6. března 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Je to jako puzzle. ‚Půjčujeme‘ si kousky těla a používáme je jinde, říká plastický chirurg

Chirurg Jiří Bayer | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chirurg Jiří Bayer | foto: Klinika GHC Praha

Praha O své profesi mluví se sebejistotou, nadhledem i obdivem. Když popisuje, jak bleskově ho napadají možnosti pomoci pacientům, máte pocit, že ruce nejsou tak důležité jako hlava. „Jednou přivezli muže, který měl odkrytou celou holenní kost, chvíli jsem přemýšlel a protože to s ohledem na jeho cévy nešlo jinak, přišil jsem mu nohy k sobě, tkáň přirostla a po čtyřech týdnech se mohly nohy oddělit,“ vypráví plastický chirurg Jiří Bayer v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Většinu času tráví Jiří Bayer ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech, kde je vedoucím lékařem oddělení dospělých na klinice plastické chirurgie a řeší zde především rekonstrukce u onkologických pacientů. Operuje i malé děti s vrozenými vadami či lidi po těžkých úrazech. Na Klinice GHC Praha se věnuje estetické plastické chirurgii, zejména modelacím a úpravám prsou a liposukci.

Lidovky.cz: Začnu od začátku. Kdy jste se rozhodl, že se stanete lékařem?
Nejsem si jistý, ale myslím, že je to práce mého otce, já chtěl být motocyklový závodník, na to mi řekl, že ne, že budu jednou ty závodníky dávat dohromady. A je to legrace, protože je to pravda. Mám mezi nimi mnoho kamarádů a oni ke mně chodí. Takže to asi nějak takhle je, přihlásil jsem se na medicínu nakonec i proto, že jsem si říkal, že by mě to mohlo bavit. Je to přece jen atraktivní obor a musel jsem uznat, že mi táta poradil dobře. V průběhu medicíny si pokládáte otázku, co vás nejvíce baví a na co se budete specializovat. U mě jasně zvítězila chirurgie, to jsem věděl, že chci dělat. Chirurgie má totiž pro mě hmatatelné výsledky léčby.

Velkou zálibou Jiřího Bayera je šerm
Velkou zálibou Jiřího Bayera je šerm

Lidovky.cz: A to jiná zaměření nemají?
Lidi, kteří mají nemocné srdce, ledviny nebo játra přijdou do nemocnice, lékaři na těch daných odděleních jim sice pomohou, ale ti lidé už budou mít stejně nemocná srdce, ledviny nebo játra. Lidi s obezitou, kteří vedou nezřízený způsob života, stejně nebudou poslouchat, když jim lékař bude říkat, aby nepili či nekouřili. To mě prostě nelákalo, neviděl jste v tom hmatatelný výsledek. U chirurgie to ve většině případů vidíte. Když bude mít někdo nádor a já ho dokážu odstranit, tak to ve velkém množství případů v kombinaci s jinou léčbou vede k uzdravení. Nebo když mám pacienta se zánětem slepého střeva, po operaci odchází domů zdravý. A to je nesmírně uspokojující. Pro mě to byla jasná volba.

Lidovky.cz: A cesta k plastické chirurgii a potažmo k mikrochirurgii?
Protože jsem studoval na 3. lékařské fakultě UK, dřív nebo později jsem se musel dostal k plastice a k popáleninám, které jsou zde vyhlášené po celé republice. V průběhu třetího ročníku jsem se na oddělení dostal do kontaktu s některými lékaři a pomyslel jsem si, že je to nesmírně zajímavá chirurgie, taková tvůrčí, je to jemná práce. Není to hektické. Líbilo se mi to prostě. Rekonstrukční plastická chirurgie umí totiž využívat různé dílky lidského těla a používat je znovu a jinde.

Lidovky.cz: Jak to myslíte?
Rekonstrukční plastická chirurgie si umí „půjčit“ na těle všechno. Kosti, svaly, nervy i šlachy. Díky tomu nahradíte to, co jinde chybí. Je to taková skládačka. Je to puzzle, které člověk dává dohromady a musí u toho přemýšlet. A vždy existuje několik cest, které vedou k cíli. Na naší klinice je asi 20 lékařů a může se stát, že každý z nich bude mít na stejnou věc odlišný názor. A každý z nich si svou cestou může jít, důležitý je výsledek. Aby to fungovalo a nějak to vypadalo. To jsou nejdůležitější dva atributy. Funkce a vzhled. Je to hodně velká improvizace, já tomu říkám chytrá chirurgie a ta mě chytla a nepustila.

