Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Mohorita: Staré struktury mne chtěly zlikvidovat, teď uklízím byty a je mi dobře

Lidé

  12:04
Uklízím a jsem spokojený, říká bývalý šéf Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže (ÚV SSM) Vasil Mohorita v rozhovoru pro deník Blesk. Jedna z klíčových postav komunistického režimu před sametovou revolucí si také postěžovala, že ji staré struktury před veřejností očerňovaly a dokonce ji dávaly do pití drogy. Mohorita se prý totiž z funkce šéfa všech pionýrů a svazáků v zemi snažil změnit režim.

Vasil Mohorita foto: ČTK

Vasil Mohorita se podle vlastních slov nyní živí uklízením. Co ale konkrétně dělá a kolik za to bere, neupřesnil. V rozhovoru pro Blesk pouze uvedl, že pracuje v centru Prahy.

„Nedávno se mě vnučka ptala, jestli mi to nevadí, někde uklízet záchody. Tak jsem vyprávěl, jak jsem na vojně dostal uklízení záchodů a někdo vykonal potřebu a to bylo jak dětská ruka. Taky jsem se s tím porval a záchody jsem vyčistil a od té doby je to jak jízda na kole. Naučíte se to a už vám to nedělá potíže, když vás někdo pošle uklízet.“ řekl bývalý politik.

Vasil Mohorita

Absolvoval kurz na Vysoké komsomolské škole v Moskvě. V letech 1982–1986 působil jako tajemník českého Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, byl i předsedou českého vysokoškolského ústředí SSM a místopředsedou Československého ústředí vysokoškoláků SSM, roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM a místopředsedou celostátního ÚV SSM.

XVII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru KSČ, do funkce člena ÚV KSČ byl převeden k 9. dubnu 1988. Tehdy byl nejmladším členem vedení KSČ. Od dubna 1988 do roku 1988 zastával i funkci člena Sekretariátu ÚV KSČ, v listopadu 1989 byl členem Předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ.

Jeho politická kariéra vyvrcholila krátce po sametové revoluci, kdy vedl vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem. Sjezd KSČ konaný v prosinci 1989 ho zvolil na post místopředsedy strany.Profesně je k roku 1990 uváděn jako 1. tajemník ÚV KSČ, bytem Praha.

V lednu 1990 byl poslancem za KSČ. Poté, co do čela strany nastoupil Jiří Svoboda odešel z poslaneckého klubu komunistů a byl pak nezařazeným poslancem. V rámci KSČM vytvořil na jaře 1991 frakci Demokratická levice KSČM,

V letech 1997-1998 byl předsedou Strany demokratického socialismu. V 90. letech se věnoval podnikání.

(zdroj: Wikipedia)

Popisuje také své porevoluční působení ve Zbrojovce Brno. Jak sám říká, chtěl firmě pomoci. Plán na její rozprodej už ale byl předem připraven a on měl být obětním beránkem, na kterého by se vše svedlo. V tu dobu také odcestoval do Anglie.

„Když jsem byl ještě v Brně, tak jsem začal tušit, co se děje, ale pořád jsem myslel, že to může nějak fungovat. Tak jsem se nezávisle na tom vydal na tři měsíce do Británie na kurz angličtiny, abych se jazyk konečně pořádně naučil, i kvůli práci. Bydlel jsem tam v klasické řadovce u jedné vdovy s dalšími studenty, chodil v Londýně do školy a byl jsem volný jako pták, rozvedený. A to město mě uchvátilo,“ popisuje Mohorita.

V rozhovoru se také vrací ke své práci před rokem 1989. Tvrdí, že ačkoli byl jedním z vrcholných představitelů režimu, snažil se ho změnit a zreformovat.

„Racionální je to, že já jsem byl jeden z lidí, co stáli za změnou poměrů tady a v celém východním bloku na rozdíl od těch, kteří sice prohráli, ale pak se přizpůsobili poměrům. Dokonce za mnou jednou přišli estébáci, abych u nich dělal. Ten člověk, jehož jméno nemůžu říct, protože je dnes dost populární, říká: Co kdybys k nám šel? A já jsem mu řekl větu, která byla jistě příčinou spousty mých problémů, že mám jinou práci. A on to pochopil.“ (Mohorita měl na mysli práci opačnou, tedy proti režimu).

Podle politika byl neustále terčem kritiky a šikany. Jeho bývalí kolegové z vedení strany a státu o něm prý schválně rozšiřovali pomluvy a lži, jež ho měly očernit.

„Chtěli, abych zmizel, a nejjednodušší bylo, abych se zabil sám – sebevražda, nehoda. A začaly se mi objevovat takové divné stavy vždy, když jsem něco takříkajíc provedl. Když jsem řekl něco protirežimního a i po revoluci. Rozumíte, to prostě byly údery... Já vím, kdo to dělal, ale nemá smysl, abych je jmenoval,“ tvrdí Mohorita.

„Deprese. Podle mě to byl skopolamin (rostlinný alkaloid z blínu černého.). Když v tu chvíli za vámi někdo přijde a řekne vám něco špatně, tak vás to může pořádně rozhodit,“ pokračuje dále. (Poněkud paradoxní je, že právě skopolamin používali vyšetřovatelé StB při týrání politických vězňů v 50. letech. Takzvaná česká droga pravdy se jim podávala, aby lépe „spolupracovali“ s vyšetřovateli. Látka násobila vnější vjemy, křik a bití se tak stávaly naprosto nesnesitelnými.)

Podle Mohority mu někdo dával tuto látku do pití. „ Ti, co to řídili, zaprvé už asi poumírali, a ti, co zbyli, si nakradli miliardy, takže jsem jim možná konečně jedno.“

Podle Mohority byly v táboře komunistů dva tábory. Rudí - zastánci klasického rigidního socializmu napojení na StB, a bílí - reformátoři. „To byly dva úplně jiné světy. Já jsem chápal a vnímal, že se něco děje, že se to hýbe a že já jsem toho součástí. Takový Milouš Jakeš to chápat nechtěl. Tenkrát, když už všechno pomalu končilo, byl vtip. Říkalo se, že na ÚV KSČ mají nový pozdrav: Dobrý každý den,“ uvádí Mohorita, který popsal i svůj tehdejší vztah k Václavu Havlovi.

„Jasně, já jsem ho respektoval jako osobu, která si něčím prošla. Já jsem respektoval, že jeho život nebyl jednoduchý, že něco znamená, že něco symbolizuje. A hlavně jsem respektoval to, co se odehrávalo od ledna 1990, jak může pomoct republice se zapojit do demokratického světa.“

Autor: