A vždy dokola mi řekla: „ Tvůj tatínek nám zavolal, plakal a jen zakřičel MÁME HOLKU! V tom rozechvění nám víc neřekl a položil telefón. A my všichni plakali radostí.“ A moje babička se u toho dojala i já. To mne vždy uspokojovalo a naplňovalo. Ten pocit, že víte že z vašeho narození a že jste tu má radost vícero lidí, nejen vy. Když padám dolů nějak do svých temnost a chmur, snažím se rozpomenout, jde to hůř, jelikož se válíte někde u dna a vidíte jen to dno a zapomínáte ne ten hezký okolní svět a na to, co skvělého máte. Prostě nevidíte. Snažím se, rozpomenout. A když se mi to povede šplhám vzhůru po této vzpomínce a pocitu. Který mne vytáhne.
mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
A já si říkám hurá! A ty dna, temnoty a slabiny si pamatuji, jelikož jsou krásné. Krásné v té mé nedokonalosti, a bolesti ze které hezky čerpám ty hlubiny. A myslím na to, že tu temnotu žít nemusím, jen z ní čerpám, minimálně proto, abych po nocích, kdy se ze sebe snažím vymáčknout větu nad prázdným papírem, jí vymáčkla, tak že je doopravdická, živá a ze mne. Takže jedna věta na jednu noc, je v překladu 100 nocí pro scénář, který má mít 100 stran. Tedy pokud bude to film o 100 větách. Takže spoustu dobrodružných nocí mám před sebou.
Zachraňuje mne Český rozhlas Vltava a ticho. Potom ráno vstanete a jedete navštívit svojí rodinu. Potkáte svého dědu Josefa, se kterým víte, že jste v dětství úplně neměli vřelý láskyplný vztah. Ale vždy se o Vás postaral a naučil Vás plavat, tak že Vás hodil do vody a řekl: „ Plav!“ A já jsem se ale doopravdy naučila plavat. Celou zimu jsme s ním bruslili na Lužnici. Zavázal nám pevně brusle. A svým okem nás pozoroval, aby se nám nic nestalo. Naučil mne ty nejzákladnější potřeby pro život plavat, bruslit a lyžovat.
A nyní potkáte svého dědu, který má Alzhaimra. Mrzí Vás to. Celou rodinu. Děda mi otevřel dveře, měl na sobě své šortky z 60 let a košili, ve které řídil autobus jako profesionální řidič. V ruce lahváče piva a usmívá se na mě akorát se rozhodl, že nebude nosit zuby, takže ten úsměv je opravdu dokonalý. A vy vidíte, že je šťastný. Dám si s ním také lahváče piva. Děda mi vypráví jeden fór za druhým. Je strašně vtipný. Paradoxně si uvědomuji, že s ním mám nyní mnohem větší blízkost.
petra nesvačilováPetra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva. |
Povídáme si o životě. Uvědomuji si, jak si žije ve svém světe a ač je to smutné, tak je šťastný. Je teď prostě svůj. Od babičky Marii si nechám odvyprávět mé narození. Děda se tomu směje a říká :“ Ty si nedáš pokoj.“ A já na to odvětím: „ Teď ne dědo, teď je podzim.“ Odjíždím domů. Sednu si do vlaku. Směji se zase tomu životu, jak je plný paradoxů a srandovních věcí právě v tom, že co je smutné, tak nemusí být tak smutné a naopak. A do toho padá listí.
Přemýšlím a uvědomuji si, že někdy ten podzim je zlomový čas. I v tom, že třeba ti nejbližší se od vás odpojí, protože si potřebují řešit něco, co s Vámi nesouvisí a vy to víte. Přesto souvisí, protože vy jste jejich nejbližší a oni Vaši. Když cítíte to odpojení máte chuť utéct. Au. To totiž dobře umíte. A zkusíte to jednou neudělat. Zastavíte se. A koukáte. Koukáte na sebe. A zase si vzpomínáte na ty nejdůležitější věci ve vašem životě, který mají pro Vás hodnotu Vás samotných. A vy se těšíte na ty své nejbližší až se připojí, protože víte, že jsou pro Vás blízkost a rodina, stojí za to i já sama sobě. Melancholický podzim. Jo i mne zasáhl. Do sluchátek si pustím ty nejsmutnější písně. A myslím na dědu. Vlak zastaví a já jdu domů. Koupím si pivo na cestu a sbírám listí, protože vím, že zasadím strom!