Lidovky.cz: Když to popisujete, naprosto chápu, co vám na chirurgii učarovalo. Ale ono to přece není samo sebou, člověk musí být zručný a šikovný, aby takovou chirurgii mohl dělat… Nebo to zvládne každý? Dá se to naučit?
Naučit se dá všechno, ale člověk, který není manuálně zručný, to asi dělat nemůže, to je fakt. Čím jsem ale starší, tím více mám pocit, že důležitější než ruce je hlava. Rukama se naučí operovat kdekdo, to je o cviku, to lze naučit, ale jakmile nevymyslí, jak by měl něco udělat, tak je to daleko horší. Je spousta lékařů, kteří se tomuto oboru věnují, někteří jsou špatní na ruce, někteří na hlavu. A to druhé je daleko horší. Když se člověk naučí jeden operační postup a neustále ho opakuje, tak to ve velké části případů nefunguje.

Lidovky.cz: Když jsme u zručnosti a šikovnosti. Vy už několik let šermujete, nebojíte se, že se zraníte? Přeci jen ruce vás živí.
Šermuju přes deset let, teď tedy zrovna moc ne, nejdříve jsem měl zraněnou nohu, teď mám rameno. Takže jsem vypadnul z tréninku, takže ani nevím, jestli se dá říct, že šermuju. O ruce jsem se přirozeně bál. Zároveň je to dobré cvičení na ruce, i když se vám může stát, že se vám pak po něm ruce klepou.

Lidovky.cz: Jak to jde tedy dohromady? Šerm a mikrochirurgie?
Jde to dohromady dobře, jen se prostě občas stane, že se mi klepe ruka. Po velké fyzické zátěži je to ale normální. To se ale stává i po operacích, když trvají dlouho.

Lidovky.cz: A co děláte, když se vám ruka třese během operace?
Naučil jsem se ji zklidnit dechem. To musíte skoro přestat dýchat a koncentrovat se. Soustředění je základ. To nedýchání je problematické v tom, že když operuji dlouho, tak mám pak ztuhlá záda. A nastupují rehabilitace.

Lidovky.cz: Kolik hodin jste nejdéle operoval?
Deset hodin.

Lidovky.cz: A co jídlo a pití?
Na to zapomenete, v tu chvíli to přestane existovat. Ani na záchod se vám nechce. Je to stejné, jako když řídíte auto. Potřeby jako by neexistovaly. U některých operací si lze udělat přestávku, ale když to nejde, tak to prostě nejde.  

Lidovky.cz: Co všechno vás naučili na Taiwanu, kam jste odjel na stáž?
Na tu stáž jsme se vydali tři, stálo nás to hodně peněz, strávili jsme tam měsíc. Vydali jsme se tam proto, že v Taipei je jedna z nejlepších klinik, kde se zaměřují na mikrochirurgii, na světě. Je to obrovské pracoviště, už jen počet operací, které za rok provedou z nich dělá mistry v oboru.

Lidovky.cz: Co vám stáž přinesla?
Pozorovali jsme jejich práci a musím říct, že v něčem byla horší, a v něčem lepší. Když jsme tam přijeli, obdivovali jsme jejich způsob preparace, který byl preciznější, možná i rychlejší. Dělali jiné operace, my třeba nemáme tolik pacientů s nádory hlavy, krku, jazyka. Všichni tam žvýkají betelové ořechy a z toho mají karcinomy. My zase děláme více rekonstrukcí prsu po rakovině mikrochirurgicky. Techniku měli krásně zvládnutou, to se od nich mohl člověk něco naučit, ale třeba estetika po operaci prsou? To jsme se shodli s kolegy, že máme daleko lepší výsledky: „naše“ prsa vypadala prostě líp.

