Mohorita: Staré struktury mne chtěly zlikvidovat, teď uklízím byty a je mi dobře

Vasil Mohorita se podle vlastních slov nyní živí uklízením. Co ale konkrétně dělá a kolik za to bere, neupřesnil. V rozhovoru pro Blesk pouze uvedl, že pracuje v centru Prahy.

„Nedávno se mě vnučka ptala, jestli mi to nevadí, někde uklízet záchody. Tak jsem vyprávěl, jak jsem na vojně dostal uklízení záchodů a někdo vykonal potřebu a to bylo jak dětská ruka. Taky jsem se s tím porval a záchody jsem vyčistil a od té doby je to jak jízda na kole. Naučíte se to a už vám to nedělá potíže, když vás někdo pošle uklízet.“ řekl bývalý politik.

Popisuje také své porevoluční působení ve Zbrojovce Brno. Jak sám říká, chtěl firmě pomoci. Plán na její rozprodej už ale byl předem připraven a on měl být obětním beránkem, na kterého by se vše svedlo. V tu dobu také odcestoval do Anglie.

„Když jsem byl ještě v Brně, tak jsem začal tušit, co se děje, ale pořád jsem myslel, že to může nějak fungovat. Tak jsem se nezávisle na tom vydal na tři měsíce do Británie na kurz angličtiny, abych se jazyk konečně pořádně naučil, i kvůli práci. Bydlel jsem tam v klasické řadovce u jedné vdovy s dalšími studenty, chodil v Londýně do školy a byl jsem volný jako pták, rozvedený. A to město mě uchvátilo,“ popisuje Mohorita.

V rozhovoru se také vrací ke své práci před rokem 1989. Tvrdí, že ačkoli byl jedním z vrcholných představitelů režimu, snažil se ho změnit a zreformovat.

„Racionální je to, že já jsem byl jeden z lidí, co stáli za změnou poměrů tady a v celém východním bloku na rozdíl od těch, kteří sice prohráli, ale pak se přizpůsobili poměrům. Dokonce za mnou jednou přišli estébáci, abych u nich dělal. Ten člověk, jehož jméno nemůžu říct, protože je dnes dost populární, říká: Co kdybys k nám šel? A já jsem mu řekl větu, která byla jistě příčinou spousty mých problémů, že mám jinou práci. A on to pochopil.“ (Mohorita měl na mysli práci opačnou, tedy proti režimu).

Podle politika byl neustále terčem kritiky a šikany. Jeho bývalí kolegové z vedení strany a státu o něm prý schválně rozšiřovali pomluvy a lži, jež ho měly očernit.

„Chtěli, abych zmizel, a nejjednodušší bylo, abych se zabil sám – sebevražda, nehoda. A začaly se mi objevovat takové divné stavy vždy, když jsem něco takříkajíc provedl. Když jsem řekl něco protirežimního a i po revoluci. Rozumíte, to prostě byly údery... Já vím, kdo to dělal, ale nemá smysl, abych je jmenoval,“ tvrdí Mohorita.

„Deprese. Podle mě to byl skopolamin (rostlinný alkaloid z blínu černého.). Když v tu chvíli za vámi někdo přijde a řekne vám něco špatně, tak vás to může pořádně rozhodit,“ pokračuje dále. (Poněkud paradoxní je, že právě skopolamin používali vyšetřovatelé StB při týrání politických vězňů v 50. letech. Takzvaná česká droga pravdy se jim podávala, aby lépe „spolupracovali“ s vyšetřovateli. Látka násobila vnější vjemy, křik a bití se tak stávaly naprosto nesnesitelnými.)

Podle Mohority mu někdo dával tuto látku do pití. „ Ti, co to řídili, zaprvé už asi poumírali, a ti, co zbyli, si nakradli miliardy, takže jsem jim možná konečně jedno.“

Podle Mohority byly v táboře komunistů dva tábory. Rudí - zastánci klasického rigidního socializmu napojení na StB, a bílí - reformátoři. „To byly dva úplně jiné světy. Já jsem chápal a vnímal, že se něco děje, že se to hýbe a že já jsem toho součástí. Takový Milouš Jakeš to chápat nechtěl. Tenkrát, když už všechno pomalu končilo, byl vtip. Říkalo se, že na ÚV KSČ mají nový pozdrav: Dobrý každý den,“ uvádí Mohorita, který popsal i svůj tehdejší vztah k Václavu Havlovi.

„Jasně, já jsem ho respektoval jako osobu, která si něčím prošla. Já jsem respektoval, že jeho život nebyl jednoduchý, že něco znamená, že něco symbolizuje. A hlavně jsem respektoval to, co se odehrávalo od ledna 1990, jak může pomoct republice se zapojit do demokratického světa.“