Kniha vyšla v září a od té doby dostávám nabídky rozhovorů do časopisů, novin, rádií i televizí, s radostí je využívám a o knížce vyprávím. „V televizi by stáli o rozhovor, zašel bys tam?“ zeptala se mě před několika dny kamarádka a já jsem potěšeně souhlasil i tentokrát. „Protože toho ale mají hodně a ve studiu se jim střídá spousta hostů, nechej si před vysíláním říct otázky, ať se něco nepokazí,“ upozornila mě. „Jen ať se ptají na cokoliv, nějak si s tím poradím,“ odpovídal jsem sebevědomě a nepřipouštěl si žádný karambol.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
V den D jsem včas dorazil do televize, po instrukcích hostesky našel studio, v něm i paní dramaturgyni, a ta mě odvedla za moc milými moderátorkami. Chvíli jsme si jen tak povídali a ujistili se, že se na živý přenos těšíme. K němu došlo asi za hodinu, měl jsem dobrou náladu a užíval si ten pocit, že se o mé knižní novince za chvíli dozví další desítky, možná i stovky tisíc televizních diváků. A pak už za mnou běžela asistentka režie a hnala mě na pohodlnou pohovku, kam si za mnou dosedla i ona sympatická dvojice moderátorek. „Vítáme u nás herce a teď také spisovatele Josefa Kubáníka a jsme zvědavé, co nám řekne o své knize Herec,“ začala vstup jedna z nich a já jsem se dal do vyprávění.
Prozradil jsem hlavní zápletku s tím, že jde o příběh podle skutečných událostí, které se přihodily zpěvačce Lucii Bílé, chtěl jsem pokračovat dál… a vtom se to stalo. „Ano! Na to si vzpomínám, o tom jsem kdysi četla,“ zareagovala pohotově druhá moderátorka a já jsem začal větřit průšvih, který se samozřejmě dostavil. „Pak se totiž ukázalo, že všechno bylo jinak a že…“ štěbetala vesele a v jediné větě odhalila zvrat knihy, který ale měli odhalit až čtenáři. Zíral jsem na ni s vykulenýma očima a jí to došlo taky. Zastavila se, i pod rouškou evidentně zrudla, lehce se usmála, pokrčila rameny a řekla jen tři slova: „Nemáte zač, Josefe.“
Pokud paní moderátorka toto povídání čte, rád bych ji ujistil, že se opravdu nezlobím, že se mi historka vlastně líbí a že v knize Herec je zvratů víc, ať si ji klidně přečte a dá vědět, jak se jí líbila. A vám ostatním přeji totéž, a pokud budete mít před sebou nějaký rozhovor v televizi, ujistěte se před ním, že nezazní nic, co by zaznít nemělo. Také vám přeji pěkný adventní čas a jak říkala moje babička, dušu v péří.