Lidovky.cz: Dostali jsme se k tedy k estetické chirurgii, které se věnujete také. Zaměřujete se na konkrétní operace, nebo za vámi lidé chodí „se vším“?
Ne každý chirurg se nutně zaměřuje na všechno a není to samozřejmě chyba. Já dělám prakticky všechny typy estetických operací i proto, že mě baví dělat každý den něco jiného. A musím říct, že právě široký záběr, včetně dovedností mikrochirurga, se mi i při estetické plastické chirurgii velmi hodí. Tady na Klinice GHC Praha jsme – s prof. Markétou Duškovou a doc. Miroslavem Tvrdkem – celkem tři. Některé zákroky si přenecháváme, ale když někdo přijde přímo za mnou, rád mu pomohu s čímkoli. Gros mojí práce jsou operace prsou, tedy úprava jejich tvaru i velikosti a pak liposukce.

Jiří Bayer

Lidovky.cz: Třetinu všech estetických operací celorepublikově tvoří právě operace prsou. Rozebíráte s ženami, co už je třeba příliš?
Vždy a všechno s pacientkami probírám, komfort soukromé kliniky spočívá i v tom, že je na to dostatek času. Když za mnou klientka přijde a něco chce, snažím se jí vysvětlit, jaké možnosti má, co pro ni můžu udělat a co je reálné. Ta krásná a vysněná prsa jsou pak ta, na kterých se s klientkou oba dohodneme – najít společnou řeč bývá podle mne pro zdárný výsledek estetických operací to úplně nejzásadnější. Může se samozřejmě stát, že požadavek pacientky reálný není a nepodepsal bych se pod něj, protože by to bylo bizarní. Když se třeba budeme bavit o velikosti. některé ženy chtějí přirozený vzhled. A pak jsou ty, které si přejí výrazné zvětšení. Někdy se ale naše představy neprotnou. Když pak i přes mé vysvětlení, proč jejich volba není rozumná nebo technicky proveditelná, zatvrzele trvají na svém, rád takové klientky svěřím do rukou kolegů z jiných klinik. Ze zkušeností vím, že budou tak dlouho obcházet plastické chirurgy, až je někdo odoperuje. Nemůžu ale říct, že by mi s takovým přístupem pacientek ubývalo – vlastně je to spíš naopak, za což jsem pochopitelně rád.

Lidovky.cz: Co dalšího může být překážkou k provedení zvětšení prsou?
Když to zjednoduším, nedostatek kůže. Dostat pod tenkou kůži prsní implantáty nemusí být vždy hračka. Není to tedy jen o tom, jak to bude vypadat. Jde o to, že se musí lékař přizpůsobit i tomu, s čím pracuje.

Lidovky.cz: Je operace prsou bez rizika?
U každé operace je vždy riziko. A vždy o tom pacientkám říkám.

Lidovky.cz: Berete si práci domů a přemýšlíte o svých pacientech?
Ano, to dělám velice často. Fotím si vše, a doma si fotky prohlížím. Mám naštěstí velice tolerantní manželku, která na mne nemluví, když ví, že mám před náročnou operací, kterou jsem nikdy nedělal a třeba ji nedělal ani nikdo jiný.

Lidovky.cz: Když znáte zákrok jen teoreticky a nikdy předtím jste se s ničím podobným nesetkal, jaké to je přijít na sál?
Musím mít prostě jasnou myšlenku, co mám dělat. Nejhorší, co se může stát a zažil jsem to u některých lékařů, je, že přijdou na sál a nejsou si přesně jistí, co budou dělat. Všichni kolem jsou připravení a ono moc času před operací nezbývá. Někteří mladší lékaři doufají, že jim problém pomůže vyřešit starší kolega. To je katastrofa. Lékař musí přesně vědět, co bude dělat. Může se stát, že se v průběhu operace zjistí, že věci jsou malinko jinak a je nutné se jim přizpůsobit, ale to je něco jiného.

Lidovky.cz: Zažil jste někdy paniku, když se během operace stalo něco, co jste nečekal?
Zažil jsem vnitřní paniku, nebylo to na plastice, ale na chirurgii. Občas, když je člověk třeba v břiše, se může stát, že „ulítne“ céva a někde krvácí. Vy tu cévu nemůžete najít, a tudíž se nedaří zastavit krvácení, to může nastoupit vnitřní panika velice lehce. V takové situaci musíte pracovat sám se sebou, uklidnit se, cévu najít a krvácení zastavit. Tak to prostě je. Někdy je to jednoduché. Třeba stačí zatlačit, céva tam někde je, přitlačením ale přestane krvácet. Je potřeba se nadechnout, připravit si potřebné nástroje a situaci vyřešit.

Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz