.cz: Změnila vám nemoc život?
Rozhodně! Člověk si dost zdravě tříbí priority a uvědomí si, co je doopravdy důležité. Možná i proto jsem se vzdala toho New Yorku... Nechci generalizovat a soudit lidi, o kterých nevím, v jaké situaci jsou, ale u spousty lidí mi přijde, že aspoň půlku svého života promarní. Sedí od rána do večera v práci a to přeci není život. Já vím, ono je teď hrozně in tohle říkat. Dělej, co tě baví. Najdi si práci, která tě naplňuje. Nenech se zneužívat korporátama. A tak dále... To je ta naše zvrhlá generace, která nechce pracovat. My jen chceme být šťastnější a nemarnit čas.

Lidovky.cz: Další úspěšnou spoluprací byl RecyKlus Tour Tomáše Kluse. Hlavním motivem bylo oko. Jak vás to napadlo?
Oko byl nápad Tamarky, Tomášovy ženy. Oko na ruce znamená, abychom nezavírali oči před tím, co se děje naší planetě. Ta spolupráce mě bavila moc. Zase mi to spoustu dalo, dělala jsem věci, se kterými jsem do té doby neměla tu čest. Tomáš a Tamarka jsou skvělí lidé a poskytli mi absolutní svobodu tvorby. Věřili mi. Co víc si může tvůrce přát? Je skvělé se po té dlouhé přípravě koukat na koncert plný energie a vidět lidi, které to celé dohromady baví a oslovuje. To byl náš cíl.

Lidovky.cz: Máte v životě jasný cíl, nebo čekáte, co všechno vám přinese?
Mám jasný cíl v tom se cítit dobře a nemarnit život kvůli nesmyslům. Svojí tvorbou zkusit pomáhat a přimět lidi k úsměvu a tvoření. Konkrétní cíle pak samozřejmě mám, ale ty přicházejí a odcházejí.

Lidovky.cz: Máte přítelkyni a svůj vztah nijak neskrýváte. Jak vaši orientaci přijali rodiče?
Nemám proč ho skrývat. Je to přeci náš vztah, do kterého nikomu nic být nemusí. Řídit se tím, co si myslí okolí, je opět něco, čím je zbytečné se zaobírat. My jsme spolu šťastné a naše okolí to bere od samého začátku až překvapivě dobře. Samozřejmě, že jsem se bála, co na to rodiče nebo prarodiče, ale jejich prioritou je, abych byla šťastná a tak to vzali, jak to je. Mají Julii moc rádi. Myslím, že máme v tomhle zatím velké štěstí, protože nějaké urážky a nadávky nás míjí. Existuje ale spousta lidí, kteří s tím musí dennodenně bojovat. Mám pocit, že svou otevřeností můžu třeba někomu pomoci ven z toho strachu, když si řekne “to zvládnu taky”. V tomhle je New York velmi napřed a s radostí můžu říct, že to začínám pozorovat i tady u nás. Nejde o nálepky, jestli je někdo homosexuál či heterosexuál, člověk se přece může zamilovat do kohokoli, jde jen o to si to připustit a nestavět se k tomu pateticky.

  • 0Diskuse


Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky


SOUTĚŽ: Vyhrajte naší redakcí otestovaný výkonný a tichý vysavač PURE D9
SOUTĚŽ: Vyhrajte naší redakcí otestovaný výkonný a tichý vysavač PURE D9

Prach, drobky, chuchvalce vlasů všude po bytě – zažíváme to všechny. Dennodenně svádíme boj se šňůrou, špatným ovládáním a především hlukem. Nepořádek vítězí. Tomu je díky vysavači Pure D9 od Electroluxu konec!

Najdete na Lidovky.cz