5. října 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

O slavných předcích mlč, ať se nevytahuješ, vzpomíná herečka Jana Štěpánková

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Herečka Jana Štěpánková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herečka Jana Štěpánková. | foto: MAFRA - Michal Šula

Jedna z nejoblíbenějších českých hereček Jana Štěpánková o tatínkovi Zdeňku Štěpánkovi, o ruské cibuli a taky o osudovém nápadníkovi Františku Němcovi.

„Máte psa?“ bylo první, na co se mě Jana Štěpánková zeptala cestou do kavárny. V její rodině totiž psi byli vždycky. To až teď, kdy po smrti manžela, režiséra Jaroslava Dudka, žije už osmnáct let sama, žádného nemá.

Jestli ti rodinní psi byli čistokrevní, k tomu jsme se už nedostaly. Její vlastní rodokmen je ale naprosto pozoruhodný. Věděli jste například, že jejím pradědečkem byl básník a prozaik Vítězslav Hálek, kamarád Jana Nerudy? Nebo že druhý muž její babičky byl Vavro Šrobár, tedy onen politik, který v roce 1918 za Slováky podepsal Zákon o zřízení samostatného státu československého? Nemluvě o druhém pradědečkovi Janu Nepomuku Štěpánkovi, jedné z nejvýznamnějších divadelních osobností počátku 19. století. Má slavné také rodiče, ale i bratry, strýce, švagrové...

Není asi snadné žít s takovými předky v zádech. Takže není divu, že Jana Štěpánková je zdrženlivá dáma, která si dává dobrý pozor na to, co řekne. Tak byla ostatně vycepovaná odmala, vyrůstala v 50. letech. Překvapivé taky je, že herečka může být introvertní a velmi konzervativní. Víc než padesát let nezměnila účes (nikdy si nebarvila vlasy) ani styl oblékání, jehož základem je halenka a hezké sako. Byla jen ve třech angažmá, měla jednoho manžela. Vlastně se skoro vůbec nemění. A pořád umí být vtipná a ironická. Jen pod tím vším občas cítíte lehký, vlastně smířený smutek nad plynoucím časem a stesk po lidech, kteří už nejsou.

LN: Nechtěla bych se vás dotknout, ale říká se, že lidé v určitém věku si nepamatují, co měli včera k obědu, ale dokonale si vybavují, co se stalo třeba před sedmdesáti lety. Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?

Ježiš, já teď zrovna přemýšlím, co jsem měla včera k obědu... A víte, že to nevím?

LN: Mně by to taky dalo práci. A ta nejstarší vzpomínka?

Já mám pocit, že úplně první si pamatuju Rakovník u mé babičky. Jak jsme spolu chodily na trávu pro králíky. Takové normální věci. Byla to matka táty, úžasná paní. Čím jsem starší, tím víc na ni myslím.

LN: Jste nejstarší dítě Zdeňka Štěpánka. Možná si otec přál syna – to se prý stává, že se pak dcera chová spíš jako kluk.

Nevím o tom. Nikdy mi nic takového neřekl.

LN: My, diváci, známe vašeho otce jako velkého dramatického herce, z kterého, přiznám se, na mě šel občas i strach. Jaký to byl táta?

Máte pravdu, že z něj někdy šel strach. Nikdy mě neuhodil, ale uměl se na mě podívat tak, že to bylo za deset výprasků. Že se mi až podlomily nohy. On zkrátka sám o sobě, svou podstatou, vzbuzoval veliký respekt, na jevišti i doma. Prostě jen tím, jaký byl. Ale uměl být i něžný.

LN: Záleželo otci na tom, jaké nosíte známky ze školy?

No... to tedy nebyl rád. Ve škole jsem k poslušnému dítěti měla hodně daleko a moc dobré známky jsem nemívala. Ale to jsem otci nemohla pomoct. To se nedalo nic dělat. Mě škola strašně nebavila. To přímo bolelo, jak mě nebavila. Mě tam nezajímalo nic.

LN: Vůbec žádný předmět?

Jenom dějepis, protože jsme měli dobrou kantorku. Vzpomínám si třeba, jak nám vykládala o napoleonských válkách, to jsem byla nadšená. Ale psát testy z fyziky nebo matematiky bylo pro mě opravdové utrpení.

LN: Nebavila vás ani česká literatura? Vás, pravnučku Vítězslava Hálka?

Myslím, že jsme se za války o české literatuře moc neučili. Nebo se na to vůbec nepamatuju. Ale já jsem to nikde nikomu, natož ve škole, neříkala, čí jsem pravnučka. Takže to nevěděli. Ani jsem to nesměla říkat, to mi doma pořád kladli na srdce: „Prosím tě, o těchhle věcech mlč, neříkej to nikomu, protože to bude vypadat, že se vytahuješ.“ A musím uznat, že to bylo velice rozumné. Taky mi doma říkali: „Ať se děje, co se děje, vždycky stůj nohama pořád na zemi.“ A to se mi později mnohokrát hodilo. Například v době, kdy jsem byla takzvaně slavná.

Třeba když jsme v pardubickém divadle měli československou premiéru Skřivánka Jeana Anouilhe. Režíroval to Karel Jernek a mělo to nevídaný sukces. Ono není divu, protože tady se tenkrát v padesátých letech hrála spíš Parta brusiče Karhana nebo Boženka přijede – což byl kombajn – a podobné skvosty. A my hráli Anouilhe. Hostovali jsme s tou inscenací v pražském Karlínském divadle a čtyřikrát ho vyprodali, bylo to něco nevídaného, francouzská ambasáda kolem toho udělala rozruch.

Jeden novinář se mě pak ptal: „A jak jste tu slávu ustála?“ Já povídám: „Normálně. Furt jsem stála nohama na zemi.“ Naši mi taky důrazně zakazovali někde mluvit o tom, kdo k nám chodí domů na návštěvu. Byla to strašná léta. Opravdu. Mně taky jednou nabízeli, že když jim řeknu, o čem se u nás doma lidi baví, budu za to moct jet na festival mládeže do Berlína.

LN: Mluvíte o Státní bezpečnosti?

(mlčky přikývne) To ani nechci rozvádět. A to mi bylo patnáct. No, nebyla sranda to ustát. A musím našim v duchu děkovat, jak dobře mě na to připravili.

LN: Svazovaly vás někdy ohledy na vaše slavné předky? Pocit, že jim nesmíte udělat ostudu?

To víte, že ano. To velice. Nemáte ani představu jak. I když jsem o nich nikdy s nikým nemluvila. Já se o své předky nijak nezasloužila, tak proč bych se jimi měla vychloubat? Na druhou stranu je to fajn, když to v tom rodokmenu je, to přiznávám.

  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz