V poslední době se představila jako drsná šéfka castingové agentury Věra ve stejnojmenné hře Petra Zelenky, kterou v nové inscenaci uvedlo pražské Studio Dva. Do kavárny na pražském Újezdě přišla omotaná šálou a velmi brzy svým šarmem vládla tamějšímu personálu. Odpovídala stručně a nabroušeně i se širokým úsměvem. Zdálo se, že nejraději vzpomíná na svoje soutěžní přeměny ve hvězdy populární hudby a nejvíc ji trápí angličtina. Bilancovat ale rozhodně nechtěla. A nepochybuji o tom, že se každé větě, kterou jsem teď napsala, ukrutně vysměje.
LN: Jaký jste měla rok?
Děkuji za optání, moc hezký.
V říjnu měla v pražském Studiu Dva premiéru nová hra Věra, v níž Ivana Chýlková ztvárnila hlavní roli a ve které hraje i Bolek Polívka. Podle scénáře Petra Zelenky hru režírovala Alice Nellis.
LN:Zeptám se tedy jinak. Jaká role vás letos nejvíc bavila?
V divadle jednoznačně Zelenkova Věra.
LN: V čem?
Ve všem. Zaujala mě tématem, textem. Dlouho jsem neměla v ruce původní českou hru. Je radost zjistit, jak krásně se dá pracovat s češtinou, zdánlivě hovorovou. Čím ale víc s textem strávíte času, tím víc vnímáte autorovo vědomé zacházení s jazykem. Stačí pozměnit slovosled a divák se sice dozví obsah, ale přijde o pointu, které Petr docílil přesným řazením slov. Žádná věta mě tak nezradí. Nemusím žádný pocit ani náladu vytvářet uměle. Je to spolehlivý a velmi nadaný průvodce. Dovede herce a diváka přesně tam, kam potřebuje.
LN: Od malička jste chtěla být herečkou. O čem jste snila?
Od dětství jsem zbožňovala Ivu Janžurovou. Představovala pro mě bohyni, ať jsem ji viděla kdykoli a v čemkoli. S nikým z herců jsem nebyla tak šťastná, s nikým jsem se tak nezasmála, s nikým mi nebylo tak smutno. Byla jsem a pořád jsem fascinovaná její autenticitou. Má v sobě něco pravého a jedinečného. A dodnes, i když je dáma, je v něčem pořád taková holka holčičí. Říkala jsem si tedy, že když budu hrát, mohla bych lidi učinit taky takhle šťastnými, jako jsem byla já s ní.
  |
LN: Stejný důvod vám zůstal?
Jo. Obdivuji, když na lidech objevím něco pravého. Lidi se všeobecně stylizují do rolí. Nejde jen o herce. Každý něco hraje, má představu o sobě, jak by chtěl, aby ho druzí vnímali. Někdo to umí lépe, jiný hůř. Myslím, že mám čich na to, že poznám, jestli je člověk autentický. Pravost dokážu obdivovat s plným nasazením. Jako obdivovatelka bych se mohla živit.
LM: Co obdivujete teď?
Fascinují mě lidské mozky, co dokážou vyprodukovat. Ve vědě, v umění. Bez ohledu na věk nebo pohlaví.
LN:Ještě nedávno se říkalo, že herečka nad padesát si v Hollywoodu ani neškrtne. Přijde mi,jako by to už neplatilo, ne?
V českém filmu to platí víceméně pořád. V současných filmech se ženy vyskytují hlavně jako doplňky dramatických postav mužů. Buď jako sexuální objekty, nebo jako protivné manželky. Rozprostření rolí je celkem dané. Musím říct, že jsem obrovský fanda britských seriálů, za poslední roky jsem jich viděla desítky. Tam je naopak ženská postava ústřední. Má to svoji logiku. Zatímco dramatická pestrost muže je oproti historii chudší, ženská nabývá na bohatosti. Obsahově se pohybuje ve stejných oblastech jako muž, ale navíc má oblasti ryze ženské. V britských seriálech ženy libovolného věku hrají prim. Plastové lidi tam nezahlédnete.
LN:Kdo jsou plastoví lidé?
Lidé, kteří podléhají trendu vypadat pořád nádherně, který v posledních letech dorazil i k nám. Všichni mají dlouhé vlasy, pěkné postavy, velké oči, tváří se vlídně –a nakonec všichni vypadají stejně.
LN: To všechno ale máte i vy,ne?
To je ale náhoda. Začínala jsem v době, kdy jsme měli Jiráskové, Janžurové, Růžičkové, Bohdalové. Bylo to pestré. Já byla jenom další, jiná barva. Vidím, do čeho jsou dneska tlačené mladé herečky. Hrají nezaměstnanou svobodnou matku, která nemá na jídlo, ale vypadají při tom, jako by vylezly z časopisu Žena a móda. Ztrácí se autenticita.
Celý rozhovor s herečkou Ivanou Chýlkovou o herectví jako terapii i o tom, proč do divadla chodí hlavně ženy, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 29. prosince.
V magazínu dále najdete:
|
